Na viděnou

KAPITOLA 05

Červenec 1990

„Medvídku! Pojď dolů!“ volala matka na svého syna, který jen neochotně opouštěl rozečtenou verneovku. Když však koukl na hodiny ve svém pokoji, překvapeně zjistil, že už jsou téměř dvě hodiny odpoledne. Na smluvené místo, kde měl sraz s ostatními kluky z města, to již nemohl stihnout včas. Seběhl po schodech do přízemí a zamířil do obýváku, odkud se domníval, že ho matka volala.

„Mami, neříkej mi medvídku, už nejsem malej...“ zarazil se ve futrech, když v pokoji, kromě rodičů, spatřil další dvě neznámé osoby.

„Tady ho máme.“ zvolala Robertova matka a usmála se na syna. „Takže tohle je náš Robert.“

„Ahoj.“ ozvalo se téměř dvojhlasně, načež Robert trochu nejistě popřál neznámým dobrý den.

Matka pokračovala. „Roberte, toto jsou naši nový sousedé. Pan Fiala a jeho dcerka, Terezka. Přistěhovali se do domu vedle.“

Robert mlčel. Očima přejel vysokého muže kolem čtyřicítky, který mu připomněl obra, o kterém nedávno četl v jedné knize. Měl ostré rysy přísného člověka, tvářil se však mile a usmíval se. Hned potom se zadíval na dívenku zhruba ve stejném věku jako byl on sám. Připadala mu jako princezna. Měla dlouhé blonďaté vlásky svázané do dvou culíků, hezkou tvář a štíhlou postavu. Zrovna jako tatínek měla úsměv od ucha k uchu a prohlížela si ho nápadně modrýma očima.

„Zatímco u nás pana Fialu přivítáme a provedeme ho u nás po Sázavě,“ ozval se tentokrát Robertův otec „mohl bys Terezku vzít si hrát ven. Co ty na to?“

Robert byl nenadálou situací zaskočen. Má přeci sraz s kluky a co ti by řekli na to, kdyby mezi ně přivedl holku?

To by bylo proti všem jejich pravidlům. Co mu ale zbývalo? Odmítnout nemohl, doufal tedy, že způsob jak z toho ven, vymyslí po cestě tam. Nevymyslel však nic. Cesta k rybníku trvala obvykle kolem pěti minut. S tou malou otravnou holkou však celý dvojnásobek. Robert si pomyslel, že hezká sice Tereza je, ale to je asi tak její jediná přednost. Táhla se za ním jako šváb, a přitom se ho několikrát ptala kam jdou.

„K rybníku.“ odpověděl neochotně, když se ptala potřetí.

„A co tam?“

Chlapec obrátil oči v sloup. „No co asi? Bruslit v létě těžko.“

„To se chceš koupat? Já s sebou ale nemám plavky.“

„Tak budeš sedět na břehu. A pohni trochu, vlečeš se jako šnek.“

Když dorazili k rybníku, skupina čtyř chlapců, ze kterých žádný již nebyl mladší deseti let, házela oblázky po vodní hladině a počítali, kdo z nich hodí nejvíce žabek.

„Sedm!“ vykřikl nejstarší. Ostatní mu tleskali, spíše však z povinnosti než ze skutečné radosti z jeho úspěchu. V tom si vítěz soutěže všiml přicházejícího Roberta.

„Koho to sem čerti nesou? Není to náš pan věčně-chodím-pozdě? A koho to přitáh sebou?“

Robert si povzdechl. „To je Tereza, naše nová sousedka. Táta mi přikázal, abych ji vzal s sebou.“

Otakar, tak se nejsilnější, nejstarší, a tedy právem zvolený vůdce party jmenoval, si pohrdavě odfrkl. „Copak ty nevíš, že mezi nás holky nesmí?“

„Kluci, pochopte. Co jsem mohl dělat?“

„Měl si ji někde nechat a zdrhnout.“ řekl na to Jonáš, který měl vždy jen silné řeči, ale k činům daleko. Ostatní souhlasně přikyvovali.

„Otec by mě zabil.“ bránil se Robert, zatímco Tereza chlapce s odporem pozorovala.

