DÁVNÝ VZKAZ Regina Böhmová
4. kapitola
PRŮZKUM PŮDY Přivítalo je krásné, slunečné ráno. Maminka jim nachystala snídani na zahradu. Hrůza včerejší noci byla tatam. „Něco vám nesu,“ řekl Kryštof namísto pozdravu, „tady máte pradědovu uniformu, je to to jediné zajímavé, co na půdě bylo,“ dodal. A ještě škodolibě prohodil: „Nic nenajdete.“ A odešel. „To se ještě uvidí,“ křikl za ním Fífa. I když jim Kryštof trochu zkazil chuť pátrat, přece jen hned po snídani vyrazili na půdu. Byla tak veliká a plná věcí. A oni mají necelé dva dny! A musí něco najít. Už kvůli Kryštofovi, takovou radost mu neudělají. Jako první zamířili k bedně, kde včera Filip viděl nějaké ty písemnosti. Ukázalo se, že to není jen tak nějaká bedna, ale starý vojenský kufr. Takových kufrů bylo na půdě hned několik. Nejdřív si každý vzal štos listin. „Mám oddací list tvého pradědečka.“ „Já mám potravinové lístky.“ „Já mám všechno v němčině,“ ozývalo se. „To nemáme šanci projít,“ povzdechl Robert. „Dobře, uděláme si systém,“ navrhl Filip. „Jasně, nejdřív projdeme celou půdu, abychom viděli, kde co je,“ přidala se Ela. „A pak se vrátíme k podstatnému,“ dodal Filip. Všichni souhlasili. Fífa se okamžitě vydal na další průzkum. Procházet listiny ho ani trochu nebavilo. Stejně tak i ostatní. „Já tu zůstanu,“ špitla Štefka. Ani jí nevěnovali pozornost. Byli dychtiví něco najít.
Štefka se pohodlně usadila k bedně a probírala se listinami. Německé dávala bokem. A ty, kterým rozuměla, zapisovala do svého deníku. To byl její koníček. Vše, co se dělo, si zapisovala do svých tajných deníčků. Měla jich hned několik a každý byl zamčený malinkatým zámkem. Každý prolézal jinou část půdy. Otevírali skříně, staré bedny, prolezli každý kout. Nadšení je pomalu opouštělo, když náhle vykřikl Fífa: „Hele, mám nález století!“ Všichni se po něm okamžitě otočili. „Chytej!“ vykřikl a hned hodil po Ele míček, který právě našel. Ela se sotva stačila otočit, když byl míček u ní. „Plesk.“ Dostala ránu míčkem přímo do čela. Kluci propukli ve smích, Ele zůstalo na čele černé kolečko od špinavého míčku. „No počkej, tohle si vypiješ!“ zvolala bojovně a už se skláněla pro míček. Hned ho hodila zpět po Fífovi. Toho ovšem minula. Zato trefila Roberta, který stál vedle a ještě se smál. A už měl černý flek na svém světlém tričku. Rozpoutala se bitva. Každý, koho míček zasáhl, měl na sobě černé kolečko. Za chvilku byli všichni kropenatí. Když už byli dost zadýchaní a špinaví, usedli kolem Štefky. „Našla jsi něco?“ zeptal se Filip. Jen pokrčila rameny. „Tak to vypadá, že měl Kryštof pravdu,“ povzdechl Robert. „Asi jo,“ prohodil zklamaně Filip a vzal si do rukou uniformu. Radost z bitvy z jejich tváří okamžitě zmizela a vystřídalo ji zklamání. Seděli na vojenských kufrech a hleděli na uniformu. Byla sice důstojnická, nicméně obyčejná pro každodenní nošení. Šedomodrý plátěný kabát, kalhoty, čapka. Dnes již značně vybledlá. „Ten kabát pěkně kouše,“ řekl Fífa, který si ho vyzkoušel na tričko s krátkým rukávem, „to bych teda nosit nechtěl.“ Každý si sáhl na materiál, všichni sdíleli Fífův názor.
