Pavel Senderák

V rámci snahy řešit vlnu migrace do Evropy se EU v listopadu 2015 dohodla s Tureckem na tom, že Ankara významně omezí převaděčství a počet migrantů směřujících do Unie výměnou za (prozatím) tři miliardy eur na zlepšení situace uprchlíků v zemi. Dále byla Turecku přislíbena dřívější vízová liberalizace a také pokrok v přístupových jednáních, avšak pod podmínkou, že Ankara bude svůj úkol úspěšně plnit. Otázkou snad ani není objem financí, které bude Turecko dlouhodobě požadovat za svoji úlohu v rodícím se plánu EU. Koneckonců, miliony migrantů a uprchlíků hostí za vysoké vlastní náklady už pár let. Měli bychom se však začít vážně zabývat tím, jestli lze Turecko prezidenta Erdoğana nadále považovat za spojence s obdobnými hodnotami a prioritami; zda se jeho režim již významně neodklonil od toho, jak si představujeme kandidátskou zemi na členství v EU; a konečně, nakolik je handl o " nákupu " externího řešení migrační krize reálný a pro EU morálně ospravedlnitelný.

This study focuses on the European Union’s (EU) discursive construction, and representation in the process of its enlargement. It problematizes the presently common tendency of doing so in ways which portray EU expansion as an expansion of Europe. At issue are thus practices conflating and equating the EU and Europe which pervade much of related academic, political and public debates and discourses, and so structure how we know of and imagine enlarging EU. Embracing post-structuralist and discourse-theoretical analytical and interpretative framework, this work points to the political character of representing the EU in this and, for that matter, any other fashion. Pursuit of this assertion necessitates a ‘step back’ from, and critical consideration of mainstream political and scholarly presuppositions concerning the Union and its enlargement in their arbitrariness. The very problematization of practices equating the EU and Europe, or of their allied ‘Europe-building’ concept of ‘European identity’, is conceivable and ‘meaningful’ only once we admit that these are not politically innocent components of an ‘objective’ grasp on ‘present’ or ‘emergent’ social realities in Europe and the EU but instead ‘merely’ value-laden interpretative possibilities biased in favour of the EU-official federalist integration project. Anticipating a divergence in conceptions and portrayals of the Union by senior EU members, elite and institutions on the one hand, and the new post-communist Member States on the other, this study examines national discursive spaces in the so-called Visegrad countries. On the basis of this extensive empirical enquiry, it reports rather distinctive understandings of the EU/European integration therein, affirming thus the suspected dissonance from the EU mainstream. They are attributed to several factors, considerations and concerns which are posited to be very likely shared more widely among post-communist member countries. The Visegrad societies’ conceptions of the EU and of its relation to Europe converge on a number of crucial points. These can be seen and interpreted as combining into a latent alternative European integration project which envisions persisting primacy of national identifications and maintenance of the current social and political organization of European space. The EU is conceived of as enlarging common political superstructure of Europe of nations and their states rather than a certain culture-bound, ‘thicker’ community of ‘post-national’ subjects of a ‘pan-European’ federal entity with centre in Brussels. The study challenges in this context the prevalent political and scholarly tendency to reduce debates on and contention over the character and future of European integration to a binary conflict between the so-called ‘Euroenthusiasts’ vs. ‘Eurosceptics’. Building on insights of Lacanian psychoanalysis as deployed by discourse theorists, it suggests that it may be precisely the suppressed democratic conflict of competing visions and projects of European integration which greatly contributes to the lacking popular identification with the process and the EU, and prompts some ‘obscene’ or more ‘excessive’ expressions of discontent with it.

• Očekávání, že svržení diktátora Kaddáfího povede k demokratizaci a rekonstrukci Libye se nenaplnilo.
• Teprve počínající procesy budování státu a národa byly brzy narušeny rostoucím vlivem ozbrojených milic a konfliktem mezi seskupeními prozápadních a islamistických sil.
• Tento konflikt v roce 2014 vyústil v novou občanskou válku.
• Současný pokrok směrem k ukončení konfliktu je velmi křehký.
• Růst libyjské odnože Islámského státu a nekontrolovaná migrace do Evropy navíc zvyšují riziko zahraničních zásahů, které mohou mít dlouhodobě negativní dopady.

Po pádu Kaddáfího a jeho režimu v Libyi zavládl chaos. Namísto artikulace nového politického uspořádání se škála politických a ozbrojených aktérů stala součástí dalšího konfliktu. Ten vedl k nové občanské válce a umožnil růst místní odnože Islámského státu i migračního toku do Evropy. Mezinárodní společenství proto zvažuje zda a jak do situace v Libyi zasáhnout – jeho intervenci v roce 2011 totiž nelze označit za úspěšnou. Libye je dnes zemí v mnohaúrovňovém úpadku. Je v situaci občanské války, hospodářského kolapsu, bezvládí (i dvojvládí), správního, politického a vojenského chaosu i humanitární krize. Velká část již tak sporé infrastruktury byla zničena a lidská a občanská práva jsou na tom hůře, než za diktátora Muammara Kaddáfího. Neuspořádaná situace umožnila rychlý růst odnože Islámského státu (IS) v Libyi. Mezinárodní společenství a země EU také s napětím sledují, zda se potvrdí předpoklad, že se po uzavření tzv. balkánské cesty přesune významný migrační proud na tzv. centrální středomořskou trasu uprchlíků a migrantů do Evropy, přičemž právě z Libye odplouvá nejvíce pašeráckých lodí. Řešení obou výzev vyžaduje aktivní spolupráci, ne-li vedení, libyjských institucí a politických orgánů. Problémem však je, že tyto jsou pouze v zárodku a řada Libyjců k nim chová nedůvěru, zatímco čas běží.

Neúspěšný pokus o vojenský převrat v Turecku vyvolal velmi tvrdou reakci režimu vládní strany AKP a prezidenta Erdoğana. Došlo k zatčení mnoha tisíc osob, rozsáhlým čistkám ve státních institucích a vzdělávacím systému i další vlně uzavírání mediálních organizací. Vyhlášení výjimečného stavu může vládní elitě napomoci při zamýšlené změně politického systému. Současné dění, společně s částečnou proměnou zahraniční politiky Turecka, může mít negativní dopad na jeho spolupráci s EU i spojenci v NATO. V noci z 15. na 16. července se část turecké armády pokusila uskutečnit vojenský převrat. Možná až s odstupem času se plně vyjasní kdo, proč a jak jej zorganizoval, a to také v rámci širšího zahraničního a politického kontextu, včetně již déle probíhající rekonstrukce tureckého státu a národa. Následnému dění v zemi je třeba věnovat pozornost, neboť naši ne/činnost by mohly budoucí generace odsoudit.