„A co má být, že jsem holka?“

Otakar se rozchechtal. „Hele, ono to i mluví. Tak abys věděla, sem holky prostě nesmí. Takový je pravidlo.“

Tereza si Otakara zkoumavě prohlížela. Měl kudrnaté vlasy, břicho se mu valilo přes kraťasy, jako by právě snědl karkulku i s babičkou, na žlutém triku se mu v podpaždí rýsovali dva mokré fleky. Kyselí zápach potu z něho cítila i na vzdálenost několika metrů. „To je pěkně hloupý pravidlo.“ namítla, za což ji chlapci zpražili stejným pohledem, jakým je obdarovala ona.

„Holky nosí smůlu. Do naší party zkrátka nesmíš, ledaže...“ pronesl Otakar a odmlčel se. Kluci si mezi sebou vyměnili zvědavé pohledy.

„Ledaže?“ nevydržel to Robert, který se dychtil dozvědět, co má Otakar na mysli.

„Ledaže bys podstoupila a úspěšně dokončila přijímací zkoušku.“

Teď už nerozuměl nikdo ničemu. Otakar se na kluky otočil a šibalsky na ně mrkl. Robert netušil o čem to mluví, žádný přijímací rituál přeci nikdy neměli. Už se chystal zeptat, co to má znamenat, když v tom začali chlapci kývat na souhlas. V tu chvíli mu to došlo. Otakar si to celé vycucal z prstu, a právě teď vymýšlí, jaký nesplnitelný úkol Tereze zadá.

„Je to vlastně snadný. Každý, jak tu stojíme, jsme zkoušku dokončili.“

„Když jste to zvládli vy, dokážu to taky.“ řekla dívka, čímž si vysloužila čtyři škodolibé úsměvy.

„Dobře. Máš u sebe něco cennýho?“

Tereza se na okamžik zamyslela, pak kývla na souhlas.

„Půjč mi to.“ nakázal Otakar, Robertovi se stáhl žaludek v očekávání, co jejich vůdce chystá za zlomyslnost tentokrát. Dívka si z levé ruky stáhla dřevěný náramek a váhavě ho podala chlapci naproti.

Otakar se rozchechtal. „Tahle cetka že má být cenná?“

„Je po mamince. Pro mě je cenný hodně.“

Tlouštík si náramek zběžně prohlédl. „Máš vlastně štěstí, že je ze dřeva.“

Řekl, otočil se k rybníku, napřáhl se a hodil náramek do vody daleko od břehu.

„Pěkný! Dobrá práce Oto. Nedivte se, vždyť v hodu granátem je vždycky nejlepší.“ pokřikovali chlapci, jediný Robert mlčel. Tereza, zaskočená jeho činem, nehnutě stála s pusou dokořán a bylo jí do breku.

„Tvůj úkol je doplavat pro něj. Máš to lehčí, než jsme měli my, protože tvůj náramek plave na hladině. Nemusíš se pro něj potápět, což jsme my museli. Pokud nám ho přineseš, staneš se členem party.“

Tereze bylo ouzko. Podívala se na Roberta, ten však od ní odvrátil pohled jinam. Nenávist, jakou k němu a jeho vypečeným kamarádům pocítila, jí byla doposud neznámá. Neváhala ani o vteřinu déle. Zula si boty a svlékla si sukni. Protože nedávno oslavila desáté narozeniny a byla tedy už dost stará na to, aby před kluky cítila stud, nechala si na sobě triko, i když prsa jí ještě růst nezačala. Nevěděla, že kromě Roberta, se nikdo z přítomných chlapců doposud o dívky nezačal nijak zvlášť zajímat.

Ponořila chodidla do vody u břehu rybníka. Ačkoliv bylo léto a teploty dosahovaly vysokých čísel, voda jí připadala studená a tento pocit se stupňoval, jak postupo-

vala hlouběji a její tělo se postupně ztrácelo pod vodní hladinou. Robert celý roztřesený pozoroval, jak se dívka snaží vykonat zákeřný úkol, který jí uložil tlouštík vedle něho, jenž se chichotal a povzbuzoval ji v jejím počínání. Ve chvíli, kdy jí koukala jen hlava a polovina ramen, náhle vykřikla a celá zmizela pod vodou. Nikdy se v tomto rybníku nekoupala, proto nevěděla, že v této části se po pár metrech svah pod hladinou zprudka snižuje. Chlapcům nečekaný vývoj situace vyrazil dech. Ani Otakar se již nesmál, jen tupě zíral na místo v rybníce, kde ještě před chvílí byla ta hloupá holka. Pod vodou byla již několik vteřin, stále se však nevynořila.

