David Zábranský
O jednom zachraňování života
Větrné mlýny Brno 2021
Projekt se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
© David Zábranský, 2021 © Větrné mlýny, 2021 ISBN 978-80-7443-426-6
David Zábranský O jednom zachraňování života
ačnu normálně u mámy. Bydlela tehdy v činžovním domě s řadou vchodů na Praze 10, kde jsme celá rodina strávili kus života, já ten úplně první. Docela poctivá cihlová stavba, ve které nicméně většina lidí včetně mě viděla panelák. Vždy jsem odtud spěchal pryč, ale tentokrát to bylo jinak. Aktuální světové události mi umožnily obětovat minutu času. Když jsem si odemkl a protáhl se chodbou, která byla tak úzká, že jsem si v ní připadal jako pružina ve vystřelovací šachtě mechanického hracího automatu (díky aktuálním světovým událostem se mi rychle po sobě zatmělo před očima a rozsvítilo v hlavě, z čehož 7
asi pramení můj nový způsob vyjadřování, který určitě bude mnohé z kolegů šokovat), tak tedy když jsem si odemkl a protáhl se úzkou chodbou, zastavil jsem se s klíči v ruce na prahu máminy kuchyně. Přidal jsem se k flotilám uzemněných letadel, ke světovým událostem. Opřel jsem se o rám dveří a čekal jsem, až si mě všimne. — Seděla u stolu a luštila křížovku. Kupovala si kvůli klepům a křížovkám ty nejlacinější časopisy, tenké a vytištěné na špatném papíře. Dvacet stránek sešitých dvěma svorkami, které nedržely. Chvilka pro tebe nebo tak něco. Viděl jsem, že se jí při luštění třese ruka, ale vcelku působila klidně, skoro nehybně; jako by byla naložená v láku, v močálu nebo třeba v závorce. Velká věc v ještě větší závorce. Jo, to byla celá máma. — Kolem sebe měla pár dalších věcí. Uprostřed stolu stála vázička s umělým karafiátem, k němuž pro oživení přidala stonek umělé 8
trávy. Vedle časopisu lístek s poznámkami, dále bílá chirurgická rouška s gumičkami kolem uší a neforemný, ubohý mobilní telefon. Nehodil se na pláž, napadlo mě. Byla to trochu překvapivá myšlenka, neboť pláže v mém životě doteď nikdy nehrály významnější roli, natož aby mi sloužily jako autoritativní měřítko a symbol něčeho pozitivního. (Pro někoho jiného by pláže mohly být hádám symbolem třeba světla.) Nepatřil jsem mezi milovníky dovolených u moře. Když už písek, upřednostňoval jsem pískovec. Athény, Řím, Kartágo. Poznávací zájezdy. Dneska už tohle slovní spojení a vůbec koncept poznávacího zájezdu zní naivně. Zastaralo to. — Věci na stole měla krásně srovnané. Pořádek byl její sejf, napěchovaný minutami, hodinami, roky a vůbec samotou. V minulém životě musela mít něco společného s bankou, s byrokracií, s fašismem. Nejlepší ukázkou její vášně pro pořádek byl způsob, jakým zacházela se svojí chirurgickou rouškou. Podložila ji na stole 9
igelitovým sáčkem, aby ji udržela v čistotě, než si ji bude muset znovu nasadit. Ne že by na stole byla špína. Chovala roušku na stole jako svátost. Možná to brala tak, že na stará kolena dostala do péče křídlo nějakého anděla strážného. (Popravdě asi roušku sehnala v lékárně. Také jsem jí jich pár nesl, měl jsem roušky u sebe v tašce, ale máma byla v obstarání roušek rychlejší. V kontextu toho, co o ní tvrdím, to může znít paradoxně, ale nic paradoxního na tom nebylo. Máminu nehybnost vůbec nešlo srovnávat s tím, co už roky působilo na moje fungování a moje mezilidské vztahy: hybrid absolutní nechuti s absolutním nedostatkem času, hustá směsice duchovní únavy a závislosti na telefonu, tabletu a notebooku, kterou moje okolí poněkud úsměvně zaměňovalo za dobrou kariéru.) — Co máma prožívala, jsem netušil. Posledních deset let jsem o ní neměl skoro žádné zprávy, ačkoli jsme ji se ženou a dcerkou pravidelně navštěvovali. Většina z toho, co řekla, mi šlo 10
jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Jak stárla, začínal jsem v ní vidět jenom prázdnou slupku; s věkem upadají mnohé schopnosti a schopnost zaujmout k nim zřejmě patřila. Bral jsem to tak, že máma někdy po sedmdesátce ztratila schopnost introspekce, schopnost pitvat se v sobě, mluvit se sebou, a že tudíž ztratila i duši. Jediné, co ještě zmohla, bylo sesychání a růst do země. Zmenšovala se a dělala tím místo mně a mojí rodině, dalším generacím. Vyklízela. Poslední zbytky ze sebe dávala do křížovek. — Politoval jsem ji; co nejvíc to šlo. Chovali jsme se k ní hrozně. Především já, ale popravdě úplně každý, s kým přišla do styku, ať už to byla poštovní doručovatelka, která jí nosila důchod, nebo prodavačky v obchodě. Dokonce ani její psycholožka se k ní nechovala líp než já. Nikdo si neuměl představit, že by máma mohla mít svůj vnitřní hlas. Jak by mohla mít vnitřní hlas, když byla v důchodu, kde svým kilem peří v rámci společenské dělby práce 11
vyvažovala kilo železa. Navíc špatně slyšela, což jí ztěžovalo možnost dorozumění. Někdo takový nemůže mít vnitřní hlas, tudíž ani duši, protože co jiného je duše než tenhle, přesně tenhle vnitřní hlas? Čekání na smrt už jednoduše není život, vnější ani vnitřní. Ani její psycholožka po ničem v mámině případě nepátrala a jenom předepisovala prášky. Nikdo s mámou nehodlal trávit déle než minutu. Krmili jsme ji zbytky. Chvilka pro tebe, pro kterou si každý týden chodila do trafiky, byla ze strany redakce nenávistným vtipem, adresovaným nejen mámě, ale rovnou celé jedné špatné, staré a chudé cílové skupině. Kdo ten časopis někdy vzal do ruky (a kdo měl srovnání s tlustými módními časopisy nebo třeba – z jiné kategorie – s New York Times), ihned pocítil jeho sadismus. Times — Aktuální světové události znamenaly čáru přes rozpočet i v tomto směru. Vybíjet si vztek na důchodcích ze dne na den vyšlo z módy. Sadistické články z Chvilky pro tebe teď působily jako trapné výkřiky ze světa včerejška. Nová 12
realita, kterou vláda právem označila za nouzový stav, vůči mámě aspoň na první pohled projevovala úctu. Lidé, kteří se doteď zčásti ztráceli v mlze komunismu a zčásti v mlze stáří, ocitli se na zcela jasném nebi, na němž se k oslňující sluneční svatozáři přidala záře reflektorů namířená od nás ze země. Hle, raison d’être… Začínat od mámy najednou nebylo pouze normální nebo úplně nejpřirozenější. (Červenám se, když si uvědomím, jak moc je to přirozené.) Začínat u mámy teď bylo i módní a svým způsobem nutné. Nová nemoc zabíjela v drtivé většině důchodce. Národ je ústy svého premiéra prohlásil za nejohroženější společenskou skupinu a údajně se mělo udělat všechno pro jejich záchranu. — Strčil jsem klíče do kapsy a vykročil jsem, ehm, oportunisticky. Pokusil jsem se o vstřícný výraz. Zatím pouze nanečisto, nos i pusu jsem měl pod rouškou. Všechno to bylo bezprecedentní, blesklo mi hlavou. — 13
