Ota Sládek
Když jsem se před pár kamarády zmínil, co hodlám podniknout, ťukali si na čelo. Několik dní v kabině kamionu se ženskou? To bych se zbláznil. A taky nejsi, vole, nejmladší!
13. 7.
Cítím, jak mi někdo klepe na ruku. Otevřu oči. Nade mnou se sklání Viera. „Vstávej, je pět, za chvíli jedeme.“ Naházel jsem na sebe svršky, šli jsme k osobnímu autu a jeli ke kamionu. Za pár minut jsme byli na parkovišti, kde na nás čekal ten krasavec. Vínově červený Mercedes s třináctimetrovým návěsem a bílou plachtou. Umytý, vypadal jak z výlohy autosalonu.
„Sakra, nemám tu reflexní vestu. Doma ji nemám a u nás v obchodě právě došla. Jinam jsem se nedostal,“ říkám omluvně.
„Nevadí,” řekla Viera, vrátila se ke svému autu a vytáhla vestu. Odemkla a udělala gesto, abych nastoupil. Chytil jsem se madel a šplhal nahoru.
„Nelez mi tam v botách! Já řídím bosa a v kabině mám pořádek. Doma je binec, jak jsi viděl, ale tam nebydlím sama. Je tam dcera s manželem a vnukem. Boty nech na posledním schodu,“ dodala smířlivě.
Snažím se vyhovět, ale moc mi to nejde. Zasunuji boty na pátý schod. Viera mi podává tašku, ve které mám pantofle.
„Ty nech taky venku. Neboj, dveře je podrží.“
Sundávám batoh, dávám si ho vedle sebe a uvelebuji se na sedadle. Viera mi zabouchne dveře, bleskově vyšplhá z druhé strany do kabiny jak veverka na strom. Zapaluje si první cigaretu. Zapíná navigaci a cosi studuje v tlustém sešitu.
„Nejdřív jedeme do Vrchlabí. Pak nakládáme ještě v Modlanech a vyrážíme do Holandska. Kde to sakra, je? Waddinxveen…, jo, to je u Rotterdamu. A druhá vykládka je v Maaslouise. To je místo taky u Rotterdamu, ale z druhé strany.“
„To jsou místa, o kterých jsem v životě neslyšel…“
„Neboj, navigace to jistí.“ Startuje Mercedes.
Je 6.15 a vyjíždíme z Hradce.
Mám čas se konečně rozhlédnout po interiéru. Je to tedy letadlo! Jsme výš než většina nákladních aut, osobní vypadají jako dětské hračky. Když se postavím, mám ještě nad sebou skoro půl metru prostoru. Nebo že bych byl tak mrňavej? 173 centimetrů je docela střední výška. Uprostřed mezi námi je lednička, kterou Viera po paměti zasunuje pod postel. Za námi jsou dvě postele, horní je sklopená. Za mnou jsou v boku dvě přihrádky. Ve spodní má Viera různé autoatlasy a mapy, v horní věci osobní potřeby. Z palubní desky vyrůstá malý stolek s dvěma otvory na hrnek a nápoj v plechovce, a na vedlejší ploše má Viera termosku na kávu. Kromě toho středový panel obsahuje řadu různých šuplíků, které v tuto chvíli pro mne skrývají mnohá překvapení. Vpředu mezi palubní deskou a sklem jsou různé plastové krabičky.
„To jsou mýtné krabičky. Mýtná brána automaticky načítá poplatky, nemusíš se zdržovat. Policajti si to umí taky přečíst, jestli máš krabici v pořádku,“ vysvětluje. „Tahle je pro Německo, tyhle jsou do Holandska a Belgie, tahle je francouzská a tahle malá italská,“ ukazuje.
Ve dveřích je v přihrádce lahev minerálky „Dala jsem ti tam něco na pití,“ podotýká. „Ale opatrně, nemůžu zastavit jen tak na dálnici, kdy se ti bude chtít...“
Vytahuju z batohu notes, propisovačku, mobil a diktafon.
„Cigáro a kafe. To musím mít. Auto jede na naftu, já na kafíčko a cigára,“ směje se. „Snídám každé ráno banán, to stačí. Chceš taky?“ Sahá po paměti za sebe do tašky a podává mi banán.
„Díky,“ loupám snídani.
„Prvního dubna jsem převzala tohle nové auto a na tachometru bylo sto sedmdesát najetých kilometrů. Denně najezdím průměrně šest set padesát kilometrů. Když jsme vyjeli z Hradce, bylo to třicet šest tisíc sedm set kilometrů.“
Viera se hádá s navigací. Ta hlásí: „Jeďte vpravo!“
„Hovno, ta dálnice ještě není hotová!“
Řidička zručně točí volantem na úzkých silnicích. Uvědomuju si, že auto nemá venku uši, totiž zpětná zrcátka. Jsou uvnitř!