Mohutná rána náhle srazila Otakara k zemi, když se kolem něj prohnal Robert, jako by ho právě někdo vystřelil z kanónu. Svlečený do půl těla se odrazil od břehu a skočil do vody povedenou šipku. Otakar měl pocit, jako by se právě střetl s rozjetým vlakem. Ležel na zemi, držel se za pravou paži a naříkal. Robert doplaval do míst, kde Tereza zmizela, kde přesně to bylo, mu prozrazovaly bublinky vycházející zpod hladiny. Ponořil se. O pár let později Jonáš a další dva chlapci prozradili, že to byly nejdelší vteřiny jejich života. Konečně se Robert vynořil a co víc, podařilo se mu Terezu vytáhnout. Chlapci, kromě ležícího Otakara, naskákali do vody a spěchali jim na pomoc. Tereza kašlala, kuckala se, ale mimo to byla díky všem svatým v pořádku. Položili dívku na trávu a jeden přes druhého se neustále dotazovali, jestli jí nic není, jak se cítí a podobně. Tereza plakala.

Když se uklidnila, vysvětlila, že náhlý sráz ji překvapil a lekla se. Nestačila se pořádně nadechnout, a ještě k tomu se jí jedna noha zamotala do řas na dně. Robert zabalil třesoucí se dívku do jedné z dek, kterou si sebou chlapci donesli. Když se Tereza zdála zcela v pořádku,

Jonáše napadlo, že by ji namísto všech nekonečných omluv mohli vzít do jejich nedaleké tajné pevnosti v lese a Robertův hrdinský čin oslavit.

„Máme tam ulitých i několik malinovek.“ dodal Robert a nyní již usmívající se dívka nadšeně souhlasila. Na otřesný zážitek pomalu přestávala myslet. Otakar od vyproštění dívky pouze mlčky seděl. Když skupina odcházela do pevnosti, nechali ho na místě a nikdo po něm ani koutkem oka nezavadil.

Později toho dne Tereza, která se ani slůvkem žádnému z dospělých o události na rybníku nezmínila, ležela ve svém pokoji v posteli, hleděla do stropu a v hlavě si přehrávala všechnu tu radost a smích, který zažila v té parádní pevnosti s kluky lese. Vypila čtyři sice teplé, ale výtečné malinovky, jejichž chuť cítila v puse pokaždé, když si později říhla.

Robert jí připadal úžasný. Nejprve to cítila opačně, když se k ní choval tak ošklivě po cestě k rybníku, a pak se jí ani nezastal před tím tlusťochem, to je jasné. Pak to ale všechno rychle napravil. Je to její zachránce, její hrdina. Dozvěděla se dokonce, že se oba dva narodili ve stejný den i měsíc, jen ona o rok později. Jí je deset, jemu jedenáct, ale oba jsou narození sedmého června. To je ale náhoda. Venku už se stmívalo a ona pocítila po perném dni únavu. Na nástěnce u dveří měla hrdě připnutý odznak, který značil přijetí do party. Odznak byla ve skutečnosti pouze malá šiška, na které byla červenou stuhou přivázaná smrková větvička, to však neměnilo nic na jeho významu.

Z polospánku jí náhle vytrhl zvuk za oknem. Vzápětí se ozval znovu, v tom dívka pochopila, že někdo stojí dole u baráku a do okna v patře hází kamínky, aby upozornil na svou přítomnost. Otevřela okno a vykoukla ven.