„Ale hele, ten pásek!“ Filip s obdivem vytáhl opasek z kalhot. Měl krásnou sponu, na níž byla rakousko-uherská orlice. „Ten je hustej.“ Podávali si jej z ruky do ruky. Byl těžký, kožený, sešitý ze dvou pevných pruhů tvrdé kůže. „Tady se páře, podívej,“ všiml si Fífa a hned do dírky zabořil prst. „Nech toho! Vždyť ho zničíš!“ okřikl ho okamžitě Filip a pásek mu vytrhl. Hned kontroloval, jestli ho Fífa neroztrhl moc. „Něco tam je,“ vykřikl překvapeně. Všichni se zvědavě naklonili nad pásek. „No jo, dívejte, v těchto místech je použitá úplně jiná nit než na zbytku pásku,“ upozornila je Ela. „Rozpářeme ho?“ nadhodil opatrně Robert. Čekali, co Filip odpoví. „Ten kousek bychom snad mohli,“ uvažoval nahlas a díval se na ostatní. Čekal na jejich souhlas. Mlčky přikývli. Zmocnilo se jich vzrušení. Něco našli! „Tak vydržte, zaběhnu pro nůžky, jehlu a nit. Vy holky to potom budete muset zašít.“ Přikývly. „Vezmi ještě pinzetu, ať to nemusíme tolik párat,“ houkla za ním Ela. V mžiku byl se všemi věcmi zpět. Opatrně vsunul nůžky do otvoru a začal stříhat. Dychtivě sledovali každý pohyb. Co asi najdou? Bude uvnitř něco? Nezdálo se jim to? A proč by vůbec někdo ukrýval něco v pásku? Tyto a spousta dalších otázek jim běžela hlavami. Když Filip prostříhal asi polovinu odlišného šití, zkusil za pomocí pinzety vytáhnout to, co bylo skryté uvnitř. Štefka, když nemohla psát do svého deníku, tak aspoň vše fotila na mobil. Objevil se bílý cípek, ale čeho?
„Rychle, schov to!“ zašeptal Robert, který jako první postřehl zvuk blížících se kroků. Filip hodil pásek do kufru, přiklopil víko a sedl na něj. Právě včas. „Tak co, hledači pokladů, máte něco?“ ptal se přátelsky tatínek. Zklamaně kroutili hlavami. „Nic tati, Kryštof měl pravdu, jen ta uniforma.“ „No jo,“ povzdechl tatínek. Moc dobře si pamatoval na velkou touhu něco najít. „Berte to tak, že ani to není málo. Představte si, že tuhle uniformu měl pradědeček na sobě pořád, v létě, v zimě, a!“ vzal do ruky kalhoty, „měl ji na sobě, když ho postřelili,“ strčil prst do díry v kalhotách, kterou udělala kulka, která ho zasáhla do stehna. „Pradědeček měl tehdy obrovské štěstí, kulka prošla ven, říká se tomu čistý průstřel. Proto si prý ty kalhoty schoval. Prý aby mu připomínaly, jaké měl štěstí, že může žít.“ Děti ho mlčky poslouchaly a doufaly, že si tatínek nevšimne, že kalhoty nemají pásek. „No jo, vždyť, kdyby ho ta kulka zabila, tak žádného Filipa neznáme,“ poznamenala Ela, které to došlo jako první. Tatínek se shovívavě usmál, „Tak se pojďte naobědvat.“ Zděsili se. „Cože? Teď?“ vykřikl Filip. „My nemáme hlad,“ přidali se ostatní. Přece teď nemohou odejít! Teď, když jsou tak blízko objevu. „Bez řečí! Maminka to nebude ohřívat.“ Poslechli. „To snad není pravda, zrovna teď, já se snad zblázním,“ zašeptal Robert Filipovi, když scházeli ze schodů. „Rychle se najíme a jdeme zpět,“ rozhodl Filip. Zasedli ke stolu, ale zase tak rychle to nešlo. Rodiče si s nimi chtěli povídat. Bylo to k zbláznění. Netrpělivost s nimi cloumala. Fífa byl tak netrpělivý, že se v roztržitosti bodl vidličkou