Tedy – uvnitř jsou velké obrazovky, kamery jsou na střeše. Přesně ukazují obě strany auta, na obrazovkách se promítají dva úhly pohledu a barevné značky přesně ukazují vzdálenosti od krajnice a středové čáry, předjíždějící osobní auta i vzdálenost zadní části návěsu při couvání od překážky, respektive od nakládací rampy. „Výhodou mimo jiné je, že mi nikdo nemůže zrcátka urvat, třeba když parkuje těsně vedle mě,“ vysvětluje. Míjíme jednotlivé vesnice a pokračujeme do Vrchlabí. Auto vždycky přibrzdí, když někdo před námi prudčeji zabrzdí. Viera se dívá na hodiny. „Musíme udělat pauzu. Patnáct minut. Tachograf je tady (ukazuje nahoru nad sebe na černou krabičku). Žádný papírový kolečko jako zastara. Tohle si policajti přečtou taky na dálku. A běda, když překročíš čas jízdy. Je to neustálé počítání, šílená práce, nekonečné počítání. Denně můžu najet devět hodin, dvakrát v týdnu deset hodin.“
Zastavuje na jakémsi odpočívadle uprostřed polí. Nikde nic. Zapaluje si cigaretu (počítám, že už čtvrtou) a vypráví veselé historky z divadla. Jedna z nich je o tom, jak hráli jakousi pohádku na Slovensku. Neměl jsem zapnutý diktafon, ani jsem si neudělal poznámku. Pamatuju si jen větu: Drak to odehrál za Kašpárka! Co se přihodilo Kašpárkovi, už nevím, možná se ještě zeptám… Ale podstatná je poslední věta: „Snížili nám honorář, protože jsme hráli česky a ne slovensky!“
Jak je vidět, blbost kvete na obou stranách hranic.
Přijíždíme do Vrchlabí na čas. Navigace funguje spolehlivě. Viera bravurně zacouvá k rampě. Zatímco místní nakládají, Viera si jde odskočit na WC a vyřídit papíry. Stojíme tu asi třicet minut. Viera se vrací do kabiny. Mává papíry: „Máme to vyložit v jakési firmě Argo Hytos.“
Jedeme dál a Viera si zpívá. Lidovky, muzikálové písničky, co ji napadne… Další pauzu stíháme jen tak tak, nikde se nedalo zaparkovat.
„Tak to bylo o prsa korejské ženy,“ ulevuje si. Ví, o čem mluví, protože ona má krásné velké… plíce. „Jednou jsem vezla taková ta dřevěná dřívka, na nanuky. Plnej kamion. Z Čech až…“(Mávne rezignovaně rukou.) Podruhé papírové plenky do Švýcarska. Pořád jen vozíš takové věci z jednoho konce Evropy na druhý.“ Je čas na další cigárko a kafíčko. Nalévá si plný hrnek z termosky.
„Řeknu ti o svém prvním manželství. Herec, mladší než ty. Můžu náš vztah pojmenovat třeba jako Jak získat v Praze byt. Vyměnila jsem svůj byt v Nitře za malý byt v Lazarské, tedy v centru Prahy. Časem přišel rozvod. Můj miláček mi dal podepsat takový papír. Zamilovaná blbka jsem podepsala, ani jsem to nečetla. Něco mi nakecal. A tenhle byt později vyměnil za byt na Vinohradech. Vůbec jsem o tom nevěděla. Na tom papíře totiž bylo, že se bytu v Lazarské vzdávám. Najednou jsem byla bez bytu, on na Vinohradech. A ten vinohradský pronajímá. Prostě charakter. No, to je na delší povídání. Času máme dost. Připomeň mi.“
10.14. Odbočujeme k benzinové pumpě.
„Já si dělala řidičák na kamion v padesáti čtyřech letech!“ kroutí hlavou. Nejspíš sama nad sebou. Nedivím se. Odvážné rozhodnutí.
„Platila ho nějaká firma, ne?“ ptám se.
„Mohla jsem ho mít zadarmo, kdybych se upsala nějaké firmě minimálně na dva roky. Ale já si řekla: Ne! Zaplatila jsem si padesát tisíc ze svého a jsem svobodná (dneska už by byl výrazně dražší, pomyslím si). Můžu jít, kam chci. Pravda je, že se občas divím sama sobě: Na co ses to, holka, dala?“
Jedeme kolem Ústí nad Labem na druhou nakládku do Nových Modlan. Navigace sice mluví a navádí nás, ale Viera to už tady zná, nakládala tu několikrát. Rozlehlý areál nás vítá. Projedeme vrátnicí, je 12.30.
Řidička suverénně zacouvá k příslušné rampě, chlapi nakládají.
