Azurově šedá

AZUROVE SEDA

Ukázka ze třetí kapitoly (Eleanor):

„Víte, proč jste tady?“

„Přivedli jste nás.“

„Samozřejmě. Teď mám ale na mysli něco jiného. Proč jsem vás v tom lese jednoduše nezastřelila? Proč jste ještě naživu?“

„Potřebujete informace?“

„Znělo by to logicky, ale není to tak. Otec nepotřebuje informace, má jich dost od svých špehů. Krutou pravdou je, že zajatci jsou pro něj jako hračky. Přivede je, a pak se baví tím, že se je snaží zlomit. A on je zlomí, zatím mu nikdo nevydržel vzdorovat dlouho. Teprve potom zabije.“ Nechám na ně působit svá slova.

„Je příjemné to vědět,“ řekne Erun s hořkostí v hlase.

„Jsi si jistý? Tomu, co se ti zračí v očích, se říká strach.“ Usměju se na něj. „Před námi nemáš šanci strach schovat. Cítíme ho, jako ty cítíš vůni dobrého jídla.“

„Proč jsi tady? Proč nám tohle všechno říkáš?“ zeptá se mě Irken.

Podívám se na něj. „Konečně rozumná otázka. Co byste řekli?“

„Nevyznám se v tobě. Přijdeš sem, srazíš nás na kolena a hraješ si s námi. Vzápětí nám v klidu odpovídáš na otázky jako sobě rovným. A to není nic proti tomu, co jsi předvedla cestou.“

Oči se mi pobaveně zalesknou. „Je pravda, že hrát si s vámi je zábava,“ řeknu a sleduji, jak jim tuhnou rysy. „Ale není to důvod, proč jsem tady. Přišla jsem vás připravit.“

„Připravit na zvrhlé praktiky tvého otce? Díky, ale nemáme zájem. Nemusíš nás oslabovat předem, už takhle nemáme kde brát sílu,“ rozohní se Erun.

„Nevyskakuj si, můžeme přestat mluvit a pokračovat tam, kde jsme začali,“ řeknu varovně a nechám ho ta slova vstřebat. Pak pokračuji: „Opravdu jsem vás oslabila? Nemám ten dojem.“

„Řekni mi jednu jedinou věc, kterou jsi pro nás dnes udělala.“

„Poměrně bezbolestně jsem vám ukázala, že existují různé druhy utrpení. Co jste čekali, když jsem se objevila za tou mříží?“

„Čekali jsme, že nám budeš chtít ubližovat jako dosud,“ řekne Alrik.

„Správně. Jenže to, co jste zažívali dosud, bylo jen fyzické mučení. Právě jsem vám názorně předvedla, jak jinak vás můžeme trápit. Stačí vás jen v klidu pozorovat a vy se v tu chvíli budete týrat sami vlastními představami, co vám asi uděláme. Jak jste se cítili, když jsem vešla?“

Všichni se odmlčí. „Předpokládám, že další technika byla informace o našich sestrách,“ vyhne se Irken odpovědi.

„Výborně, očividně mě začínáte chápat. Dneska jste si taky mohli všimnout, jak bolí ztráta hrdosti, ale snad vás uklidní, že brzy si na něco jako hrdost ani nevzpomenete. A poslední ukázka byla z velmi zajímavé kapitoly, které se říká mučení hrou. Jde o to, že si s vězni naprosto okatě hrajete. Určíte jejich roli ve hře a různými metodami je nutíte na hru přistoupit. Do jaké role jsem vás postavila dnes?“

„Museli jsme prosit.“

„Správně. Když vás chci slyšet prosit, můžu toho dosáhnout různými způsoby. Dnes to bylo založené na strachu z ohně a na hladu.“

„Pověz nám jednu věc, prosím,“ ozve se Irken. „Proč nám tohle všechno říkáš?“

„Copak vám to ještě pořád nedošlo?“ zeptám se otráveně. Pak ztiším hlas. „Je to prosté. Chci vám pomoct, protože si

nezasloužíte takový osud.“ Všem to úplně sebere slova. Dokonce i já si uvědomuju, jak absurdně tyto věty z mých úst znějí.

