Patrik Linhart: Jazyk ve lví tlamě by Vetrne mlyny

Patrik Linhart Jazyk ve lví tlamě O cestě ze Lvova do Lemberka a ještě kousek dál

Patrik Linhart Jazyk ve lví tlamě

„Ukrajinci říkají o Češích, že jsou elfové mezi Slovany. Jedu!“ Odpověď Českému centru v Kyjevě

Lucie, chrám i tvrz

Učil jsem ve Lvově čtyři třídy ukrajinských studentů český jazyk. Dlouho jsem si spílal, že jsem s sebou nevzal svoji milovanou knihu Pavla Eisnera Chrám i tvrz. Nikoli proto, že bych jim z ní chtěl předčítat, ale několik jeho postřehů o kráse jazyka by jim zvýšilo apetýt. Věděl jsem, že tisíc kilometrů na západ mám podobnou knihu o kráse — a je z duše, masa a kostí, a jmenuje se Lucie, chrám i tvrz.

Lvovský program

Bandera neinicioval lvovský pogrom, protože byl zavřený v koncentráku, ale já mám lvovský program. Program Impéria pro přežití inspirovaný dílkem Most přes řeku Kwai: 1) denní útrata do 60 (všední den), 250 (pátek), 280 (víkend) hřiven; 2) dvacet kliků denně + holit se holčičími holítky od Lucie, co to dá; 3) jedno teplé jídlo obden, kupovat dárky; 4) každý den navštívit jednu novou hospodu, nebo dvakrát tu starou; 5) nestát se učitelskou buznou, ale naučit je česky; 6) navštívit osm vyvolených míst Haliče za každou cenu; 7) najít lokálního kamaráda či aspoň kumpána do lokálu; 8) vrátit se domů s bohatou kořistí a žít si jako údělný kníže.

Starokrásná Volha mě přivítala na ulici Mychajla Staryckého…

Zdravím ze Lvova první ráno

Vyfotil bych pohled z okna, ale někdo by mohl říct, že jsem se nehnul z Teplic a čumím na zadní dvorky trnovanských činžáků; tedy až na tu antediluviální Volhu, která je tak vysoká, že z druhého patra mohu polaskat její vrásčitou střechu (zatímco když vyjdu před dům, mohu si zdrsnit dlaň o její zkamenělé pneumatiky). V hospodách se oproti původním informacím nekouří, ale venku je vskutku příjemně, drobný déšť a ledový větřík, leč jde především o zdraví, takže to všichni pokorně snášejí.

Polský generál

Na cestu mi Lucie dala polskou pajdu, abych pohostil Pavla Řehoříka, a ukázalo se, že bankocetle je od roku 1990 neplatná. Pumpaři jsem však smělou polštinou namluvil, že vesmír se počal smršťovat, takže bankovka bude opět platit. Představa, že znovu prožije roky s prezidentem-generálem, ho nepochopitelně rozrušila.

Cesta ze školy

Tramvaje jezdí tak těsně u chodníku, že se třou ženským o zadky, a uvnitř tramvají se třou všichni se vším. Ten erotický tanec mě nabudil. Cestou ze školy jsem se na třídě Stepana Bandery stavil v milé pětce na pivo Opillja. Pivo za dvanáct háček natočí do petky a pak přeleje do půllitru. Ale je opravdu chutné a — jak se zde říká — „živé“. (Později se dozvím, že „živé“ není točené, jak jsem měl za to, ale nepasterizované.) Ale bez kouření to nemá grády, takže jsem si koupil jedno Zakarpatské, jedno Lvovské a nějaký chlast, a zduním se v bytečku. Rozhodopádně je však ultimativně grandiosní, že i v takové pětce mají wifinu. Nemůžu si ve zkrušenosti s hnusem ani pořádně dopředstavovat, jak náramně to prospívá družným hovorům, a pádím pryč.

Autobus Etalon u pomníku Stepana Bandery; lvovská MHD funguje na principu „random“ a řídí se kozáckou epikou…

Lekce češtiny: První hodina

Studenti jsou sympatičtí. Přinejmenším v tomto punktu nekecali, když mě sem lákali. Tvářil jsem se sebejistě jako Bender na robotí párty a vyzdvihl jejich odvahu, neboť se rozhodli učit po finštině druhý nejtěžší jazyk v Evropě. Svou schopností je to naučit si však vůbec jistý nejsem. Čeština je chemie v mé hlavě — prostě jako láska, která se nenechá nikým vysvětlovat. Jinak je tu všechno cizí. Věřím, že se mé rozčarování změní. Teprve nyní, kdy ve Lvově učím češtinu, jediný jazyk, jenž jaksi taksi ovládám, zjišťuji, že mi na učení ekonomie nevadila ani tak ohavnost samotného předmětu, jako ty učitelsko-úřednické tance okolo: bombardování zámrdy z ministerstva, nucená propagace EU, inspekce a následné hospitalizace, uslintané porady v kolektivu učitelů, kteří si strachy z řídi prděli do šrajtoflí, a rodiče se svými dotazy, jako „Proč nemá náš Brok samý biče?“.

Lvovský styl

Rakouský pořádek, polská nálada, ukrajinská přívětivost — tak mi definoval mladý hasič Bohdan Lvov. Na první dojem k tomu patří ještě mizerné osvětlení ulic, neskutečně ohleduplní motoristé, apatyka na každém rohu, opatření bortících se zdí cedulí „Robota“, která to celé tak nějak vyřeší, a takřka univerzální zvyk místních mužů odívat se chmury a černým šatem. Naštěstí právě proto jsem depešák, abych takovou procházku městem hezky zmák.

Jako ten Belgičan

V příběhu Dvojitá stopa sedí Hercule Poirot ve vesnické hospodě a náramně se diví, jak se všichni diví. „Někoho takového ještě neviděli,“ vysvětlí mu kapitán Hastings. Připadám si tady právě tak — jako „ten Belgičan“. To jsem opravdu takový exot? Na Ševčenkově prospektu se za mnou otáčel jeden hipster (jediný, kterého jsem tu zatím viděl) tak dlouho, až se po nárazu do semaforu zkroutil tak, že nebylo lze určit, kde končí plnovous a začíná vlasový rozenštolc. I když se třeba podceňuji a nečučel na mě, nýbrž na podivuhodnou budovu za mými zády, které zde říkají „Univerzita Tarase Bubly“ a působí jako výkladní skříň veškerého retra, co jsem kde viděl. Lvov však není ani tak retro, jako je zkrátka a prostě to. A to je dobře. Ach, kdyby taková byla Praha!

Nadprůměrně průměrné platy

Student medicíny mi řekl, že plat průměrného vzdělaného člověka v Haliči se pohybuje okolo čtyř až pěti tisíc hřiven. „Tak to je úplně boží!“ já na to. „A kolik berete u vás třeba vy, vy osobně, pane učitel?“ zajímal se. „No, někdy taky tolik… Ovšem v korunách,“ dodal jsem hrdě. Poté, co jsem se na úvodní hodině představil jako inženýr ekonomie, bývalý učitel aplikované psychologie, účta a matematických modelů v ekonomice, který tímto už splatil dluh společnosti, autor čtrnácti knih, překladatel a redaktor, divadelní herec, básník, který dostal dotaci ministerstva kultury, pobýval ve Vídni a Walesu, ženatý pěstitel brambor a dvou až tří cuket ročně a hrdý majitel šedesátikilového pasteveckého psa pojmenovaného na počest německého levicového teroristy Baader. Vyvalil oči. „A kolik u vás berou neurologové?“ Triumfálně jsem opáčil: „Nic!“