Výjimečná v obyčejnosti

Béatrice Kalvachová

VÝJIMEČNÁ v obyčejnosti

Konečně jsme dospěli do cíle naší cesty. James otevřel obrovské dveře, které nebezpečně připomínaly dveře od sejfu. Zahlédl obavy na mém obličeji. „Jen se neboj, dříve se využívaly pro ochranu ostatních studentů. Teď se tu my můžeme pořádně vyřádit,” dopověděl a laškovně na mě mrknul. Chlapče ani netušíš, jak bych se s tebou vyřádila. Něco mi říká, že bychom si to oba užili…

V místnosti místo podlahy všude položili žíněnky jako v budovách, kde se trénuje sebeobrana. Na zdech se nacházelo pár tyčí, asi na zlepšení v boji. V okamžiku nepozornosti jsem cítila něco divného. Prudce jsem se otočila a rychle chytnula tyč mířící přímo na mou hlavu.

„Co děláš?!” zařvala jsem na něj. Jen vzdychnul a nadšeně se usmál. „Wow, takže máš zrychlené reflexy. To je dost hustý.” „Co kdybych neměla!” „No tak to bych ti holt udělal bouli. A ošetřil bych tě.” To mě naštvalo. Vážně by to riskoval. ,Fajn, tak já ošetřím tebe.´ Udeřila jsem pořádnou silou. Naštěstí se vyhnul, ale podlaha takové štěstí neměla. „Jakoby tu spadla Nokie… Ty máš páru holka.” Skoro jsem ho zabila, ačkoli on se jen usmívá. Zajímavé… vůbec se nebál? „Hm…” A tak jsem zaútočila pořádně. Pravá, levá, každý pohyb jsem dopředu pořádně promyslela. A on ne a ne prohrát. Asi jsem ho svým trikům už naučila… Spontánní rána získala úspěch. Chvíli jsem se radovala, ale když se otočil a jemu tekla krev z obočí, radost vystřídaly obavy a strach o něj.

Podíval se na mě mírně zděšeně a možná i pyšně zároveň. Vzala jsem jeho tvář do dlaně a krev mu otřela palcem. „Jsi v pořádku?” zeptala jsem se, jenže jsem se nějak ztratila v jeho pomněnkových očích… Cítila jsem něco, a proto jsem

raději rychle uhnula pohledem a ruku jsem sňala z jeho tváře. Co to bylo za pocit?

Zbytek několikatýdenního tréninku probíhal poměrně klidně. Když už jsme oba promokli od potu jako po každé lekci od potu a získali pár šrámů, dali jsme si rychlou sprchu a rozhodli jsme se vymyslet plán, jak organizaci zničit. Sešli jsme se jako vždy v bývalé učebně a jelikož se jednalo o nejprostornější místnost, tak se tu nápady rojily úplně samy. Na tabuli jsme si napsali plán.

Doslova, stálo tam zatím jen bílé slovo plán… „Nechtělo by to náhodou začít u největšího šéfa?” otázala jsem se nesměle. James se opět jen lehce usmál. Ten jeho nádherný úšklebek mi vždycky zlepší náladu a mám chuť se smát s ním. „To zní jako velice chytrý nápad a já naštěstí po tolika letech v tom ústavu moc dobře vím, kdo to je. Jmenují se Erica a Bryan Santosovi, vědečtí manželé, a dokonce i víme, kde bydlí, jenže z pověr lidí, kteří přišli do ústavu po mně, se tam nikdo nedostal živý… A proto se snažíme tam nejít úplně bez přípravy. Zároveň ve chvíli, kdy je odstraníme, celý systém se zhroutí a lidi jako jsme my, budou potřebovat nové a tentokrát vážně bezpečné útočiště, a to taky záleží na nás…”

Oba jsme se podívali kolem sebe a pokrčili jsme rameny na znamení souhlasu. „Alespoň něco máme,” řekli jsme unisono. Vyměnily jsme si pohledy a začali se nahlas smát. Je hezké i v takových situacích najít něco na zasmání. Přestal se smát dříve než já, ale já to nemohla zastavit. Po chvíli mi došlo, že mě potichu pozoruje. Zarazilo mě to a zároveň to ukončilo můj smích.

„Jsi tak krásná, když se směješ,” najednou z něj vypadlo… Já jen zamrzla, nevěděla jsem, co na to mám říct, jestli mu vrátit kompliment, zda se na to vlastně hodí jakákoli odpověď. Jen jsem tupě seděla, zírala, pootevřela pusu, aby z ní vyšly věty, jenže stále nic. Letmo se na mě podíval a upřel svou pozornost na mé rty. Tak urputný kukuč! Cítila jsem se úplně nahá… Chvíli se mi díval do očí, snad hledal svolení a na nic jiného jsem nemyslela víc než na jeho rty na mých. A tak se i stalo! Skočil po mně, přesně jakoby věděl, po čem toužím… Jeho rty plnily ty mé ještě více, než jsem čekala. Položil mi pravou dlaň na tvář a něžně mi dal pramínek vlasů za ucho. Přitom mi hrábnul do vlasů a trochu zatáhl. Cítila jsem to až v konečcích prstů. Najednou ode mě odskočil. Moje pusa zůstala napůl otevřená a v očích se mi objevila zoufalství. Proč by mi je už bral?