do tváře. Oběd se nekonečně vlekl. Pak ještě museli umýt a utřít nádobí. Až konečně dostali dlouho očekávaný povel: „Můžete jít.“ Hbitě vyběhli schody na půdu. Pečlivě za sebou zavřeli dveře a už byli u bedny. Filip vytáhl pásek a pinzetu. Třesoucí se rukou zatáhl za cípek. Nikdo ani nedýchal. „Zdá se, že to bude nějaký list papíru, opatrně, ať to neroztrhneš,“ nabádal ho Robert. Opravdu, jednalo se o složený list papíru. Při vytahování se list různě krčil a hrozilo, že se roztrhne. Tak museli ještě kousek pásku rozpárat. Konečně byl papír venku. Filip odložil pinzetu a pomalu otevíral list. Byl velikosti malinkého sešitu, ale pevnější, než máme dnes, složený na čtvrtiny, aby se vlezl do opasku. Filip ho otevřel. „Je to dopis, dívejte,“ ukazoval. „A jak krásně psaný,“ poznamenala obdivně Ela. „Tak už čti,“ vybídl ho netrpělivě Fífa. Štefka si dopis vyfotila a Filip začal číst. „Sotva skončila jedna krutá válka, je tu druhá. Měl jsme veliké štěstí, že jsem přežil zranění z první války. Jaká je pravděpodobnost, že budu mít takové štěstí dvakrát? Před týdnem byla podepsaná mnichovská dohoda. Naši spojenci nás zradili a my jsme zůstali sami. Můj jediný opravdový přítel odešel bojovat za naši zem. Já zůstávám se svojí jednotkou. Po podepsání mnichovské dohody jsme museli okamžitě opustit Litoměřice. Ty teď patří Němcům. Jsme zatím ubytovaní v terezínské pevnosti, kterou stavěl Josef II. na obranu proti Prusům a pojmenoval ji po své matce Marii Terezii. Z pevnosti jsme vytáhli děla a na plošinách, kde stávala, teď spíme. Jsem v 5. bastionu, výhled střílnou máme do suchého příkopu na jeho retranchement. Střílna je namířena do prostoru
mezi kurtinu a kleště. Jsme ve třetím výklenku ode dveří, strašně tu táhne. Každý tu má svůj vojenský kufr a lehátko. My, kteří máme rodiny, jsme sem přivezli i veškerý svůj nábytek a věci z našich domovů. Ty ale nemáme přímo v pevnosti, nevešli bychom se. PHMV GF PVL WKXZHLV. GFHQM, AV LVYFWF MKXQ JCHVEZAVG EHVRLB HEKPV EVXQ. Z GZO HEV EAJKMQLOB LZ CHZOKFHOK-FSVCHHOKF ZCHMZWF, OGVCHZ HV WV UZXGK HGZNZ MKPQ CHKWQLKF (YBN PHVM F LQ KW XGCHLZXGQ NVG). Z EAJKMQLOB LZ JCHELQ EZNOF, AZOKJZEZM E KYCHZLLVM EZNF, JCHQMK LZJCHKGQ HGCHQNLV, AV OGVCHV MZM EBSNVW. H HVYKF HQ YVCHF PVL HEKPQ FLQUKCHMF, EV OGVCHV PHVM YKPKEZN Z YBN ACHZLVL, Z OGVCHZ PV MLV OZAWKWVLLQ JCHQJKMQLOKF, AV HQ MZ XNKEVO EZAQG AQEKGZ . Otto Petránek“