PRVNÍ KROK „No, a to je asi tak všechno, co bych ti o sobě mohl říct. Zkráceně celej můj život, jak si ho tak pamatuju, dokud jsme se neseznámili. A co ty? Pověz mi o sobě taky něco,“ řekl Drake cválaje na koni vedle Keiry, zvané také v určitých společenských kruzích Šedá liška. Ta byla ráda, že ač pěkný, přesto velmi dlouhý příběh skončil. Když se Drakea ptala, odkud pochází, její zájem byl upřímný. To ale netušila, že jí vypoví celý svůj životní příběh. Když o tom tak přemýšlela, možná se ho ani ptát nemusela. Vytušila, kdo je. Ramenatá postava, po stranách vyholená hlava, zbylé vlasy svázané koženým řemínkem, tmavé oči beze strachu, husté obočí a neudržovaný plnovous. Z toho mu trčela pouze bradka zapletená do copu a stejně jako vlasy svázaná koženým řemínkem. Jeho tvář byla ošlehaná větrem a bojem. Tito muži nikdy nenosili šerpy a záslužné kříže jako rytíři v nablýskané zbroji. Místo nich hrdě vystavovali šrámy a jizvy, které dokazovaly jejich zásluhy. Stejně ošlehaný byl i jeho dřevěný štít a kožená zbroj s ledabyle připevněnými kovovými pláty. Zrezlá kroužková košile již také zažila lepší časy, stejně jako zbytek jeho ošacení. Jen jeho sekyra byla výjimkou. Její čepel se ve svitu slunce blýskala jako odraz vodní hladiny a břit se nebezpečně usmíval. Bylo na první pohled poznat, že pochází z žoldnéřské pevnosti Rublat. Pár žoldnéřů už za svůj život potkala. Byli různí. Někteří věrně sloužili těm, co si je najali, jiní bojovali bitvy na vlastní pěst, a dokonce slyšela o jakýchsi Hormových bastardech, kteří se osamostatnili, vyplenili jakousi tvrz na východě a založili si vlastní „království“. To nemělo dlouhého trvání a královská armáda si ho zanedlouho dobyla zpět. 2
Všichni Bastardi, ať už Gremoví, Hormoví, nebo jiní, měli jednu společnou vlastnost. Byli to výborní válečníci. Občas trochu hovada bez pudu sebezáchovy, ale byla ráda, že v boji bude stát po jejím boku. Keira otevřela ústa, aby o sobě Drakeovi také něco pověděla, ale v tom ji přerušil červeno-bíle oblečený muž v lehké zbroji. V pravé ruce držel kopí a levou rukou ukazoval gesto, jehož význam vzápětí vyslovil nahlas: „Stát. Jestli chcete překročit most, musíte zaplatit mýto. Za dva cestující to bude dvacet karénů. Tedy pokud nejste obchodníci, to bych musel ještě přičíst poplatek za proclení zboží.“ Před nimi se totiž nacházela známá Neuzevská propast, nazývaná také Ďáblova propast, která se táhla do délky několika set líg. Na šířku ji bylo možné překonat a dostat se tak do Neuzevska jen několika málo cestami. Kamenný most byl jednou z těch bezpečnějších. Král ho před lety nechal vybudovat, aby mohli kupci bezpečně projíždět i s velkými vozy. Celá stavba byla proto zbudována kvalitně a připravena i na útok zvenčí. Na každém konci mostu stála železná brána a jedna široká věž s červenou hradební střechou. „Dvacet karénů,“ rozhněvala se Keira, „vždy tu byl přechod za pouhé dva karény za osobu.“ „Co bylo to bylo,“ odvětil muž s nemenším hněvem než Keira, „časy se mění, a jestli chcete použít kamenný most místo Orlí lávky, zaplaťte a nezdržujte ostatní.“ Dvojice cestovatelů se ohlédla za sebe. Kromě nich a strážců nebyl v okolí zhola nikdo. Přešli strážcovy řeči taktním mlčením. Keira přitáhla opratě, patami popohnala kaštanového hnědáka a bez jediného slova se vydali na jih k Orlí lávce. Při odjezdu za sebou zaslechli jen strážcovo uchechtnutí. 3
