Příběh dlouhého návratu domů Helmut Kopetzky
Válečná generace často vyprávěla své příběhy. Teď jsme na řadě my – zestárlé poválečné děti, narozené ještě v období druhé světové války minulého století, jež prošly pubertou v padesátých letech a pracně propluly lety šedesátými. V mnoha případech generace bez otců, utvářená svými matkami, po celý život hledající náhradní otce. A také generace těch, kdo přišli o svůj domov: koho o ně v dětství připravily bomby, kteří byli vyhnáni, kteří museli uprchnout a zapustit kořeny na cizích místech. Tato kniha pojednává o velkých válkách a o rodinných bitevních polích. O bezpráví, jehož se dopustili jedni, a jejich vyhnání, jež bylo odpovědí těch druhých. O dlouhém životě jedné matky v nové vlasti, v níž zůstávala navždy cizinkou. A o synech vyrůstajících ve stínu železných vdov, odsunutých do rozbombardované „říše“. Já sám jsem byl jedním z tak zvaných Sudeťáků – tak nás Češi hovorově nazývali. Už jako pětiletý jsem cítil, že to není zrovna přátelský výraz. … Po roce 1918 – matce je šest let – se rakousko-uherská monarchie rozpadne na řadu nových státních útvarů a menších odkrojků, které připadnou větším zemím. Devět milionů Čechů a Slováků má náhle svůj vlastní stát. Tři miliony Němců se stávají národnostní menšinou – smetenou k okrajům uměle vytvořeného státu s názvem „Československo“. Mährisch Schönberg se promění v Šumperk, zůstává ale stejně jako další města a jejich okolí (Brno, Olomouc, Jihlava) ostrovem – jazykovým i kulturním. Či vlastně poloostrovem – v jižně ležícím Bludově se už mluví česky, na sever od města převažuje němčina. V roce 1930 se k české národnosti hlásilo pouhých 3 434 obyvatel města z celkových 15 718. 2
Mnozí z německy hovořících domorodců hledí na ty „druhé“, kteří jsou nyní oficiálně u vesla, i nadále s paternalistickým pocitem nadřazenosti. … Matčina matka, moje babička, přichází na svět na jednom z předměstí Schönbergu jako nemanželské dítě. Do čtrnácti let vyrůstá u příbuzných. Absolvuje pouhé dva roky školy a zůstane poloanalfabetkou. Jako děvče pro všechno obývá studené komůrky pro služku. V zimě jí zamrzá voda v lavoru na mytí. Muž, který si ji později najde, se vypracoval ze zámečníka na středního úředníka u dráhy. Ruku v ruce pak na přelomu dvacátého století vystoupají do moravské maloměstské společnosti – hezká dcerka poslouží jako vstupenka. Tuto rodinnou konstelaci poté doplní ještě další postavy: Můj žárlivý otec už čeká na okraji zamrzlého rybníku. Později se představení krátce zúčastní můj otčím ve své galauniformě. A když oba otcové spočinou pod ruským drnem, vstoupím do hry já, autor této knihy, se svojí pozdější ženou. Tady by mohlo začít měšťanské drama úspěšného vzestupu: bolestné začátky, pozvolný vzestup, happy end. Klasické drama však bohužel zahrnuje podle Aristotelovy teorie dramatu ještě další stupně: vyostřující se konflikty; peripetii (zvrat děje); dlouhý sestup a katastrofu. A tak se zrodí měšťanská tragédie. Protagonisté děje nebudou ušetřeni žádného z bodů zápletky. Na počátku ale střeží moje babička obletovanou dívku, po níž se narodí ještě chlapec, jako oko v hlavě; halí ji do oblaku obdivu, šije jí pěkné šaty. Vzhlíží k ní jako ke svatému obrázku. Pád z výšky je bolestivý a zanechá rány. … 3
Babička klečí před kbelíkem. Pořád zvrací. Dědečkův obličej je bílý jako křída. Stále jen vrtí hlavou. Matka pomáhá druhým a utěšuje je jako zkušená lazaretní sestra. A zatímco ostatní tiše pláčou, snaží se je rozveselit. Já sedím na nočníku, který si s sebou vezeme, a všichni mě vidí. Někdy vlak zastavuje na poničených nádražích. Dlouhé řady otevřených latrín. Muži, ženy, děti na nich sedí v jedné lajně jako slepice na hřadě. Všichni se stydí. Konečně hranice „říše“. Dveře se rozletí. Železniční násep je posetý bílými páskami na rukávech. „N“ jako Němec. O pár hodin později – nápis stanice: FULDA. Kdo z nás to město zná? Dvanáct set vyhnanců se svým majetkem na úzkém nástupišti. Pro mne, téměř šestiletého, přesazeného sem jako nějaká pokojová rostlina, se toto cizí město stane domovem – náhodně, jako datum narození – mým, matky, prarodičů… Život se skládá jen z náhod. … Sem dorazíme, my cizinci. "Bittschööön! Bittschööön!" volají na nás domorodé děti. Protože ti cizí lidé jsou za všechno vděční. Stále říkají „Bittschön!“ a „Dankschön!“ a také jinak jsou mimořádně zdvořilí. Ženy „bitšénky“ nosí šátky. A mnozí muži „bitšéni“ mají knírky – jako Češi! Dnes už nás nerozeznáte. Ale tenkrát… My bitšéni se zprvu držíme mezi svými. Vytváříme si v cizině dočasný domov. Stavíme kolem sebe vozovou hradbu. …
