Libor Ondřich
Text © Libor Ondřich, 2024 Obálka © Monika Pavlovičová, 2024 ISBN 978-80-7691-212-0
PROLOG
Na otázku, kdy začaly být lidské nedostatky trestné, neexistuje jednoduchá odpověď. Ve skutečnosti totiž trestným činem nejsou. Nemůžete nikomu ukázat konkrétní paragraf ve Sbírce zákonů o protiprávním jednání za netrpělivost. I netrpělivý idiot má svá práva. Přesněji řečeno – měl. Jak je u podobných záležitostí většího přesahu zvykem, i tento zdánlivý zlepšovák společnosti začal zcela nevinně. Omezování a úbytek svobodné vůle se děly neškodně a postupem času. Vše začalo myšlenkou vytvořit program, který eliminuje chyby ve společnosti, jež jsou způsobené lidskými nedostatky. Projekt byl pojmenován Očista. Počítalo se s terapií nedokonalého jedince v uzavřené kolonii. Po úspěšné léčbě měl být vypuštěn zpět, aby se zařadil do společnosti a budoval lepší svět pro další generace. Jak to chodilo v praxi? Kupříkladu při návštěvě úřadu byl zjištěn nedostatek empatie a milého chování úřednice za přepážkou. Pokud nechtěla ztratit svou práci a být označena nálepkou: společensky nevyhovující, musela podstoupit očistu. Osobu, jež by tento proces léčby odmítla, čekalo nedůstojné živoření bez pracovních příležitostí a úplné vyloučení ze společnosti. Byl to dokonalý způsob, jak vytvořit dokonalý svět. 7
Dokud se vše nezvrtlo krátce poté, co byla uzavřena většina úřadů pro nedostatek empatických pracovníků, školy pro nedostatek trpělivých učitelů a vláda pro nedostatek schopných a důvěryhodných ministrů. Projekt se absolutně vymkl kontrole a na očistu do specializovaných nápravných zařízení byl vyslán každý, byť jen s náznakem negativní lidské vlastnosti. Doporučení k očistě mohl podat naprosto kdokoliv, a proto si společnost všímala i těch sebemenších vad charakteru. Dávno neplatilo, že k očistě byl vyslán jen člověk opravdu defektní. Běžně se v nápravném programu nedobrovolně ocital každý nespolehlivý či pyšný člověk, hlupák nebo osoba s mírnou nadváhou. Velice častým jevem se stalo rovněž neoprávněné doporučení k očistě. Zpravidla to byl dobrý způsob, jak se někoho elegantně zbavit. Hledání viníka ekonomické krize a stoupajících cen potravin? Proč neobvinit nějakého namyšleného sádelníka, že ano? Problematika globálního oteplování? Za tento problém mohl jednoznačně arogantní pořadatel průvodu Gay Pride. Situace se zkrátka dostala za hranici všech přijatelných mezí. Ve společnosti se přesto nenašel nikdo ochotný vůči tomuto problému zakročit. Nikdo nevystoupil z davu, aby poukázal na absurditu tohoto programu. Místo toho si společnost zvykla na nový způsob života. Každý se snažil alespoň působit dojmem bezchybného člověka, a to nejen na veřejnosti, ale také doma v soužití se svým partnerem a rodinou. Nikde nebylo bezpečno. Přetvářku dokonalého charakteru samozřejmě po čase nenáviděli všichni. Přišlo se totiž na to, že dokonalost není lidská.