Zprvu nikoho neviděla. Až po chvilce si všimla hlavy ve křoví. Byl to Robert. Ukazováčkem jí naznačil, aby nemluvila. Pravděpodobně nechtěl, aby obr věděl, že se mu ten, pro něj sotva mravenec od vedle, dobývá v pozdních hodinách za dcerou. Gestem Tereze pokynul, aby ustoupila stranou. Když tak učinila, oknem proletěl jakýsi předmět, který přistál na polštáři její postele. Zvědavě přiskočila blíže a hned pochopila. Byl to její dřevěný náramek po zesnulé mamince. Držela ho v ruce a nemohla uvěřit svým očím. Ptala se sama sebe, jak ho mohl vylovit. Kdy tam asi šel?

Pravděpodobně hned po tom, co ji doprovodil z lesa domů. Už ani nedoufala, že by ho opět mohla nosit na zápěstí, a přeci jen ho má zpět.

Byla přešťastná. Znovu vystrčila hlavu ven z okna. Stále tam byl. Nic neříkal, jen se na ní usmíval. Potichounku mu pošeptala jediné slůvko „Děkuju.“, poté na dálku poslala polibek, což pro Roberta byla ta nejsladší odměna, jakou se od ní mohl dočkat. Vzájemně si zamávali na dobrou noc, poté se Robert otočil a utíkal ke svému domovu. Pozorovala ho do chvíle, než se za ním zavřely dveře.

Od té doby se staly tři zásadní věci. Robert byl jednohlasně povýšen na vůdce party, Otakar byl jednohlasně z party vyloučen a Tereza s Medvídkem, mimochodem tato přezdívka Robertovi už zůstala, se stali nerozlučitelnou dvojkou.

Gabriela

Silvie se pasovala na osobní průvodkyni. Nadšeně podává jeden návrh za druhým, co vše bychom mohli v následujícím týdnu v Rakousku podniknout. Je tak otravná. Přesedla si dozadu, protože se jí z dlouhé cesty autem udělalo špatně, a chtěla si schrupnout. Do teď ale jen žvaní a žvaní. Když konečně usne, uleví se mi. Konečně mám prostor si s Robertem popovídat soukromě. Vnímám každé jeho sladké slovo, jeho inteligenci a charisma. Vypráví mi humornou historku z práce, když v tom nešikovně zařadí rychlost a omylem se na krátkou chvíli dotkne mého stehna. Napětí, které to ve mně vyvolá je tak očividné, že si ho nemůže nevšimnout. V tu chvíli se Silvie probouzí a od toho okamžiku nezavře hubu. Když jí neodpovídám, ptá se mě, jestli mi také není z cesty špatně. Ještě že už tam skoro jsme.

„Miluju to tady. Tak ráda se sem vracím. Bude se ti tam líbit, uvidíš. Chata leží přímo u jezera pod horou Traunstein, na jejímž vrcholu stojí dvě horské chaty a obrovský kříž. Ten výhled musíš zažít. Mohly bychom se tam vydat hned zítra, co vy na to?“

Robert vypadá rovněž otráveně. Oba pouze nezaujatě přikyvujeme.

„Taky se musíme podívat do Gmundenu, to je ale na dýl. Teď mě napadá, kousek odsud leží překrásné městečko Bad Ischle. Jsou tam solné lázně, taky císařská vila, kde měl letní sídlo František Josef. Jo a v centru je skvělá

cukrárna. Máš ráda sladký, Gábi? Co tam zajet hned teď a pak až na chatu?“

Zvednu oči v sloup a než stačím odpovědět, předběhne mě Robert. „Já bych to dnes viděl tak, že dojedeme na místo, vybalíme a hned na to sebou plácnu na lehátko s plechovkou piva.“

Mluví mi z duše. „Musím říct, že po té cestě se ani mně nechce dnes nikde chodit. Venku je nádherně, docela bych se vykoupala.“

Silvie se zarazí. Očividně jsme jí narušili plány.

„No dobře, jak chcete. Voda v Travenském jezeře má ale i teď v létě jen kolem dvaceti stupňů.“ Podotkne a dále mlčí. Vypadá trochu uraženě, což mě upřímně pobaví. Robert si její reakce také všimne.