Drakeova ruka instinktivně spočinula na topůrku sekyry, avšak sám se zarazil. Slíbil si, že se bude na této výpravě chovat v rámci možností slušně a reprezentativně. Proto ho zároveň překvapilo i potěšilo, když Keira hlasitě zavolala: „Zloději!“ Netrvalo dlouho a Drake si všiml, že tahle Liška si nenechá nic líbit. Ne však nafoukaným princeznovským stylem, který by od šlechtičny někdo čekal, žádné nafrněné zvednutí nosu a žalování tatínkovi, nebo v jejím případě strýci. Keira řešila problémy po svém. Iniciativně. Jako by to nebyly problémy, ale pouze další výzva. Drake nebyl slepý a nebyl hlupák. Viděl, že jeho společnice si zažila své. Rozhodně nebyla zavřená celý život na hradě a nevyšívala vzory tulipánů. Spíše mu připomínala dítě z chudobince, které rodiče odhodili, takže se o sebe muselo postarat samo. Místo dodržování správné etikety se učila ukrást si něco k jídlu a místo poskakování na bálech skákala po střechách, aby utekla před městskou stráží. Jaká byla skutečnost, se mohl jenom domýšlet, na to ji znal příliš krátce. Opět na ni pohlédl. Její naštvaný výraz mu vyvolal úsměv na tváři. Připadala mu trochu jako káčátko, které se snaží zjednat si mezi ostatními na rybníce respekt, a tak se tváří co nejpřísněji. Už zpozoroval, že obvykle takový výraz neměla. Ráda se smála, a to ji dělalo ještě krásnější. Stejně jako černá ofina, která jí občas padala do očí. Zbytek vlasů měla stažený vzadu do culíku. Její roztomilý obličej kazila pouze jizva, která se táhla od spodní části její tváře až do půlky krku. Byla štíhlé, pružné postavy, oděna v tmavých barvách. Hnědou košili měla převázanou šedými chrániči s přezkami, stejně jako na rukou a na nohách. 4
Ty jí skoro až ke kolenům zdobily černé jezdecké boty. Na zádech měla zelený pláštík s kápí, pod kterou nosila tornu a malou kuši. Na torně byl obmotaný provaz s hákem, pod ní pak vodorovně dvě dlouhé dýky, připravené k okamžitému tasení. Teprve teď když si ji pečlivě prohlížel, všiml si, že má pod levým ramenním chráničem zasunuté vrhací dýky. Jejich barva byla na chlup stejná jako její košile, takže krásně splývaly. Později si všiml, že totéž nosí i na pravém stehně. Drake se při pohledu na ni nemohl ubránit nemravným myšlenkám, ale ihned si vzpomněl na svoji Lauru. Na její oči. Pohlédl do nebe a hledal modř, která by se jím podobala. Nenašel ji. Šedá liška moc dobře věděla, kde se Orlí lávka nachází. Dokonce by jim ušetřila cestu. Byla však už velmi stará a vratká. Vlastně se už jen čekalo, kdy s někým spadne. Cestovatelé ale byli nuceni toto riziko přijmout, protože mýto by je stálo téměř všechny jejich peníze. Na modré obloze se proháněly bílé mraky a teplý letní vítr ofoukával jejich tváře. Ti už nějakou dobu mlčeli a užívali si příjemné jízdy po široké cestě. „Něco mi není jasné,“ přerušil ticho Drake, „naše společná cesta vede na východ na jakési Jourovo panství. Pokud si ale dobře pamatuju, císař Rufhas odešel se svou armádou na jih.“ „Pamatuješ si to dobře, jenže nevíme, kam přesně na jih odešel. Deor Jour byl dlouhé léta v jeho službách a z velké části s ním i výpravu na jih podnikl. Jestli někdo ví, jakým směrem císařovi kroky pokračovali, bude to právě on.“ V dáli se začal rýsovat obrys dvou postav na povoze. Bližší pohled pak ukázal že se jedná o dva obchod5
