Divotvorci

PROLOG DRUHÝ

Mrazivá zimní noc byla temná. Mnohem temnější, než před drahnou chvílí sliboval úplněk Měsíce, který se nyní kdesi zbaběle schovával. Malému chlapci se stále nedařilo usnout, ač se snažil sebevíc. Pevně k sobě tisknul oční víčka, až ho bolela, ale spánek ne a ne přijít. Za dveřmi svého pokoje navíc stále slyšel tlumené hlasy a dokonce zpod nich prosvítalo plápolavé světlo svíčky.

„Táto,“ špitnul bojácně, ale ani nedoufal, že by jeho hlásek mohl někdo zaslechnout.

„Cože? Ještě dnes?“ dolehlo k němu ustrašené vyjeknutí.

„Maminko?“ pípnul a zamžoural do šeré místnosti. Napínal uši, ale nedolehlo k nim víc než neurčité mumlání. Opět zavřel oči. Únava z dlouhého dne ho tlačila po celém drobném těle. Najednou se dveře pootevřely a pustily dovnitř trochu více světla. V siluetě rozeznal svého otce, který k němu opatrně přistoupil.

„Proč ještě nespíš?“ zeptal se synka konejšivě a usedl do nohou postele.

Chlapec se posadil a výmluvně pokrčil rameny. „Mohl bys mi povědět ten příběh o Kargavě?“

„Měl bys odpočívat, je už moc pozdě,“ vymlouval se otec.

„Prosím,“ naléhal chlapec a přivinul se k otcově paži. Ten si povzdechl a začal vyprávět.

„Na začátku všeho, kdy Dobro nevědělo o Zlu a naopak, zmítaly se v nekonečném prostoru plném všech vlastností, ctností i neřestí síly natolik mocné a všehoschopné, že svými konflikty, kterým sami nerozuměly, zrodily vzájemně Světlo. Světlo jasné ve své velkoleposti a spravedlivé v celém svém rozsahu doufajíc, že nastolí všudypřítomný řád věcí minulých, přítomných i budoucích.

Jak Světlo rostlo a sílilo, probudilo v sobě různé bytosti. Vychovávalo je jako své děti a obdarovalo je nezměrnými dovednostmi bez hranic. Jednou z těchto bytostí byla i dívka, která si dala jméno...“

„Kargava,“ doplnil chlapec.

„Ano a tato dívka mohla provádět, co se jí zamanulo. Mohla měnit svou podobu do různorodých tvarů a hmot, mohla létat vysoko na nebi nebo snadno skákat ladnými pohyby přes ta nejvyšší pohoří. Vytvářela širý svět s rozmanitými příběhy, umisťovala do něj lidi, zvířata i stromy a vše kolem sebe považovala za svou vlastní zábavu. Brzy se jí ale její všemocnost a zdánlivá dokonalost začala přejídat a toužila okusit kromě sladkého kalichu vládnutí i hořkou pachuť bolesti a utrpení. To je na jednu stranu velmi moudré, ona však své chování dovedla až k nebezpečné hranici, kdy veškerá její hra začala být velmi krutá pro její výtvory. Pokud pro ně totiž chtěla konat dobré skutky a chránit je, začala ruku v ruce s tím vymýšlet i podlé, zlé a záludné plány. Pro takové lotroviny se nezdráhala probudit v temných záhybech své mysli všelijaké obludné přisluhovače bez svědomí, násilnické poskoky bez špetky rozumu i vychytralé pobočníky s magickými schopnostmi. A ti všichni se do jejího vědomí a náklonnosti dobývali postupně čím dál víc a víc až…“

Vtom se k nim z vedlejší místnosti přihnala usedavě plačící matka chlapce.

„Už-je-tady,“ vypravila ze sebe v návalech slz.

Otec celý zesinal a nebyl schopen pohybu. Chlapec netušíc, co se děje, se celý roztřásl. Za matkou vzápětí vstoupila další osoba skrývající se pod těžkým kabátem s kožešinou. Natáhla k chlapci ruce a s téměř nepatřičným klidem ho uchopila, vytáhla od rodičů a schovala k sobě pod plášť.

„Bude to dobré,“ poznamenal jen chraplavě mužský hlas zpod kápě.

„Ne, ne, ne,“ vykřikla najednou matka, „my vám ho nedáme, rozmysleli jsme se.“

Muž však na její nářky nedbal a spolu s vyděšeným dítětem odcházel z místnosti. Matka křičela, ale nebylo to pranic platné. Otec stále nehybně seděl u pelesti postele. Až když spolu se zdrcenou matkou v pokoji osaměli, vzpamatoval se, rychlými kroky vyběhl před dům a zvolal:

„Mistře Světlonoši! Vrať se! Vrať nám syna!“ ryčel zoufale.

Venku však již byl pouze Měsíc, který se znovu objevil a tíživě mlčel do mrazivé zimní noci.

KAPITOLA DRUHÁ – DEVĚT CTIHODNÝCH RODIN

V.