První z nich se samozřejmě ozve Erun: „To těžko, jsi ocelová a oceloví neznají soucit. Spíš bych řekl, že je to jen další možnost, jak nás dostat na dno.“ To, že mluví potichu, ale dokazuje, že doufá.

Nahlas se zasměju. „Pravdu asi ukáže čas, co? Pamatuj si ale jednu věc. I malá naděje tě tady může udržet při životě. Jestli si dokážeš najít jinou, máš možnost.“

„Kdybys nám chtěla pomoct,“ začne opatrně Alrik, „proč bys nám ubližovala? To bys nám to nemohla říct jen tak?“

„Ne,“ řeknu. „Teď si uvědomte jednu důležitou věc. Nejdůležitější, co tu dnes zazní. Já nejsem váš přítel. Pořád jsem váš věznitel, pořád vám budu ubližovat. Kdykoliv přijdu do této cely, budete se klepat strachy. Ani přítomnost mého otce pro vás nebude horší, protože já od teď znamenám kapku naděje a moře utrpení. Ale i ta troška vám zabrání mě nenávidět. A nenávist je pro vězně jedinou zbraní. Ta chabá kapička naděje vás ke mně připoutá a vy se na mně stanete závislí. Až sem příště přijdu, předvedu vám zase jinou formu utrpení. A nenechte se mýlit, když nepřistoupíte na mou hru, ponesete následky. Kdyby vás náhodou napadlo vyzkoušet, jestli moje výhružky nejsou plané, nedělejte to. Nebudu se zdráhat ublížit. Rozumíte mi?“

„Ano, paní,“ dokážou mi upřímnost své odpovědi použitím uctivého oslovení.

„Potom se loučím.“ Zvednu se, zhasnu všechny pochodně a odemknu mříž. Na chodbě stojí sud se studenou vodou a plechový džbán. Naplním jej a ještě se vrátím do cely. „Vodu?“ zeptám se.

„Prosím,“ ozvou se tři hlasy.

„Nečekáte snad, že vám ji donesu, že ne? Koukejte si pro ni hezky dojít.“

Sice s bolestným sykáním, ale každý z nich splní, co jsem řekla, a poděkuje. Usměju se pro sebe. Z dlouhé cesty je zjevně bolí nohy. Toho půjde využít.

Zamknu je v cele a odeberu se do svých komnat. Tam se svalím na postel. Tohle mě vyčerpává víc, než jsem si původně myslela. Jakmile si člověk do sebe pustí soucit, už se ho jen tak nezbaví. Nelituju toho, že jsem to udělala. Hraju teď sice nebezpečnou hru, která mě může stát život, ale alespoň se před smrtí budu cítit jako dobrý člověk. Jak že se tomu říká? Ach ano, čisté svědomí.

Přemýšlím nad tím, co jsem jim řekla. Stojím si za tím, že ve mně musí vidět nepřítele. Už jenom proto, že až za nimi přijdu i s otcem nebo s bratrem, nesmí se mě bát méně. Oni to pochopili. Teď je řada na mně. Musím se smířit s tím, že nikoho nemám.

Nebojím se, že mě vězni zradí. Budu tím posledním člověkem, kterého by zradili, protože jsem pro ně jedinou nadějí. To už je pravděpodobnější, že se nějak prozradím sama.

Stále mě napadá všetečná otázka, jestli bych jim nemohla pomoct víc. Balancuji na ostří nože. Buď moc hodná a všechny tím zabiješ. Buď moc zlá a nikdy ti nebudou věřit. Slabě si povzdechnu. Co když jsem si přece jenom ukousla větší sousto, než jsem schopná sníst?