„Ještě můžeme jet čtyři a půl hodiny, jsme v polovině času,“ hlásí Viera. Vybíhá do kanceláře, za chvilku se vrací, kontroluje náklad, zavírá dveře návěsu. Mává mi před nosem papíry. „Vezeme jednorázové žiletky na holení a nějakou holicí pěnu…“ zubí se.
Najednou jsme už v Německu, Jen taková obyčejná cedule na kraji dálnice nám oznamuje, že jsme překročili hranice. Frčíme dál, pohoda. Jen to vedro. Venku je už přes třicet.
Krajina je nudná. Rovná, občas se objeví stožár s větrnou vrtulí. Je dusno, máme stažená okna a stejně je příšerné vedro.
„Nejtěžší je najít místo ke spaní,“ říká Viera. „Po páté hodině už nemáš šanci. Takže já už hledám od čtyř.“
Konečně se před námi objevuje parkoviště se sociálním zařízením. Plno. Bude pět. Vieře se podaří najít mezi řadou zaparkovaných kamionů najít poslední místo. Vešli jsme se natěsno mezi dva šikmo zaparkované kamiony, ovšem naproti nám stojí dva polské chladírenské vozy.
„Slyšíš? Budou vrčet celou noc. To nesnáším!“ Vyhazuje první prázdnou krabičku od cigaret a odchází na toaletu. Uvědomuji si, že jsem od rána ještě nebyl, což mě docela udivuje. Lezu z kamionu bos až na zem, což se mi podaří, beru pantofle ze čtvrtého schodu a jdu taky. A když už, tak jdu rovnou do kabinky. Vše je v kovu, nerezové, nezničitelné, neodcizitelné. Ve výklenku je ovšem šest rolí toaletního papíru jako rezerva a jeden v příslušné krabičce k použití. Napadá mě, jak dlouho by ty roličky vydržely na českém parkovišti…
Viera je poněkud neposedná. Nevydrží sedět. Bere tyč, kbelík jde naplnit vodou a myje přední sklo. „Mě ty mušky vaděj! Nesnáším špinavý sklo!“
Konečně beru do ruky mobil, fotím Vieru a pak se dívám na mapu, kde to vlastně jsme. Aha, nejbližší vesnice se jmenuje Weissenfels. Do Rotterdamu je to ještě zatraceně daleko.
Viera se vrací do kabiny. „Víš, já jsem pedantskej magor. Když věším prádlo, na každém kusu musí být kolíčky stejné barvy!“
Zatáhla se obloha. Pohodlně se uvelebíme v kabině, začíná slejvák. Strašnej. Padají proudy vody. Nevadí, okno máme umyté… Viera připravuje večeři. Vytahuje propan-butanovou bombu s vařičem. Ohřívá dršťkovou polévku. V ledničce měla dvě velké sklenice, pro každého jednu. Sakra, to bude porce! – Dostávám obrovskou misku plnou polévky. Viera dělá dršťkovou s bramborama, nakrájenýma na malé kousky. Chleba netřeba. Takovou jsem ještě nejedl, ale je výborná.
Po večeři Viera vytahuje z ledničky dvě plechovky Frisca. Zatahuje záclony u předního skla, rozsvěcuje boční světla, a najednou je uvnitř intimní prostor. Déšť bubnuje na střechu a sklo, cucáme Frisco a povídáme si historky z divadel, vzpomínáme na staré známé…
Venku déšť ještě zesílil. Nedivím se, že dole v Bavorsku jsou obrovské povodně.
„Jdeme spát,“ navrhuje Viera. „Budeš mít privilegium. Jako nikdo. Můžeš spát dole. Nebudu tě tahat nahoru.“
Neprotestuju. Děkuju. Viera zatahuje závěsy u dveří, rozsvěcí slabé stropní světlo a najednou jsme jak mávnutím proutku v ložnici. Postel je už povlečená, polštář a deka na ní, rozsvěcuje mi lampičku, kdybych si chtěl ještě číst. Sklápí horní postel, povléká prostěradlo, odkudsi vytahuje přikrývku a polštář. Když vidím, jak leze složitě nahoru do postele, připomíná mi Adama Ondru těsně před vrcholem skály a já jsem jí vděčný, že mě nechala spát dole.
14. 7.