8
ČÁST PRVNÍ KOLONIE
„Nenávidím dokonalost. Není to lidské.“ — Erich Maria Remarque
JEDNA
Zatínám sval na ruce své pravačky a vší silou trestám jednou dobře mířenou ranou monitor stolního počítače. Není pravda, že by zrovna on mohl za nastalou situaci, ale v lehké míře se mi tímto agresivním gestem ulevuje. Cítím v koutku oka náznak slz a do toho mi pravá ruka v pravidelně škubavém a trhavém rytmu cuká. Zřejmě jde o nervozitu. Nebo začínající náznak parkinsona. Jsem již třetím rokem zaměstnán u prosperující firmy s akciemi Ecotron. Místo administrativního pracovníka mi dohodil můj zesnulý otec, který byl spoluzakladatelem společnosti. Mylně se domníval, že mi touto službičkou pomůže k lepšímu životu. Já jsem však tu práci ze srdce nesnášel. Bylo to nesnesitelně nudné dohlížení a zasílání finančních částek klientům. Prostě jen opakované mačkání jednoho tlačítka. Přesně ten typ práce, který by při troše výcviku zvládl odvádět kdokoliv s hodnotou IQ pojišťovacího agenta. Na téhle práci prý nešlo nic zkazit. Pokud ovšem místo práce nesledujete porno. Pak se lehce stane, že jediným chybným stiskem klávesnice zašlete tučnou částku místo prominentnímu klientovi firmy cizí striptérce. „Kurva!“ praštím demonstrativně rukou do monitoru. 12
Přesněji řečeno je to Jana z Prahy. Věk: 22 let. Rozvedená matka ročního dítěte. Podniká na volné noze z domova přes webkameru. Většinou nahá. Takže ano, je to kurva. Chybou bylo, že jsem číslo bankovního účtu striptérky Jany zkopíroval a nevědomky vložil při zadávání platby z klientského rozhraní. Částka, která přistane zanedlouho na účtu těžce pracující podnikatelky, je tak tučná, že by dokázala vyléčit anorexii. Striptérka slibovala, že za menší obnos svlékne podprsenku, a já jsem dneska zoufale toužil vidět jiné kozy než ty z dokumentu National Geographic. Pravdou zůstává, že Jana z Prahy si ty peníze zaslouží. Těžce dře. Většinou má pod sebou plno lidí, často se po ní někdo vozí, zvládá tvrdou ruční práci a denně musí snášet arogantní pitomce, co se jí snaží lézt do zadku. Takže ano, pro Janu z Prahy je to zasloužený jackpot. Musí přece existovat nějaký způsob, jak tu platbu stornovat, pomyslím si. Pohotově sahám po telefonu. Ruka se mi stále klepe nervozitou ze způsobeného incidentu a otřesy jsou už pomalu srovnatelné se třetím stupněm Richterovy škály – pocítitelné, avšak nezpůsobují žádné škody. „Dobrý den, vítá vás banka Korunka, u telefonu Diana. Jak vám mohu pomoci?“ ozývá se ženský hlas na druhém konci telefonu. Druhý ženský hlas, který dnes slyším. První patřil ženě, která mě nevědomky obrala o peníze. Ladím obezřetnost na maximální možný stupeň. Jsem opatrnější než důchodce odmítající otevřít dveře plynařům, co přišli zkontrolovat vodoměr. „Daniel Černý,“ představuju se do sluchátka. Chvíli přemýšlím, jak co nejformálněji a nejjednodušeji popsat vzniklou situaci. Nakonec pronesu vcelku jednoduchou větu: „Mám dotaz ohledně stornování bankovní transakce.“ „Stornování?“ zopakuje telefonní operátorka. „Zaslal jsem omylem peníze na jiný bankovní účet.“ „Omylem?“ zopakuje opět operátorka klidným hlasem. 13
Nalaďte si naslouchátko na FM, mladá dámo! Tohle je první náznak, že nastolená situace se může ještě zhoršit. Ze všech pracovníků banky, kterým jsem se mohl dovolat, si evidentně vybírám retardovanou mladou slečnu. To je vážně skvělé! „Omylem jsem uvedl špatné bankovní číslo a peníze se odeslaly jinému příjemci,“ vysvětluju co nejklidněji. S nervozitou a zoufalstvím v hlase dodávám: „Dá se s tím cokoliv udělat?“ „Bohužel ne, pane,“ odpovídá slečna stejně klidně jako doposud. „Jak to myslíte?“ svírám telefonní sluchátko pevně u ucha, abych náhodou nepřišel o žádnou zásadní informaci. Třes pravé ruky se mezitím zvyšuje na čtvrtý stupeň. Zapojuje se i drnčení zubů a pravá noha klepe o zem. Oboje se ladí do pravidelného rytmu písně Mně snad jebne od Jaromíra Nohavici. „Stornování bankovního převodu je nutné řešit na jiném oddělení,“ vysvětluje. Po menší odmlce ji napadá zeptat se na očividné: „Chcete přepojit?“ „Buďte té lásky, prosím.“ Ozve se zvuk zavěšení sluchátka následovaný nepříjemnou monotónní melodií. Ten typ melodie, který má volajícího uklidnit během nekonečného čekání na operátora. Ve skutečnosti ale působí spíš tak, že má volající chuť po pěti minutách mrsknout telefonním aparátem o zeď. Náhle někdo zvedá sluchátko. „Dobrý den, oddělení klientských účtů, u telefonu Diana. Jak vám mohu pomoci?“ ozve se totožný ženský hlas jako prve. Je jen udýchaný a mezi jednotlivými větami lapá slečna po dechu. „Běžela jste na jiné oddělení, že ano?“ „Já,“ nabírá dech, „jsem dnes v práci poprvé. Kolegyně, která mě měla zaučit, byla dnes ráno doporučena k očistě za svou aroganci ke klientům.“ „Jste dnes v práci poprvé?“ opakuju nevěřícně. „Ano, poprvé,“ potvrzuje tuto šokující informaci slečna. „Určitě existuje způsob, jak peníze získat zpět. Momentálně vám však bližší informace podat nemohu,“ dodává. 14
