P oklad horské příšery
Kristýna Marika Zatloukalová
Přišel jsem k řece, přesně jak Mirek chtěl, jenže on nikde. Nenapadlo mě, kde jinde bych měl čekat. Řeka se tu totiž klikatí v dost hlubokém korytu a tohle místo je jedno z těch, kde se k ní dá dostat, aniž byste se museli škrábat z prudkého srázu.
„Ruce vzhůru mořský vlku!“ ozval se výkřik.
Mirkův hlas jsem poznal okamžitě, ale kde je? Na vodní hladině se z ničeho nic začaly dělat vlnky, což bylo divné, neboť řeka tu většinou protéká klidně. To jen když přijdou deště, tak se změní v dravou a krvelačnou bestii.
Ohlédl jsem se k místu, odkud ty vlnky přicházely. Byl to úsek, kde se řeka stáčela doprava. Těžce se dalo vidět za ohbí, a tak jsem čekal, čím mě Mirek překvapí a věřte, že taky překvapil! Připlul si na dřevěném voru, připomínajícím pirátské plavidlo, se stožárem a rudou vlajkou se znakem černé ruky, která sebou ve větru pleskala o stožár.
Mirek se tvářil důstojně. Měl černý klobouk s červenou chocholkou a na tváři bujný zrzavý plnovous vzadu svázaný provázkem. Dlouhým odrážecím bidlem nasměroval plavidlo ke břehu.
„Nastupovat bídní červi!“ zvolal. „Mé jméno je kapitán Rudovous a běda tomu, kdo se postaví mému hněvu!“
Podal mi klobouk se žlutou chocholkou a se slovy: „Chopte se kormidel!“ ukázal na dlouhé odpichovadlo opřené o stožár.
A pak se vyrazilo vpřed, podél proudu. To byla paráda. Z takového úhlu pohledu jsem řeku ještě v životě neviděl. Stěny z hlíny a balvanů se na břehu tyčily do výše a vytvářely jakoby otevřený chřtán nitra země, vedoucí skrz hlubiny lesů. Jinde stromy rostoucí těsně u řeky se nám klaněly jak vojáci pradávným a mocným králům a kolem dokola
nebylo slyšet nic jiného, než jemné žbluňkání vody a zpěv ptáků.
„Podívej, Péťo, vidíš ty šedé fleky?“ řekl Mirek a posunkem hlavy poukázal na hliněnou propast, která místy vynikala sytou hnědou barvou a jinde černou, v níž se klikatil šedý pruh.
„Vidím, ale co to je?“ zeptal jsem se. „Že by tajná mapa ukazující směr, aby se mořeplavci neztratili a bezpečně se vrátili domů?“
„To je možné,“ přikývl Mirek. „Takhle jsem nad tím ještě neuvažoval, ale nějaký důvod to mít musí, jako by to tam někdo strčil. Ono se tomu jinak říká jíl. Babička, tedy moje druhá babička, která bydlí až na Moravě, z toho vyrábí hrníčky a různé nádoby. Jednou jsem jí pomáhal roztáčet takový jakoby talíř, na kterém se pak ta hlína uhlazuje a tvaruje, a musím ti říct, že je to prima práce. Bavilo by mě hrát si s jílem a pak to prodávat. Lepší než vařit v kuchyni. Maminka je kuchařka, ale mně to zrovna moc nejde. Vždycky si spálím prsty.“
„To já taky,“ řekl jsem a pochlubil se svým spáleným prstem. Dělal jsem karamel.
Mirek se zasmál, pozvedl ukazováček a zakroužil s ním kolem dokola.
„Otáčíme. Pojedeme do přístavu,“ zavelel a pak jako správný pirát zkřivil ústa, zavrčel a neviditelnou šavlí, již vytáhl zpoza opasku, ukázal směr.
Myslel jsem, že přístav bude místo, kde jsem nastoupil, jenže ne. Plulo se dál a dál. Řeka začínala zrychlovat a my museli vynaložit čím dál tím větší sílu, aby vor plul proti proudu. Taky jsme museli dávat pozor na číhající kameny, o které se voda rozbíjela.
„Voda má sílu, ale my máme větší!“ zvolal Mirek zvesela. „Tam, jak je ta průrva, kam se musíme dostat,“ řekl a raději na ni ukázal, jinak bych si jí ani nevšiml. Byla to opravdu úzká skulinka. Bál jsem se, že se tam plavidlo ani nevleze.
Protáhli jsme se jen tak tak. Bidla musela být vtažena na palubu a vpřed nás poháněl nepatrný proud vody, který řeka občas vyplivla dovnitř. Hliněná klenba nad našimi hlavami se skoro spojovala. Procházel přes ni jen slabý paprsek slunečního světla.
Zeptal jsem se Mirka, jak pak vyjedeme ven, když opačnou stranou proud neteče. Mávl rukou a s úsměvem na tváři mi vysvětlil, že nazpátek se odpichuje, ale od zádi lodě. Je to docela obtížné, jenže z boku to bohužel nejde.
Průrva se najednou začala rozšiřovat a zavedla nás do jakési laguny. Nevěřil jsem vlastním očím, že něco takového tu vůbec je! Stěny okolo se zvedaly v nádobu, v takovou mísu. Voda byla mělká, něco málo pod kolena a u břehu se lehce dotýkala pláže tvořené bělošedými kamínky. Z dálky to vypadalo jako písečná pláž jakéhosi ostrova, kde piráti ukrývají své vzácné poklady.
Když se vor dostal do takové hloubky, že už se ze spodu odíral, tak jsme seskočili a pomocí lana vytáhli naše vznešené pirátské plavidlo na suchou zem.
Mirek mi ukázal místo, kam voda nedosáhne, ani když se po dešti zvedne hladina.
„Ono, i kdyby se zvedla a voda by nám vor odnesla, tak se nedostane přes průrvu a my ho pak můžeme vylovit,“ řekl a já ho s úžasem poslouchal.
Ukázal mi i jak se v případě, kdyby se něco náhodou stalo, loď přivazuje za pomocí lodního uzlu.
„Dědeček byl vodák,“ vyprávěl. „Obrovský dobrodruh. Jednou přeplaval na plachetnici celé moře. Babička říkala, že když byli ještě mladí, procestovali spolu celičký svět. Sjížděli divoké řeky, a dokonce i po skalách šplhali. Když od nás tatínek utekl, postavil mi děda bunkr na stromě.“
„Takže ty teď bydlíš jen s maminkou?“ zeptal jsem se.
Mirek přikývl: „S maminkou a babičkou. Kdysi byl s námi i děda, jenže už není.“
Mirek trochu zesmutněl, ale během chvilky se jeho tvář změnila v radostný úsměv.
„Než umřel,“ vyprávěl, „tak mi dal mapu a klíč k velkému tajemnému pokladu!“
Já se ho zeptal, jakého pokladu, když tvrdil, že žádný nemá. Mirkovi se na tváři objevil prchavý úsměv. Poškrábal se na hlavě, stáhl z obličeje rudý plnovous a rukama se rozmáchl jako pták mocnými křídly, který právě vzlétá.
„Tohle je ten poklad!“ zvolal. „Poklad nemusí znamenat jen drahé věci a peníze, po čem touží Bohdan a ostatní. Nic takového nemám. Ono mi trvalo celé prázdniny, než jsem to tu našel. Byl tu tento vor, mapy a jeskyně! Pojď, musím ti ji ukázat!“