„Ideální teplota k osvěžení, řekl bych. No tak Sil, budeme tu celý týden. Podnikneme spoustu výletů. Jsou už ale čtyři hodiny odpoledne, tak to nechme na zítra, dobře?“

„Ok.“ řekne, a opět mlčí což s radostí vítám. Při další myšlence se jí však oči znovu rozzáří. „Mám už docela hlad, hodíme na gril toho lososa, co s sebou vezeme?“

První dobrý nápad, který z ní dnes vypadl.

„Já jsem pro. Co myslíš Gábi?“ ptá se mě Robert spokojený, že si to u Sil nerozházel.

„To zní skvěle.“ řeknu nadšeně, nyní zcela upřímně, protože pizza, kterou jsme měli k obědu u hranic, nebyla k jídlu. Vyhlídka na kus rybího dobře připraveného masa, je tedy více než lákavá.

Pokračujeme v cestě a já vzpomínám na moment, kdy mě na tuto dovolenou před čtrnácti dny pozvali. Usmívám se nad tím, jak snadné bylo si o pozvání říct. Chudáček Gábinka bude týden sama ve velkoměstě, kde nemá žádné přátelé, ba ani rodinu. Jedna věta správným směrem

a jsem tady. Robert se mé udičky už chytil, teď už se jen nějak musím zbavit Silvie. Příležitost si nepochybně najdu.

Sjíždíme z dálnice. Alpy jsme poprvé z dálky spatřili už před půl hodinou, teď je však máme na dosah ruky. Úchvatná podívaná. Toto obrovské pohoří se táhne celkem přes sedm států, neuvěřitelné. Jejich krása a velkolepost mě nikdy nepřestane fascinovat. Jedeme dolů z kopce, kde nedaleko před sebou spatřím vodní hladinu.

„Tak jsme tady, holky.“ oznámí Robert, díky čemuž je mi jasný, že jezero před námi se nazývá Travenské. Je nádherné. Voda je průzračná a na jeho hladině se jako v zrcadle odráží obraz hor majestátně stojících opodál. Odbočujeme doleva, tedy na cestu vedoucí přímo mezi pobřežím jezera a úpatí hor. Po pár kilometrech vidím na protější straně jezera pohádkovou kopcovitou krajinu. I v těch nejvyšších bodech rozeznávám malé chatičky.

Silvie si neodpouští nějaké další naučné průpovídky, já ji však neposlouchám a kochám se výhledem z okénka. Asi po deseti minutách, zhruba v polovině délky jezera, Robert náhle zastavuje u jedné z chat na pobřeží.

„Sláva nazdar výletu.“ pronese Silvie rádoby dětinsky.

„Páni, tohle je ono?“ podivím se. „Mluvila jsi o chatě, tohle je ale spíš menší hotel.“

„Nepřeháněj, Gábi. Má to jen devět místností, když nepočítám sociálky a sklep.“ trapně se zahihňá a já mám co dělat, abych opovržení vůči ní na sobě nedala znát.

„Jo, ale velkých.“ dodá Robert, a z kufru auta začne vytahovat naše zavazadla. Budova sice vypadá, že je ze dřeva, ale za chatu bych ji rozhodně neoznačila. Má dvě patra, z přední strany vidím tři balkony a dole velikou terasu s přístřeškem. Okna mají bílý rám, jinak je celá natřená světlehnědou barvou. Je vidět, že je starší, ale velice zachovalá.

„Takže tohle celé patří tvým rodičům?“ ptám se zvědavě Silvie.

„Jo, ale už sem skoro nejezdí.“

„Vypadá to ale, že se tu o to někdo stará.“ poznamenám.

„Dobrý postřeh. Rodiče tu mají příbuzné, kteří vlastní polovinu chaty. Ti tu sem tam přespí, pobaví se a udělají práci, co je potřeba. Na ně tu ale nenarazíme, protože jsou do konce září na dovolené někde ve Francii.“

„Ach tak.“ odtuším. „Každopádně vám oběma ještě jednou moc děkuju za pozvání, je to tu jako v pohádce.“ pronesu nekonečně vděčným hláskem té vždy velice milé a usměvavé Gábinky. Nemohu se dočkat okamžiku, kdy budeme s Robertem patřit k sobě a já budu moci opět být sama sebou. Člověk by nevěřil, jak taková dlouhodobá přetvářka může být náročná.