„Přepojíte mě, prosím, na jiného operátora?“ Míra zoufalství v mém hlase je již hmatatelná. Rosí se mi čelo a potí se mi dlaně. Jsem z nervozity zpocenější než stokilovej panic na maturitním plese. Momentálně bych u telefonu uvítal kohokoliv jiného: stážistu, hluchoněmého brigádníka nebo paní uklízečku, co něpanimaje. „Obávám se, že to nelze,“ praví slečna, „všichni jsou už dnes pryč. Zůstala jsem tu pouze já, pro případ urgentních hovorů.“ „Alespoň že tak,“ zasípu ironicky do telefonu. Mohu debatovat déle, ale vyschlo mi v ústech. Navíc tuším, že tento rozhovor je pouhou ztrátou času. Rozhoduju se tento zázračný hovor klientské podpory ukončit. „V tom případě to bude vše,“ sděluju do sluchátka. „Momentíček,“ vypískne operátorka, až sebou trhnu, „mohu na vás mít ještě pár otázek? Z důvodu zlepšování našich služeb.“ Ty náno pitomá… jaképak zlepšování služeb, pomyslím si, přesto galantně mlčím. Slečna to identifikuje jako souhlas a pokračuje. „Řekl byste, že jsem během našeho telefonátu vyzněla arogantně?“ „To ne, nezněla,“ odpovídám pravdivě. Ačkoliv mi operátorka vůbec nepomohla, její profesionální klid během hovoru byl úctyhodný. „Můžete, prosím, ohodnotit tento hovor na stupnici od jedné do pěti, přičemž známkování je podobné jako ve škole?“ Váhám, jakou známku zvolit. Během přemýšlení mi na rameno sahá cizí ruka. Lidská ruka, pro upřesnění. Prudce se otáčím a spatřím muže v černé vestičce a bílé košili s krátkým rukávem. Je to přesně ten typ chlápka, který postává před nočním klubem se založenýma rukama. Nevíte? Ten typ, co na počkání opilým výtržníkům láme ruce a cestou z práce chodí rovnou do prádelny smýt zaschlou krev z košile. Cizí krev, pro upřesnění. Drsnému vzhledu majitele oné ruky dopomáhá vyholená hlava a černé sluneční brýle. Zaujal mě rozměr těla toho drsňáka. Je rostlé do dvojnásobné velikosti běžného člověka a čtyřnásobného vzrůstu hobita z Kraje. Je zkrátka obrovské. Gigantické horní končetiny navíc lemují nezvykle silná svalová vlákna a naběhlé žíly. Neočekával bych, že se někdo 15
dokáže procvičit až do tohoto tvaru. Jen lehké napnutí by stačilo k tomu, aby se naškrobená vesta rozervala vedví. „Pane Černý, prosím, následujte mě,“ diktuje mohutným hlasem gorilí muž. Přitom nasazuje úšklebek vzdáleně připomínající úsměv. Zamíří ukazováček k východu a sval ruky se pořádně napne. Leč je to k nevíře, vesta nápor vydrží. Vážně právě použil slovo prosím? Cožpak lidi jako je on o něco prosí? Rozhodnu se neuposlechnout a zůstávám sedět na místě. Předpokládám, že zůstanu-li ve své kanceláři, budu v bezpečí. Nebude mě tu chtít zabíjet, protože by po mně musel ten sajrajt složitě uklízet. Zcela vážně, proč bych ho měl dobrovolně následovat? Mám ho snad doprovodit někam, kde není koberec? Bojí se, že by s tyrkysovým kobercem neladil obsah mé hlavy, až ji rozlouskne? „Generální ředitel vás očekává,“ zaburácí gorila plná testosteronu, když si povšimne mé neochoty odejít z kanceláře. „Řekl zcela jasně, že máte deset minut na příchod, poté vás mohu přinést klidně po kouskách.“ Polknu. Opravdu mi právě vyhrožuje půl tuny svalů? „A nezapomínejme,“ sdělí mi s již přirozenějším úsměvem, „že devět minut mi trvala cesta sem.“ Gorilí muž se podívá na svou tlapu, kterou obepíná pásek s hodinkami. „Zbývá nám tedy přesně jedna minuta, než budu mít ve vašem přemístění k panu řediteli volné ruce.“ „Jedna?“ vysoukám ze sebe a s otevřenou pusou zírám na obrovského muže před sebou. Uznávám, jít dobrovolně bude mnohem příjemnější a nejméně bolestivá varianta. Alespoň pro mě. Zvedám se dobrovolně ze židle. „To je vynikající zpráva,“ zaraduje se telefonní operátorka na druhém konci telefonu, zatímco po celou dobu na drátě vyhodnocovala kvalitu našeho rozhovoru. „Děkuji za vaše hodnocení a budu se těšit na další zavolání. Na slyšenou.“ 16