níky – muže a ženu. Přesto, že byli už staršího věku, v jejich tvářích byla stále vidět radost a vitalita. Keiru pohled na ně potěšil, a vzápětí si vzpomněla na strážcovo zlomyslné uchechtnutí a zavolala na starší pár: „Jestli pojedete přes kamenný most, tak si připravte plný měšec zlata. Ta Neuzovská pakáž nás chtěla obrat o dvacet karénů a vás s tím povozem oberou ještě o víc.“ Muž, který kočíroval, zastavil koně a čtveřice cestovatelů se dala do řeči. Ze začátku se převážně bavili, jak se zdražuje snad ve všech královstvích, pak si vyměnili několik novinek z míst, odkud cestovali a pokračovali svým směrem. Keira si na stařence všimla prstenu. Byl zlatý s velkým opálem uprostřed. Zaujal ji, protože se ke zbytku jejímu prostému oblečení nehodil. Pravděpodobně to bylo nějaké rodinné dědictví. Její myšlenky se však rozplynuly, protože dorazili k cíli. Drake seskočil z koně a koukl na zbytky dřevěného mostu. „Doufám, že tohle není ta Orlí lávka.“ Pronesl i když odpověď už dopředu znal. Uslyšel za sebou pouze Keiru, která také seskočila z koně a místo odpovědi začala nadávat. Po krátké odmlce jen dodala: „Ten parchant! Ten Neuzevský strážce to určitě věděl. Proto se tak zlomyslně smál, když jsme odjížděli. To si s ním ještě vyřídím.“ Dívka pružně naskočila na koně a ujížděla směrem zpět ke kamennému mostu. Drake se bez rozmýšlení vyhoupl na koně a ujížděl za ní. Věděl, že bude zle a nechtěl o žádnou zábavu přijít. K mostu dvojice už dojela spolu. Bylo šero a na mostě plápolaly pochodně. Jeli od Orlí lávky sice několik hodin, 6
ale Keiru její vztek pořád neopustil. Přijela tedy k bráně, sesedla z koně a bez okolků se rozkřikla na strážného: „Baví tě z lidí dělat hlupáky?!“ Strážný se nejprve zalekl, co se děje a kdo to na něho křičí. Ve vteřině ji však poznal a vrátil se mu jeho zlomyslný výraz. „Ano, rád napálím každou držgrešli, nebo nuzáka, který se chce dostat přes most, ale nemá ani karén. Ale ty jsi se vrátila. Znamená to, že bys přeci jenom ráda přes most přejela, nebo jsi jen hysterka, která váží půl dne cesty, aby se mohla na někoho vykřičet?“ Normálně klidná Keira začínala zlostí červenat jak uhlík v kamnech. Náhle v ní hrklo, jako by jí kopl kůň. Zahlédla totiž na strážci zlatý prsten s velkým opálem uvnitř. Uklidnila se proto a opatrně pronesla: „To jsem opravdu zvědavá, co vám na to poví váš velitel, až mu povíme, jak se chováte k cestovatelům.“ Strážcův obličej poprvé opravdu zbrunátněl a rozlíceným tónem pronesl: „To byste se ale museli přes most nejprve dostat! A teď padejte! Takové jako vy tu nechceme.“ Keira se vrátila zpět na koně a zavelela k odjezdu. Zmatený Drake, který byl připravený každou chvíli tasit sekyru, nechápavě naskočil na koně a jel za svým doprovodem. „Co se to tam sakra stalo? Čekal jsem, že tomu drzýmu psovi vyprášíme kožich.“ „Já husa hloupá! Jak to, že mi to nedošlo hned? To chování, náhlé zvýšení mýtného a pak ten prsten! Jsou to zloději!“ „Já vím, za přechod po mostě takový peníze, to je zlodějna!“ „Ale ne, oni jsou doopravdy zloději. Nebo teda spíš banditi. To nejsou žádní strážci mostu. Jsou to jen nějací lapkové, kteří se za ně vydávají.“ 7