„Omlouvám se, nesmím kazit náš plán, určitě si to nechtěla, měl jsem se nejprve…” Nenechala jsem ho to doříct. Myslím, že jsem do jednoho polibku dala více energie než do těláku za celý rok. Když cítil moji vášeň, chuť a hlad omotal kolem mě své ruce. Z pasu se po centimetrech spouštěl na zadek, který jsem tedy nikdy neměla malý, takže jeho velké ruce docela stačily. Působilo velmi roztomile, když sjížděl tak pomalu, jen abych mu dala tichý souhlas. Když už si byl jist, že to chci, tak mě pevně chytil. A najednou jsem již nestála nohama na zemi. Nadhodil si mě, jako bych nic nevážila. Intuitivně jsem kolem něj omotala nohy a ten penis, kterého jsem viděla pouze obrys, tlačil přímo na můj klín a vyloženě se dral z kalhot ven, úplně prosil, abych ho osvobodila. Dychtivě jsem ho líbala a chtěla jsem víc… Tak jsem

seskočila a už jsem se natahovala k chloubě, když mě najednou zastavil…

„Robin… Na to ještě máme čas, nechci nic uspěchat. A určitě nechci začínat rovnou takhle.” „Taky existují jiné věci než přímo sex…” Pravda, že jsem myslela na jiný druh sexu, ale to nikomu nevadí asi… „Vážně něco chceš zkusit?” Pootevřela jsem nadšením ústa a jediné na co jsem se odvážila, bylo přikývnutí na znamení souhlasu. Opět jsem se začala skrčovat k jeho skvostu, ale opět mě nepustil. Na tváři se mi objevil zmatený výraz. Pohladil mě pod krkem. „Takhle ne, dáma má přednost,” dořekl a lehce mě položil na sedačku opodál.

V jeho náruči jsem se cítila tak lehká… Lehčí než pírko a ten pocit se mi moc líbil. Ještě jednou mi věnoval tázavý pohled, aby měl jistotu, že může pokračovat dál. Já pouze po několikáté přikývla, jelikož jsem už nechtěla čekat. Pomalu mi tahal za okraje kalhot a začal je stahovat dolů. Cítila jsem docela nervozitu, protože mě takhle ještě nikdo nikdy neviděl… Když se na mě podíval znovu, už se tvářil úplně jinak. Vypadal divoce, vzrušeně, hladově?

Na řadu přišly kalhotky. Měla jsem pocit, jakoby je sundával hodiny, i když uteklo jen pár sekund. Ležela jsem tam, od pasu dolů nahá, nervózní a naprosto bezmocná… Těma svýma velkýma rukama si mě pošoupnul blíže a lehce mi roztáhl nohy. Ještě mi věnoval roztomilý úsměv a pustil se do mě. Nejprve mě něžně laskal a dráždil, posléze s přibývající intenzitou lízal. Chtěl vyzkoušet, jak moc velká panna jsem, a tak do mě zvládl strčit i jeden, později skoro dva prsty. Ve chvíli, kdy zkombinoval lízání a prsty, jsem se prohýbala

a vzdychala, co mi plíce stačily… Nemohla jsem přestat, takhle jsem se nikdy necítila. Moje potěšení spočívalo v krátkém čase a uvolnění, ale tohle jsem nechtěla, aby někdy skončilo… Jazykem jezdil přímo po mém klitorisu a já jsem to prostě už nedokázala udržet. Vyvrcholila jsem a vážně jsem potřebovala, aby přestal, jenže on mě ještě chvíli uspokojoval, až už to skoro lechtalo… Naposledy jsem vzdychla potěšením a úplně jsem se uvolnila. James konečně zvedl hlavu z mého klínu a podíval se na mě. Olízl si ret a rošťácky se na mě koukal. Já tam před ním stále ležela od pase dolů nahá…

„To byla hezká kulturní vložka, teď bychom měli najít sídlo těch dvou hlavasů,” řekl provokativně a zároveň vážně. Nebudu lhát, trochu mě to urazilo. Právě jsem zažila první střet s mužem, ze kterého se mi neudělalo zle a on to nazývá kulturní vložkou… Snažila jsem se na sobě nedat znát mé rozhořčení a rychle jsem se oblékla. Endorfiny asi pominuly.

Procházeli jsme spoustu map, a nakonec jsme je našli přes satelity. Trvalo to pár hodin, ale díky Jamesovým znalostem to vyšlo. „Připravená na svůj poslední výcvik?” Přikývla jsem, a tak jsme vyrazili do tělocvičny. „Takže jak zní konečný plán? Sejmout vedení a pak co?” Házela jsem otázky při klikování. Seshora působil tak autoritativně.