Musím uznat, že uvnitř to vypadá dobře. První místnost za hlavními dveřmi je prostorná předsíň, kde je schodiště do prvního patra, čistý červený koberec, několik obrazů jakéhosi flekatého umění, které na mě kupodivu působí příjemně, i když tomu vůbec nerozumím. K mému překvapení žádný prach ani pavučiny. Ti lidé tu museli být nedávno. Silvie mně provází přízemím. Místnost vpravo od předsíně je jídelna s kuchyní, staromódní ale útulná, celkem i moderně vybavená. Odtud vedou jediné dveře do pokoje, které, jak mi bylo ihned řečeno, patří jí a Robertovi.

Vlevo od předsíně je jedna veliká místnost, kterou chápu jako obývák nebo společenský prostor, ze kterého se dá dostat ještě do skladu, sklepa a koupelny se záchodem. Uvnitř této místnosti je veliký krb, před kterým leží kožešina jakéhosi zvířete.

Z nenadání se probouzí má fantazie. Vidím muže a ženu ležící na podlaze přímo na té kožešině. Jejich nahá těla ve tmě osvětlují plameny.

Oddechují po právě prožitém milování. Líbají se, jejich prsty se vzájemně proplétají. Dlouhou dobu se jen mlčky mazlí a vychutnávají si kouzlo okamžiku. Jsou šťastní a zamilovaní.

V tomto světě není žádná Silvie a já nemusím nic předstírat. Tato chata patří mně a Robertovi, jsme zde zcela sami a čas nehraje žádnou roli. Aaach. Jak nádherná představa. Ale zpět do reality.

Celé patro tvoří pět kompletně vybavených pokojů označených čísly, dále jedna koupelna a záchod zvlášť. Jak jsem řekla, je to malý hotel. Já si prý mohu svůj pokoj libovolně vybrat. Děkuji pěkně. Volím jedničku, první pokoj z leva od schodiště čelem k jezeru, abych měla výhled z balkonu a taky co nejlépe slyšela, kde se co šustne. Celkem útulný pokojíček. Je tu jedna postel, noční stolek, peřiňák, ve kterém nacházím čisté povlečení, a šatní skříň s několika ramínky. Zde už nikdo dlouho nespal. Každou rovnou plochu pokrývá silná vrstva prachu. Otevírám dveře na balkon a nadechuji se čerstvého vzduchu. Pohled na okolí mě dostává do kolen. Kdepak moře. Toto je místo, kde chci trávit dovolenou. Kazí mi to pouze fakt, že tohle máme se Silvií společné. Dole před chatou spatřím Roberta v plaveckých kraťasech, mířícího na obláskovou pláž. V jedné ruce nese tři plastová lehátka, ve druhé chladící box. Lehátka rozestaví vedle sebe pár metrů od jezera, z boxu vytáhne plechovku piva a otočí se mým směrem. Když mě zaregistruje, usměje se a ruku s pivem natáhne před sebe.

„Je libo jedno plzeňský?“

„Není brzy na alkohol?“ řeknu ironicky.

„Ale jdi ty, jsme na dovolený.“ odpoví za Roberta Silvie, přicházející k němu v červených plavkách. „Tak honem, honem, převlékni se ať už jsi dole.“ přikáže mi jako matka neposlušné dceři.

To si jako myslí, že budu skákat, jak ona píská?! Stačí mi to v práci, to je pořád, Gabrielo namíchej dvojitou dávku amalgámu, připrav pro pana Ptáčka ty papíry. Ano, skutečně mi v práci říká Gabrielo. Chová se ke mně jinak než ve volném čase. Jako velká šéfka přeci musí odlišovat soukromé a profesionální vztahy. Čůza blbá.