Tak to ne. Jestli o sobě teď začnu pochybovat, můžu to rovnou celé vzdát. Jestli mě otcův výcvik něco naučil, pak to, že s ocelovou vůlí se dá zvládnout všechno.

Radši přestanu uvažovat o tom, co mám dělat. Aniž bych chtěla, na mysli mi vytane pohled dvou modrých očí. Irken. Ten člověk mi nedá klid. Dokážu si vybavit každý detail jeho obličeje – ostře řezané rysy, vlasy spadající skoro k očím, úzký

nos i bledé rty. V duchu slyším tón jeho hlasu, ničím neobvyklý, a přesto jedinečný. Jaký by asi byl někde hodně daleko odsud? Někde, kde by nebyl jen vystrašeným vězněm?

Nemůžu říct, že se mi nelíbí poražený. Jeho prosící hlas zní mým uším lépe než rajská hudba. Pohled na jeho oči žadonící o úlevu je tak uspokojující. Naše polibky plné zoufalé touhy…

Ale přeci jenom… Jaké by to asi bylo za normálních okolností? Byli bychom hodně daleko a já bych mu nemohla způsobovat bolest, ale potěšení.

Chci ho. Chci ho mít jen pro sebe. A když něco chci tak moc, budu čelit třeba celému světu a dosáhnu toho.

Ukázka ze čtvrté kapitoly (Irken):

Od chvíle, co odsud odešla, musím myslet jenom na ni. Je to pravda? Opravdu nám může chtít pomoci? Na rozdíl od bratrů jí věřím, jenže jak je možné, že se v ocelové probudil soucit?

Na to neznám odpověď. Pravdou ale je, že nám prozradila mnoho užitečných věcí. Snad si vytvoříme strategii, jak se bránit. Je kruté, že nám musí pomáhat takovým způsobem, při kterém nám sama ubližuje. Jsem si jistý, že ani jí se to nelíbí. Ale souhlasím s ní, nemůžeme si dovolit přestat z ní mít strach. Až příště přijde, bude to pro nás znamenat především další peklo.

Čas v kobce plyne zvláštně. Nedopadá sem ani paprsek slunečního svitu. Temnotu narušují jen mihotavé louče na chodbě. Naše zranění by se měla hojit, ale v důsledku špatných podmínek a strádání bolest spíš sílí. Hlavně v prostřelené noze a cejchu mi tepe. Neexistuje žádné rozptýlení, člověk je jenom ve společnosti svých neveselých úvah. Už dávno jsme vzdali pokusy o hovor. Skoro už se začínám těšit, až někdo přijde.

Ta myšlenka mě vyděsí. Jen to ne, ještě by se mohla vyplnit. Měl bych se raději soustředit na něco jiného.

Bez šance, v duchu se mi stejně vybaví pár ocelových očí. Ten chladný pohled ve mně zažehl jiskru. Nedovedu si to vysvětlit, proč ji od samého počátku nedovedu nenávidět. Proč tolik toužím po její blízkosti, když mi zatím nepřinesla nic než bolest a další bolest?

Ne, to není pravda. Ve dvou okamžicích, kdy mě políbila, jsem na bolest zapomněl. Zajímalo by mě, co v tu chvíli cítila ona. Jistě to pro ni bylo jen další rozptýlení, další způsob, jak si ze mě bere všechno, co může. Jenom mi tím dokazuje, jak dokonale bezmocný jsem.

Proč si tak strašně moc přeji, aby to nebyla pravda? Proč chci být prvním a jediným, kdo kdy vyzkouší, jaké to je ji líbat? Ano, chci ji mít jen pro sebe, i kdybych za to měl celý život platit pohledem do jejích očí.

Ne, tohle není láska, vznešený a ušlechtilý cit. Tohle je divoká touha poznamenaná okolnostmi našeho setkání. Možná bych ji mohl milovat, ale ne tady. Museli bychom být někde hodně daleko odsud. A ani tam by mi nemohla lásku opětovat. Má šedé oči a dar oceli. Nezná lásku.