„Jak tě něco takovýho napadlo?“ „Všechno tomu nasvědčuje. Ty jsi snad neviděl ten prsten? Byl té staré paní, která nás po cestě míjela. Bylo to rozhodně rodinné dědictví. Určitě by se ho nevzdala, jen proto, že neměli peníze na projetí. A slyšel jsi, jak reagoval na moji výhružku, že ho nahlásím kapitánovi? Úplně zuřil. Kdyby sem poslali někoho na kontrolu, celý jejich podvod by prasknul.“ „Je pravda, že se tu dějou podivný věci, ale to všechno může bejt jen souhra náhod. Co máš v plánu udělat?“ „Když jsme se vraceli od Orlí lávky, všimla jsem si, že dole z boku věže jsou dveře. Jsou z části zakryté keřem, ale mému zraku neunikly. Zkusila bych jestli se jimi nedostaneme dovnitř. Chci se přesvědčit, jestli mám pravdu.“ Dvojice dobrodruhů se tedy přiblížila k věži. U blízkého stromu uvázali koně a potichu se proplížili ke kamennému stavení. Odhrnuli polosuché křoví a zabrali za kliku. Dveře se ani nehnuly. „Sakra,“ zaklel potichu Drake. „Žádný problém,“ prohlásila Šedá liška, „tenhle zámek by otevřel snad i úplný amatér. Udělej mi prostor a hlídej.“ Dívka ze zad shodila svojí malou tornu a vytáhla, v koženém obalu zabalené, své zlodějské náčiní. Chvíli se šťourala ve dveřích, když z poza rohu vyšel strážný směrem ven z brány. Pískal si a hleděl bezmyšlenkovitě dopředu. Měl ty dva ve slepém úhlu a v tuhle chvíli je neviděl, ale to se mohlo každou chvíli změnit. Hned jak se otočí, aby se vrátil zpět za bránu, je rozhodně nepřehlédne. „Dělej, nebo budeme mít za chvíli nechtěnou společnost,“ dloubl Drake do Keiry. „Sakra, už jsem to skoro měla, nešťouchej do mě,“ štěkla potichu zpět. „Kdyby tu tak byl Bret, ten 8
se vždycky uměl dostat tam, kde neměl co dělat… parchant jeden…“ Strážný se akorát rozvážným krokem otáčel. Zámek dveří cvakl a dvojice skokem, rychleji než laň, zapadla do dveří. Zde chvíli mžourali očima, než se jim přizpůsobili černé tmě, která ve sklepení vládla a pak se začali rozhlížet. První uviděli doplápolávající pochodeň na druhé straně věže a až poté všechny ty hromady věcí, které předtím byly jen černé stíny. Kolem do kola byla spousta nádobí, koberců, pytlů s kořením, ovsem, či pící, vyřezávaných židlí a stolů, zásoby jídla i pití a uprostřed byl podpěrný sloup, ke kterému bylo přivázáno pět můžu. Šestý ležel před nimi v kaluži krve. Ti připoutaní, stejně jako muž na podlaze, nejevili známky života. Seděli tam jen ve spodkách a zatuchlý smrad, pach moči a výkalů, který je praštil přes nos napovídal, že již nějakou dobu. „Já to věděla,“ zašeptala tlumeně Keira, „to jsou určitě ti praví strážci!“ „Ty teda dopadli,“ pronesl žoldnéř a zděsil se, protože se Keira vydala za světlem. Ještě více se ale zděsila samotná Keira, po které natáhl ruku uvázaný muž: „Vodu, vodu prosím.“ Zaznělo do něho chraplavým hlasem. Liška leknutím odskočila. Chtěla vyjeknout, ale v poslední chvíli si naštěstí zakryla ústa a vydala jen tlumené syknutí. Nahoře nad schody se otevřely dveře a někdo jimi prošel. Sklepením se rozlehlo světlo a nevítaní návštěvníci zaslechli, jak někdo volá opilým hlasem na vcházejícího: „Vem ty džbány vína rovnou dva! Dnešek se vopravdu poved.“ Liška přiskočila ke zdi a Drake se schoval za dubové sudy. Muž sešel s nepravidelným klapáním bot po schodišti dolů, rozhlédl se s pochodní po místnosti a vydal 9