Je 5.30. Celou noc lilo. Pomalu se protahuju. V dešti se spí krásně. Viera je už vzhůru. Dívá se do notesu, ve kterém má podrobné poznámky, kde jsou jaká parkoviště, benzinové pumpy a podobně. Dá si první ranní cigaretu, kávu, kterou si stihla uvařit i do termosky, posnídá banán a vyrážíme na cestu. Krajina se pozvolna mění. Ne že by se měnila rovina,
ale ráz krajiny je jiný. Na obou stranách dálnice přibývají vrtule větrných elektráren. Jsou všude. Začínám mít pocit, že jsem sám kdesi uprostřed obrovské elektrárny. Rozhodně nemohu tvrdit, že jsem tím nadšen. Vypadá to hnusně. Jistě, už slyším hlasy – na to si zvyknete! Obávám se, že ne. Mám rád lesy a louky, pole a rybníky takové, jak je příroda stvořila. Vypadá to jako obrovský jehelník. S vrtulemi. Prostě Green Deal…
Silnice je v tuto hodinu volná, jen pár kamionů v obou směrech. V pohodě jedeme rychlostí osmdesát sedm kilometrů za hodinu. A za zády náklad plastových jednorázových žiletek. Zmocňuje se mne pocit, že když je nedovezeme do Rotterdamu včas, nastane konec světa. Do zad nám svítí vycházející slunce. Prostě romantika jako prase.
Viera zapaluje už nejméně třetí cigaretu. Dosud jsme mlčeli.
„Osm let jsem pracovala u zubařů. Ve firmách, zásobujících veškerým vybavením zubařské ordinace. Když jsem nastoupila jako obchodní zástupce, měla jsem za první měsíc tržbu přes sto tisíc!“
Vida, co všechno se nedozvím.
„Předtím jsem v Hradci Králové pracovala jako obchodní zástupce pro firmu vyrábějící dětské oblečení.“
Sjíždíme na dálnici A 7. Doufám, že jsem si to zapsal přesně. V pravém pruhu jede řada kamionů. Kampak se zařadíme? Viera ovšem na tohle má fígl. Stáhne okénko, malinko se vykloní v oranžovém tričku, jehož tvarům prostě nelze odolat, usměje se, a každý řidič ji gestem pustí před sebe. Musím potvrdit, že vždycky!
Spotřeba ukazuje 22 litrů na sto kilometrů.
„Jednou jsem pilotovala letadlo. Malou cessnu.To byl dárek od mé dcery Bětky. Ale po pilotním průkazu opravdu netoužím. To spíš po řidičáku na motorku. Líbí se mi silné motorky… A taky jsem si chtěla vyzkoušet řídit tramvaj. Byl to můj sen. Ale tramvaj už jsem taky řídila! Ukecala jsem v Pra-
ze na konečné tramvajáka, aby mě nechal projet smyčku,“ řehtá se. „Jsem prostě zvídavá.“
Je 12.07, jedeme po dálnici č. 3, tedy E 38.
Na mostě stojí dva malí kluci, dívají se na auta a mávají.
Viera zatroubí a mává taky. „Nic to nestojí a kluci mají radost,“ komentuje.
„O víkendu mě pobavil ten náš malý člověk,“ zasměje se.
„Vnuk?“
„Jo. Jindříšek přijde, lehne si na záda a dělá tú tú tú…
Co to má znamenat? ptám se ho.
Babi, já jsem mobil a nikdo mě nezvedá…“ (rozřehtá se na celé kolo. Vlastně kabinu.)
Další pauza. Potřebujeme oba totéž. Jenže na parkovišti není WC, venku je jen pár laviček. Před námi kamion, za námi kamion, za ním policejní vůz. Začíná pršet. „Běž na skok ven,“ říká a ukazuje mi sklenici. Takovou, ve které jsme večer měli dršťkovou polévku. Jasně, ostatně taky se mi chce. Viera čurá do sklenice, já mezi kamiony, před kapotu. Německýmu kamionu za záda. Vracím se dovnitř. Pootvírám dveře. „Už můžu?“
„Jo, dobrý. Takhle to občas chodí. Někdy musím i za jízdy.“
Tak to je drsný.
Viera studuje navigaci. „Čas je dobrej, stíháme.“ Vyrážíme dál.
Volá další kolega. Nyní se motá někde na druhém konci Německa. Nemá sice žádné důležité téma k hovoru, chce si jen povídat. Osamělost řidiče kamionu v cizí zemi…
Koukám na ceduli. Jsme v Holandsku! Navigace funguje, mužský hlas nás navádí na všech křižovatkách rovnou k cíli. Jedeme po celkem volné silnici, máme skvělý čas. Krajina je jiná než v Německu. Menší políčka, na nich se většinou pasou ovce nebo krávy, občas je vidět velké skleníky, ve kte-
rých pěstují zeleninu nebo květiny. Zahlédnu i pár malých větrných mlýnů.
„Řeknu ti návod na vánoční pohodu,“ přerušuje ticho Viera. „Máš víc dětí? Zabal prázdné papírové krabice do vánočního papíru. Polož je ke krbu. A pokaždé, když tě děti naserou, vhoď jednu bez vysvětlení do ohně.“ Rozřehtá se.
Objevuje se tabule s nápisem: Waddinxveen. Navigace nás provádí složitou mimoúrovňovou křižovatkou kamsi na kraj vsi, kde jsou řady skladovacích hal. Dovede nás až k závoře, k vrátnici.