Když jsem tehdy šel za mámou, média už mluvila o tom, že lidstvo zažívá nejtěžší období od konce druhé světové války. Člověk si snadno domyslel, že jde o nadsázku; přehánění bylo motorem naší civilizace, byli jsme na něj zvyklí, a dokonce by se dalo říct, že přehánění pro nás až do aktuálních světových událostí představovalo v podstatě jedinou hrozbu, pokud člověk nepočítal hrozící klimatický kolaps, což ovšem podle znalců dané problematiky byla zas jenom další hyperbola. Neviděl jsem žádný důvod, proč brát mediální soud o výjimečnosti aktuálních událostí doslova. Přesto jsem při pročítání internetu pocítil něco slavnostního, a vlastně téměř hrdost. Zpravodajské weby sčítaly mrtvé a publikovaly spoustu překlepů. Představoval jsem si třesoucí se ruce nad klávesnicemi, zatajený dech a narychlo svolané redakční porady. Novináři přeháněli, ale zároveň skutečně začínala nějaká nová kapitola. Kvanta překlepů a molové tóny à la Soumrak bohů zpravodajskými servery protékaly málokdy. Možná tentokrát úplně poprvé. Člověk měl chuť 14
udělat si screenshot. Něco jsme zvládli. Něco se stalo. Dark web. — Bezprecedentní světové události začaly loni koncem roku v Číně. Slovo bezprecedentní, které si mimochodem novináři odvodili z jednoho právního termínu, od té doby zažívalo zlatý věk. Nacpalo se do každého titulku, neboť v redakcích panovala pevná víra, že to slovo zafunguje jako nový hybatel. Polomrtvé mediální společnosti (prakticky všechny mediální firmy, které nestihly včas zabít své nedigitální projekty) s jeho pomocí plánovaly vyletět z červených čísel. Efektní slovo táhlo internetem jako wehrmacht a konfiskovalo stovky kliknutí za vteřinu. Tuto bleskovou válku nejhůř odnesli lidé z periferií republiky; písmáci ze Šumavy a z Jeseníků, kteří po e-mailech začali diskutovat se svými známými z velkoměst o tom, že média zkreslují situaci a že slovo bezprecedentní v případě aktuální krize není na místě. Sám jsem s podobnými lidmi během nouzového stavu udělal pár zkušeností. Vypočítávali mi 15
v e-mailech příklady z historie. Mor a španělskou chřipku. Bylo vidět, že za sebou mají mravenčí práci na Wikipedii a k tomu silný morální kredit, folkové koncerty a včas zaplacené daně. Hlídali si, kdy jim propadá STK. Do jednoho to byli muži z nízkých pozic. Problematikou uvádění věcí na pravou míru se už dlouho nikdo jiný nezabýval. Rozhodně ne fact checkers z pražských vlivových agentur. — Věděl jsem, že úvahy novinářů o bezprecedentnosti aktuálních událostí jsou pouhé bláboly, ale sám jsem si to slovo zamiloval. Na jedné straně jsem byl dospělý vědecký pracovník a profesionál, ale na druhé straně jsem zřejmě dál byl i mámino dítě, s důrazem na slově dítě. Na jedné straně jsem souhlasil s šiřiteli osvěty, kteří s odkazem na středověké morové rány odmítali v souvislosti s dneškem mluvit o bezprecedentnosti. Na druhé straně jsem ve slově bezprecedentní viděl něco kouzelného, příležitost, světlinu, vytržení, díru v ledu, skrze kterou šlo zahlédnout nebe a slunce, a mraky. 16
Najednou pro mě všechno bylo bezprecedentní. Dokázal jsem dětský údiv vyjadřovat zcela nedětským slovníkem. Jednoho dne jsem se bezprecedentně dobře vyspal. Jindy jsem měl bezprecedentně špinavý monitor notebooku. Prosím tě, Jano? Janičko? Takhle bezprecedentně dobře jsem se dlouho nevyspal a teď vidím, že nám běží bezprecedentně pomalu internet… Mohlo to působit osvěžujícím dojmem, když jsem tak doma mluvil. Mohlo to působit tak, že se snažím odlehčit tíživou situaci, nouzový stav. Tón mojí řeči nicméně prozradil nějakou hlubokou nespokojenost, nebo byla na vině frekvence, s níž jsem to slovo používal, nevím. Po třech dnech od vyhlášení nouzového stavu jsem v každém případě byl úplně jiný člověk. Znovu jsem měl široké zájmy. Znovu jsem viděl, co se děje. — U hrajícího gramofonu se za chodu zvedne jehla. Deska se točí, hudba dál existuje, ale neplatí. Přesně tak z hlediska státoprávního vypadá vyhlášení a průběh nouzového stavu. 17