Nezvyklý ruch. Dokonce i na tento kraj až příliš mnoho povyku všude kolem. Lidé spěchají, všichni jako na povel jedním směrem. Aby jim snad něco neuniklo. Nějaká zábavná událost, jakých si obvykle mnoho neužijí. Muži, ženy, děti, starci a dokonce i zvířata. Ta jako by cítila, že by dnes výjimečně mohla dostat pár kousků masa navíc. Nebo alespoň mastné kosti k ohlodání. Tok mnohohlavé řeky se tu a tam v ulicích města Hrod téměř zastaví, když se vytvoří v některém z užších míst lidský špunt. Nažloutlé kamenné stěny sálají teplem. Slunce vysoko na nebi se do nich opírá silněji a silněji. Je vedro k zalknutí. Ani blízkost moře nepomáhá, jelikož vítr dnes téměř nefouká, aby do centra města přivál ždibec osvěžující vlhkosti. Všichni se potí, v těsných zákoutích se válí odpadky a všudypřítomný puch je ještě více umocněný. Oprýskané hradby vnitřního prstence města odrážejí halas tam a zpět a vzniká tak prazvláštní kakofonie.

Hrod mluví. Mluví sám k sobě, ke všem svým orgánům a vnitřnostem. Mluví ke svým žilám a tepnám, aby kolovaly ještě rychleji. Aby krev stihla včas dotepat až k srdci, kde se dnes bude konat to, co již drahnou dobu ne.

V jedné boční ulici, kde je tlačenice o poznání menší, si dvě postavy razí cestu k hlavnímu náměstí. Před chvílí ještě pobývali v podpalubí rybářské lodi, jež je dopravila k městskému přístavu. Odtud už pospíchají po hrbolatém dláždění z velkých kostek. Jedna z nich je velice pohledná mladá žena s plavými rovnými vlasy po ramena. Její slušivé pískové šaty kontrastují se šedivým pláštěm druhé osoby, jejíž obličej není vidět pod staženou kápí.

Rázují svižnými kroky. Nemluví spolu, nechávají se vést ostatními. Zraky upírají před sebe, jestli už konečně spatří rozlehlé kruhové náměstí se strohou a přesto monumentální radnicí. A před radnicí dřevěné jeviště dnešní divadelní tragédie, kdy premiéra splyne s derniérou. Pravděpodobně. Zkoušky neproběhly, vše do sebe musí zapadnout hned na první pokus. Režisér si dá jistě záležet a bude mít vše pod kontrolou. Režisér a hlavní postava zároveň. Jedna ze dvou hlavních postav. Režisér s černou maskou jako kladný hrdina. Jeho role je jednoduchá a jednotvárná.

Mladá žena v pískových šatech přidává do kroku. Bojí se, aby stihla začátek a viděla druhého herce. Víckrát ho již totiž nebude mít příležitost spatřit. O jeho nadání mnoho neslyšela, ale to jí nevadí. Nyní jí jeho herecký výkon nesmí uniknout.

Spěchají, občas klopýtnou. Bzučivý hluk všude kolem nich sílí. Blíží se tam, kam potřebují. Po pár uličkách se před nimi otevírá jasně modrá obloha bez jediného mraku. Jsou na místě. Tlačí se přes umaštěná těla obyvatel města. Ti povykují a zvedají paže k potlesku. Někteří svírají pěsti a divoce skáčou. Děti, které rodiče nezvedli na ramena, pláčou držíce se za otrhané sukně svých kyprých matek. Kapucín i žena se derou vpřed. Zatím totiž nevidí podium. Pak by jejich trmácení nemělo valného smyslu.

Konečně se dostávají nad hlavy ostatních. Pomohly jim k tomu prázdné bedny od ovoce, kterých je na náměstí plno a tyhle zrovna nějaký dobrák navrstvil na sebe. Žena přehlíží dav před sebou a upírá zrak na jeviště. Tam právě pozvedá černá maska do výšky obrovskou sekyru. Ostří se zlověstně blýská v odrazech slunečních paprsků a jakoby se vysmívá hubené šíji pod sebou. Ta spočívá na dřevěném špalku a nervózně se vrtí.

„Já-jsem-ho-za-bil!“ slabikují popraskaná ústa. Bláznivé oči jsou schované pod mastnými pramínky vlasů.

„A proto tě dnes tímto trestám!“ odpovídá kat a toporo sviští dolů. Duté křupnutí. Souhlasný jásot přihlížejících.

Rychlý konec, opona jde k zemi. Herec odchází bez úklonu. Pětičlenná dozorčí rada se líně zvedá od provizorního stolu. Čeká ji jistě zasloužené občerstvení.

Lidské stádo se pomalu začíná spokojeně rozcházet k domovům nebo do přilehlých putyk. Zachmuřená, avšak o to více krásná žena zůstává stát na bednách. Pohled jí stále spočívá na nyní již bezvládném těle. Zřízenci města jej bezohledně táhnou stranou. Následovat bude hrubý pytel a odhoz do anonymní jámy. Neutěšený skon. Šedivá kápě se k ní tázavě nakloní.

„Máme práci,“ špitne žena, „tenhle nešťastník vrahem nebyl. Stětí si ale zasloužil, ohavný prznitel,“ dodá ještě. Kápě na srozuměnou mlčky pokývá.