„No, asi bychom nejprve mohli osvobodit nějaké zařízení, koneckonců to tam bude jistě přísně střeženo a v týmu se to lépe táhne. Po nocích jsem se snažil dohledat, kolik jich tak po světě mají, a hlavně kde. Napadá mě vzít to, co existuje nejdéle, jelikož tam už všichni jistě pociťují frustraci a chtějí ven. To se nachází na malém sídlišti v Praze. Nečekal jsem,

že v takové prdeli něco bude, ale tak asi neumí dobře jenom pivo…”

Když to dopověděl, oba jsme dostali záchvat smíchu. Celou dobu jsem klikovala, a už jsem jich měla přes dvě stě, pomalu jsem se začala potit a při smíchu ze mě pot fest tekl. James se na mě zase díval jako na obrázek. Prohlížel si moje kontury těla. Prsa mi teď lehce visela k zemi (páč gravitace), ale stále držely pevněji než většině ženám. Pak pohled upřel na mé pozadí, jež tu kompletně změnilo tvar vzhledem ke každodennímu tréninku a dřepům. Všiml si, že vidím, jak mě pozoruje. Jeho výraz na obličeji se ihned změnil, úplně vychladl… „Kdo ti dovolil přestat?” Téměř tu otázku vyštěkl. Takhle nepříjemného jsem ho ještě nezažila, a to jsme spolu dobrých pár týdnů. Naštval mě. Zvedla jsem se a agresivně jsem vyšla z místnosti. Slyšela jsem, jak na mě volá a pak i pomalu vybíhá za mnou, ale já šla rychleji. Kličkovala jsem v labyrintu uliček a dostala se do míst, kam jsem doposud nezavítala. Nevím, jak dlouho jsem se tam motala, ačkoli jsem stejně cítila, že jdu stále správně. Táhlo mě to k jednomu konkrétnímu pokoji. Stál přede mnou s pootevřenými dveřmi. Jako by mě volal? Vybízel, abych vstoupila? Neviděla jsem důvod to nezkusit.

Vzala jsem za kliku a pomalu otvírala dveře. Před mýma očima se rozprostřela nevelká místnost. Na první pohled jsem poznala, komu pokoj patřil. Sice se nehlásím k lidem s dobrou intuicí, ale i já umím číst. Ten pokoj byl Jamese. Asi tedy spíše bývával Jamese. Všude se válely hračky a postýlka vypadala nalomeně. Avšak ani jedno z toho mě nevyděsilo tolik, jako krvavý flek na zdi a na podlaze. Udělala jsem pár

kroků vpřed, abych se na to mohla lépe podívat. I když bohužel i z dálky mi došlo, že to prostě není marmeláda… Když jsem klečela u skvrny na zemi, vylekal mě Jamesův hlas.

„Tak jsi to našla.” Lehce jsem uskočila. „Aha a dokonce se mě bojíš… Skvělý, přesně proto jsem ti to nechtěl ukazovat, abys mě nesoudila jako všichni ostatní.” „Mohl by ses uklidnit, co čekáš, když stojíš v tichu, bůh ví jak dlouho, že se neleknu? Věř mi trochu… Co se tu přesně stalo?” Jeho obličej kompletně změnil názor. Vypadal překvapeně. „Mohla by ses posadit?” zeptal se něžně svým krásným hlubokým hlasem. Našla jsem nejbližší čistou židli a zaujala na ní místo.

„Žil jsem tu od svého narození a nevěděl jsem, že jsem součástí nějakého programu, došlo mi to asi tak v sedmi, když si takzvaní ‚rodiče‘ vzali dovolenou. Věřil jsem jim a oni mi chtěli odebrat vzorky, jenže to už jsem jim nedovolil… Omyl se stal… A oni to odnesli. Nechtěl jsem, aby ses mě bála, abys vypadala jako oni, než vydechli naposled…” Poslední věta mě trochu zaskočila… Ale chápala jsem jeho obavy i důvody, proč mi to tedy neřekl dřív. V jeho očích se na okrajích ukázaly první slzy, co jsem u něj kdy viděla.

Natáhla jsem k němu ruku a láskyplně jsem mu nejrychlejší slzu otřela z tváře. On reagoval naprosto nečekaně. Jako štěňátko mi do dlaně položil tvář. To gesto mě tak obměkčilo, že i ta sebemenší pochybnost se rozplynula. Svěřil se mi a oddal a já se rozhodla to opětovat.

„Co takhle dodělat trénink?” Změnila jsem téma a on velice rád přesměroval svou energii do fyzické roviny. Vrátili jsme se do tělocvičny a s každou obranou ze mě stekl čůrek potu. Udělala jsem si takových dřepů…. Mám pocit, že

během pár týdnů zde jsem získala postavu fitness koučky. Konečně jsme se dostali k závěru tréninku a cítila jsem se ready na vše. Naštěstí nejdříve sprcha a pak finální myšlenky plánu.