4
Otec padl za vlast, otčím je pohřešovaný. Od nynějška žije syn v zemi matky. Ve čtrnácti nosím v neděli nudné šedé klobouky a zavěšení do sebe se s matkou promenujeme městským parkem. Vidíte, můj Sepp nepadl marně! Nahrazuji matce manžela, jako špatný, příliš mladý herec. V té poválečné době jsou všude jen náhražky. Sušené mléko, umělá smetana, cikorka místo kávy. Jsem můj otčím po jejím boku: kalhoty s pukem, šála, kravata (stříbrošedá), sako se zastrčeným šátkem. Hrdá matka v letních šatech, s bílým perlovým náhrdelníkem. Poválečná kráska v nejlepších letech a cucák vyfešákovaný na mladého muže. Manželský pár z vrstvy středního úřednictva. Jsem mladý trouba. Avatar. Atrapa. Náhradník mrtvého. … Žasnu, jak válečné děti před mikrofonem bez zábran odkrývají svá zranění, jako by konečně chtěly za všechny své souputníky vykonat celoživotní zpověď. ÚČASTNÍK KONGRESU Po válce jsem coby polosirotek musel být matce oporou. Pak jsem si našel zaměstnání, založil rodinu. A teď náhle ve věku šedesáti, sedmdesáti let začínáme přemýšlet: Jak to bylo s tou hluboce zasutou touhou po otci? DRUHÝ … a jsou tu tací, co po letech poprvé pláčou. Když vyrůstá skoro třicet procent mladých mužů bez otců, pak to má na společnost svoje dopady. Z toho se nevykroutíme. TŘETÍ A pak se musíme ponořit hluboko do vlastní biografie. Do nás samotných! A zjišťujeme, že se ve svém chování k ženám, k otázkám moci a sebeprosazení značně odlišujeme od většiny mužů ve svém okolí. 5
Rovněž já, který zaznamenávám toto svědectví, jsem vyrostl bez otce. Léta jsem pobíral sirotčí důchod. Coby jediný syn válečné vdovy jsem byl osvobozen od vojenské služby. V mých představách byl otec muž, který v neděli krájí pečeni. Pater familias, obklopený slavnostní aureolou. Trestající, zpovědník, šéf – ve svém hněvu povznesený nad všechny jako všemohoucí Bůh. První a poslední instance. Významný druhý člověk, kterého se mohu dotknout a přidržet. Povzbuzující autorita. Vykladač světa, kouzelník – vzbuzující strach, ale také lásku – podle okolností. … Vím, matka by si přála velkolepý pohřební průvod – s mnoha lidmi, dechovkou, spoustou květin. Těmto věcem přikládala velkou váhu. Bohužel to byla jen „malá mrtvola“, jak se u nás říká. Moje žena a já. Švagr, švagrová, pět letitých dam o holi. Farář, ministrant a hrobník. Mé vyprávění by tady mohlo být u konce. Ale život píše na svém blogu dál. Uplyne patnáct let. Už jen zřídka se matčin hlas vkrade do mých vnitřních monologů. Dokážu ji bez velkého úsilí nelítostně umlčet. Její vysezené místo v mé hlavě je prázdné. A přece... Čím více se blíží černé číslo označující vstup do stařeckých let, tím více roste moje potřeba upřímné inventury. Udělat bilanci a zanechat po sobě život čistě vymetený. … Naposledy jsem stál před svým rodným domem před téměř třiceti lety. Novinářské povolání mne zavedlo do mnoha dalších míst, k dalším lidem a příběhům. Matka zemřela a s ní nesmyslný 6
spor o nemovitosti v Šumperku a starosti dnešních obyvatel, že bychom mohli „náš dům“ žádat zpět. Taky Sudetoněmecké krajanské sdružení se už mezitím vzdalo „restitucí“… … Rok 2021. Z mého rodného domu přichází dopis psaný bezchybnou němčinou. Je to dlouhý dopis. V záplavě skromných pětiřádkových sdělení, které přistávají v mé elektronické schránce, si jen málo zasluhuje toto čestné označení. … Nejedná se o omyl. Dopis přichází z téhož domu, z něhož jsme byli má matka, její rodiče a já jako pětiletý chlapec v létě roku 1946 vyhnáni českými milicionáři a dostali dvě hodiny na to, abychom si sbalili věci. … V zahradách kolem domů začíná večerní galakoncert přírody. Na hřebeni domu, kde jsem se před osmdesáti lety narodil, sedí černý zpěvák. Zpívá a píská do padajícího soumraku. Stojíme dlouho beze slova a nasloucháme. Obejmeme se na rozloučenou. A já říkám: „Naši kosi zpívají stejnou píseň!“ Smějeme se. Ale je to pravda!
7