se k sudům s vínem. Drake uslyšel, jak mu nad hlavou šplouchly džbány, nabírajíc v sudu rudý mok. Zatajil dech, aby ho strážný nezaslechl, ale ten byl ve stavu kdy by ho neslyšel ani chrochtat. Lapka zrovna procházel kolem uvázaných mužů, když jeden z nich opět zvedl paži s prosbou o vodu. „Tak vody se ti zachtělo jo? A co takhle vínko, vínko by sis nedal?“ Spustil na něj lapka výsměšně a začal mu před hlavou provokativně mávat dvěma džbány s vínem, až se červené kapky přelívaly přes okraj. „Možná v příštím životě. Na tomhle výborným Akmasiánskym, si pochutnám já.“ Zachechtal se otočil se k odchodu. „Možná v příštím životě,“ špitla Keira, která vyskočila ze stínu a udeřila trýznitele pěstí do ohryzku. Ten upustil louči i obě nádoby, vykulil oči a chytl se za krk. Než stačil udělat cokoli jiného, zabodla mu neznámá žena dýku do srdce. „Cos to provedla?“ vyhrkl Drake. Keira však své činy už nestačila vysvětlit, protože se nahoře opět otevřely dveře a ozval se opilecký hlas, který se svezl do pískotu: „Heeej. Kde jsi s tím vínem? Tady nahoře máme žízeň, že by jsme vypili snad i pozdní sběr kanálníka Milana. Nechlastáš tam bez nás, že ne?“ dozněl mužský hlas a opět bylo slyšet nepravidelné klapání nohou po schodech. Drake mávl na Lišku, která z jeho gesta moc dobře pochopila větu odtáhni-tu-mrtvolu-někam-do-háje a přitiskl se ke stěně s pevně sevřenou sekyrou ve svých rukách. Ve chvíli, která mu přišla nejvhodnější, sekl naslepo ostřím do míst, kde si myslel že má muž krk. Čahounovi, který po schodech scházel dolů se však čepel sekyry zakousla do hrudi. Rána to byla smrtelná, ale dlouhán stačil z posledních sil vykřiknout. 10
Lapkové na mostě i přes otupělé smysly zaúpění slyšeli a vrhli se do sklepení. Dvojice s vytaženými zbraněmi přiskočila ke dveřím a začali se bránit. Do úzké chodbičky se nahrnulo asi pět ozbrojenců a začal boj. Drake se bránil štítem, který občas střídal mávnutím sekyry. Dvě čepele mečů a jeden hrot kopí ho však nepustily k pořádnému výpadu a lačnily po jeho krvi. Keira se bránila pouze dvěma zbojníkům, ale měla se co ohánět svými dýkami. Nápor mužů na dvojici stále sílil, až jeden z lapků přepadl a něčím mezi parakotoulem a válením sudů se dostal za nezvané hosty. Keira rychle zareagovala a jen co se lapka zvedl, bodla mu dýku do oka. Jako uznání dostala od lapkova spolubojovníka řeznou ránu na ruce, kterou při chvilkové nepozornosti utržila. Mohla skončit rozhodně hůř, ale rána krvácela a ruka ztrácela sílu. Dvojice začala pomalu postupovat dozadu, doufaje že se jim povede uprchnout zadním vchodem. Nepřítele tato verze však napadla dřív. Do místnosti vtrhla zadními dveřmi dvojice banditů – jeden s kuší a druhý s kopím. Drake zrovna udeřil dřevěnou částí sekyry jednoho lapku do hlavy, čímž ho dezorientoval, a pak pohotově zareagoval a strčil před Keiru štít, do kterého se v té chvíli zabodla šipka. Kušiník již natahoval další hrot, ale Drake udělal otočku a hodil svůj štít přímo do dvojice u dveří. Kušiníka, který klečel, rána shodila na zem, čímž muže s kopím vyvedl z rovnováhy. To byla chvíle pro Drakea, který byl už v rozběhu. Mrštně se odrazil a z výskoku nakopl kopiníka celou svou vahou. Toho náraz odmrštil a jeho bezvládné tělo se odporoučelo bez rozloučení ze dveří. 11
