Když stromy ještě
mluvily lidskou řečí
KLÁRA HOMOLKOVÁ
ILUSTROVAL JAKUB CENKL
Tuto knihu bych chtěla věnovat své milované sestřence Martičce, svým milovaným bratránkům Lukáškovi a Teovi.
Snad vám kniha udělá radost a vykouzlí nejeden úsměv na tváři.
A třeba jednou, až budete velcí vás napadne, co že vám to vlastně zaprášeného leží v rohu vaší knihovny. Pak zvědavě sejmete tu věc pokrytou prachem a vzpomenete si na mne a na příběhy, které jsme si spolu říkali. Na dobrodružství a hry, které jsme společně prožili a na staré časy. A třeba ji přečtete i svým dětem a zažijete díky ní dobrodružství nová.
Knihu chci také věnovat všem svým dětem z léta 2022. Potkali jsme se tehdy na Litesu na táboře, díky vám jsem poznala ten krásný svět. A každý den byl díky vám lepší než ten předešlý.
Chlapec, trpaslík, víla a drak
KDYSI DÁVNO, KDYŽ STROMY JEŠTĚ MLUVILY
LIDSKOU ŘEČÍ A PO ZEMI SE PROHÁNĚLI BOHOVÉ, ŽIL BYL CHLAPEC. POCHÁZEL
Z OBYČEJNÉ RODINY A NIČÍM NEVYČNÍVAL.
KAŽDÝ, KDO HO ZNAL, BY NIKDY NEUVĚŘIL
PŘÍBĚHU, KTERÝ SE STAL, POKUD BY TOHO SÁM NEBYL SVĚDKEM.
Chlapcova rodina žila v lese, nedaleko vesnice. Byli známí jako nejlepší ševcovská rodina v okolí. Řemeslo se dědilo z otce na syna. Chlapec, jakožto jediný syn, byl smířen s tím, že i on zdědí rodinné řemeslo. Nic jiného by ho ani nenapadlo, nic jiného také ani neznal. Byl to velmi učenlivý hoch a práce mu šla od ruky. V okolí ho všichni znali jako milého, nenápadného ševcova syna. Jednoho dne se vesnicí roznesla zdrcující zpráva. Donesla se až do domku v lese. Prý se v okolí objevil drak, proletěl vesnicí, sežral v ní veškeré jídlo a způsobil mnoho škod. Některá stavení skončila v plamenech spolu s obilím a dalšími zásobami.
Chlapcem tato novina zamávala. Věděl, že vesnice je na tom zle a nedoufal že jí někdo pomůže. Byl přesvědčen o tom, že lidé budou jen trpět a čekat se založenýma rukama na další dračí útok.
Ucítil v sobě zvláštní pocit, že by to měl být právě on, kdo draka zahubí. Nikdo jiný se o to nepokusí. Cítil to najednou jako svou povinnost.
„Nenechám rodiče ani ostatní trpět,“ řekl si.
„Ale jak to mám říct rodičům? Nenechají mě odejít...“ V hlavě se mu rojilo mnoho myšlenek o tom, jak se postavit drakovi, aniž by ho rodiče mohli nějak zastavit. Chlapec se v duchu podivoval, kolik odvahy v sobě skrývá.
V noci rodičům napsal vzkaz na rozloučenou a brzy před svítáním odešel.
Šel dlouho. Míjel stromy, řeky a rybníky. Taky kolem hor prošel. Až se najednou před ním vynořila malá vesnička. Jídlo mu už došlo a taky byl velice unaven. Rozhodl se, že se poohlédne po nějaké hospůdce.
Když se přiblížil k vesnické bráně, připadala mu nějaká malá, vlastně všechno mu přišlo krapet menší. Záhada se odhalila, až když zahlédl místní obyvatele. Byli to trpaslíci. Trvalo jen zlomek vteřiny, než si ho trpaslíci také všimli, přece jen, člověk se v trpasličí vesničce zrovna neztratí. Ihned se spustil humbuk. Kde se tu vzal ten člověk?! Co tu chce?! Kdo ho sem pro pána pustil?!
Chlapec se sotva rozkoukal, co se děje, když už se k němu hnali trpaslíci s oštěpy, vidlemi a meči.
„Počkejte! Přišel jsem jako přítel! Jsem na dlouhé cestě, mou vesnici napadl drak a já se ho vydal hledat. Jsem unavený a chci se někde posílit jídlem a pitím. Jsem tu sám a nemám ani žádnou zbraň.“
Trpaslíci se nedali jen tak obměkčit. Vidle, meče i oštěpy měli stále namířené na nebohého chlapce a tvářili se přísně a nedůvěřivě.
„Jak ti máme věřit lidský hochu,“ zeptal se nejmohutnější z trpaslíků. „Říkáš, že ses vydal hledat draka, a přitom nemáš žádnou zbraň. To ho chceš přemluvit, aby tvou vesnici nechal být?“ dodal trpaslík posměšně.
6
Ostatní trpaslíci se dali do smíchu.
Chlapec se ale nedal vyvést z míry a spustil: „Nevím, jak ho přemůžu, ale vím, že to zvládnu. Zbraň opravdu nemám, klidně si mě můžete prohledat.“
Trpaslíci se podívali na toho nejmohutnějšího a ten na ně kývl hlavou. Hned jak to udělal, sklopili zbraně, a někteří dokonce začali odcházet.
„Dobrá tedy,“ řekl trpaslík trochu jemnějším hlasem.
„Zavedu tě k Morousovi, má malou hospodu. Tím jménem si nelam hlavu, je to správnej chlap. Ale radím ti, pořádně si promysli tu návštěvu toho draka, potřebuješ dobrej plán, jináč je s tebou ámen, rozumíš? I k nám se doneslo, že se tu poblíž usadila tahle dračí bestie, a že s ní není legrace. Bohužel nevíme, kde přesně je.“
Trpaslík pak chlapci vypověděl vše, co o drakovi věděl, i když toho moc nebylo, odvedl ho k Morousovi a rozloučil se s ním.
Už od pradávna se říká, že si s trpaslíky není radno zahrávat, ale pokud jste slušní a máte dobré srdce, tak se na trpaslíky můžete vždy spolehnout.
Už přes dveře byl slyšet typický hluk smíchu, řevu a cinkání sklenic, ale když chlapec dveře otevřel, hned vše utichlo, nikdo ani nemukal a všichni na něj upírali pohledy. Chlapec došel k pultu a sedl si. Slyšel, jak si ostatní začínají pomalu šuškat. Nijak na to nereagoval, i když to nebylo vůbec příjemné.
Za pultem stál postarší trpaslík a hadříkem utíral sklenici. Byl to Morous. Naklonil se k příchozímu: „Co si dáš člověče?“
Morous se tvářil podezíravě, ale jeho hlas zněl přátelsky. Měl šedivé vlasy a stejně tak i vousy, které byly spletené v cop. Mrzutý obličej byl stařecký, ale přesto jemný.
„Chtěl jsem si dát něco k jídlu a k tomu sklenici vody,“ řekl chlapec.
„Vodu? Tu už si tu u mě nikdo dlouhá léta neobjednal,“ smál se Morous.
„A co bys chtěl k jídlu? Máme tu jehněčí, nebo bramborovou polévku, taky…“
7