Než se však Drake opět zvedl, kušiník byl již na nohou a sekl ho přes záda svým mečem. Napadený měl pro tentokrát štěstí a ránu zadrželo železo na jeho brnění. Popadl vyražený dech a bývalému kušiníkovi odpověděl loktem do zubů. Nepodíval se ani kam rána padla, protože už vrhal svou sekyru do třech mužů, se kterými bojovala Keira. Ta před okamžikem shodila regál s keramickými mísami na dvojici mužů a bránila se z posledních sil zbylým dvěma. Rozzuřený vousáč, který měl stále na čele otisk Drakeova topůrka, bolestivě zaúpěl a vydechl naposledy. Do zad se mu totiž zakousla ta ostřejší část sekyry. Drake nezůstal neozbrojený dlouho. Vytáhl nůž, připásaný na lýtku a vrhl se na dalšího protivníka Keiry. Toho bodl pod žebra. Lapkovi se zatmělo před očima a bolestně vykřikl. Netrpěl dlouho. Keira využila jeho nepozornosti a bleskovým pohybem mu podřízla hrdlo. Lapkova krev ji skropila rudou tekutinou. Dva bandité se konečně vyprostili z pod regálu a připravili se k útoku. Na všech účastnících boje byla již znatelně vidět únava. Shrbeni a zadýcháni z boje proti sobě teď stáli a čekali. Čekali, kdo se první odhodlá k dalšími aktu této krvavé řežby. Podlaha byla rudě zbarvená, stejně jako stříkance na zdech. V šeru, které zde panovalo nebylo poznat, co je rozlité víno a co krev. Padlá těla ležela na zemi a až na občasné zaúpění umírajících zde v tuto chvíli panovalo nervy drásající mrtvolné ticho. Přerušil ho až menší z dvojice lapků slovy: „Kašlu na to.“ Pak odhodil meč a dal se na útěk. Druhý na něj pohlédl a pomalým krokem vycouval za ním. Liška zasunula dýku do pochvy a Drake s křupnutím vytáhl sekyru z nehybného těla vousáče. Otočili se 12
k odchodu zadními dveřmi, ale o futra byl opřený kušiník se zkrvavenými ústy a samostřílem v rukou. Unaveně se na dobrodruhy podíval. Vyplivl dva zuby s trochou krve a namířil na nezvané hosty. „Vím, že dneš večej budu hodovat še švými bjatjy v podšvětí, ale jednoho ž váš ši beju šebou.“ „Utéct, nebo bojovat?“ To byla otázka, nad kterou teď Keira s Drakem přemýšleli. Upnuli své zraky na místnost a hledali, jak se ze situace dostat, co použít jako zbraň, nebo za co se schovat. Možná na okamžik jednoho nebo druhého napadlo schovat se za svého společníka, ale to jim morálka a zbytky cti nedovolila. Aspoň zatím… ani jeden z nich nebyl žádný hrdina. Nezachraňovali panny z věží, ani nepomáhali chudým a nemocným. Stál zde v podstatě nájemný zabiják za krvavé peníze a nepovedená dceruška mrtvého krále, která se spíše než princezně, podobala zlodějce. Byla vlastně lapka více, než všichni ti mrtví, co jim leželi u nohou. Jedno společného však cestovatelé měli. Asi poprvé ve svém životě šli společně za dobrou věcí, za něčím nesobeckým. I když po pravdě oba doufali, že je po splnění úkolu jejich král Vilhém, nebo dokonce sám císař Rufhas III. řádně odmění. Teď měl však jeden z nich svou výpravu ukončit. Jeden zde dnes skončí a druhý ho ve vteřině pomstí svým ostřím. Kušiník zdvihl svou zbraň k bradě a namířil. V tu chvíli se mu z krku vynořil železný bodec, aby vzápětí zmizel zpět. Střelec se sesunul na rudou zem a za ním se ve dveřích objevil strážce. Podle oblečení spíše kapitán stráže. Do místnosti vběhli jeho podřízení, všichni oděni v červenobílých barvách, a namířili na cestovatele své halapartny. 13
„Odhoďte zbraně lotři!“ vykřikl kapitán stráže. „My nejsme žádní lotři!“ Bránila se Keira. „Ty lotry jsme právě za vás zneškodnili, nemáte zač.“ „Co, nebo kdo jste mi nepřísluší soudit. To už nechám na našem králi. Nyní odhoďte své zbraně a vzdejte se ve jménu krále Vilsona Daremila, vládce Neuzevské říše!“ Dobrodruhové na sebe pohlédli a s řinčením své zbraně odhodili. Oba věděli, že z tohoto boje by se už živí nedostali.
14