„Jasnačka, hned jsem dole.“ odpovím tentokrát bez přetvářky, ironický tón ji překvapí a zmateně na mě pohlédne. To už ale ve futrech vidí pouze má záda. To bylo neopatrné. Musím se hlídat. Nesmí na mně poznat ani náznak zaujatosti proti ní. A především Robert ne. Z cestovní tašky vytahuji své nové černé bikiny. Zajímavé na nich jsou kalhotky. Rozkrok samozřejmě zakrývají, mají však decentní výřezy, které jim na štíhlé postavě dodávají neobyčejně sexy vzhled. Podél boků drží na dvou úzkých pletených pásech, což odhaluje jinak standartně zakrytou pokožku. Jsou prostě boží. Podprsenka je klasická s vyztuženými košíčky, ramínka však tvoří rovněž dvojité pásy, takže celkově to k sobě ladí dokonale. Po rozhodnutí, že postel si převléknu později, si beru ručník a odcházím dolů na pláž. Robert se Silvií se baví o jakémsi Petrovi, což mě upřímně nezajímá. Procházím kolem nich a ručník odhazuji na volné lehátko vedle Roberta. Jdu pomalu až k vodě, ve které smočím prsty na pravé noze.

„Není to tak hrozný.“ konstatuji nahlas, Silvie mě ujišťuje, že až tam vlezu celá, změním názor. Jak jinak. Robert na mně může oči nechat. No tak, brouku, nedělej to aspoň tak okatě. Snaží se být při svých střídavých pohledech nenápadný, jak přede mnou, tak před tím hrochem vedle sebe, jenže se mu to moc nedaří. Po chvíli brouzdáni, s nohami ponořenými po kotníky ve vodě, si všímám, že si nasazuje sluneční brýle. Dokonalá taktika, miláčku.

Když postupuji hlouběji do jezera, zjišťuji, že Silvie měla pravdu. Voda mi přijde ledová. To jí ovšem vykládat rozhodně nebudu. Zatínám zuby a ponořuji se až po krk. Po chvíli si mé tělo na teploty vody zvykne a konečně je mi příjemně. Vzápětí se ke mně přidává Robert a později, přes nemalé protesty, i Silvie.

Večer je překvapivě příjemný. Robert osmaží na grilu výtečného lososa, přičemž ze sebe sype jeden vtip za druhým. Vypravuje je tak věrohodně, až mě ze smíchu bolí břicho a prosím ho, aby přestal. Po troše alkoholu náhle zjišťuji, že se už nějakou dobu bavím se Silvií upřímně přátelsky, dokonce se směji jejím historkám z práce.

„Zatímco jsem mu vrtala pětku, celou dobu mi zíral na prsa. Pochopila jsem to, až když odešel a já zjistila, že na halence, pod kterou jsem ten den neměla podprdu, mi upadli dva knoflíčky. Přišlo mi divný, že vrtání hlubokýho kazu s ním ani nehlo.“

S Robertem brečíme smíchy. Jak jsem si již dříve pomyslela, kdyby nechodila s mužem, kterého miluji, mohly bychom být skutečné kamarádky.

Kolem půlnoci je ale všechno úplně jinak. Ležím na posteli ve svém pokoji a poslouchám, jak ti dva šoustají. Silvie se nerozpakuje a hlasitě heká, jako bych tu snad ani nebyla. To ta kráva dělá naschvál?! Chce mi snad ubližovat?! Představuji si, jak ji dlouhým, tupým nožem párám hrdlo. Přitom se jí usmívám do vyděšených očí, čekajících na neodvratitelnou smrt. Ještě před tím bych ji ale ten nůž narvala do tý její nestydatý kundy!

Už to nemůžu vydržet poslouchat. Potřebuji se uklidnit. Sedám si na postel, po tvářích mi kanou slzy jako hrachy. Vstávám a z tašky v rohu místnosti vytahuji pytlíček, ve kterém mám tři ubalené špeky. Tráva je to jediné,

co by mi v této situaci mohlo alespoň trochu pomoci. Vstupuju na balkon, kde si sedám na jednu z plastových židlí. Tady venku jsou sotva slyšet. Zapálím si zelenou cigaretu, nasaji první dávku, načež v plicích pocítím příjemné teplo. Nedaří se mi ubránit dalšímu pláči. Tak moc to bolí. Ani noční pohled na přenádhernou krajinu osvěcenou měsíčním svitem mě nedokáže utěšit. Náhle nastane ticho. Vypadá to, že jsou hotovi. Přísahám, že tu svini zabiju! Budu jí mlátit hlavou o něco hodně tvrdého dokud… Náhle uslyším kroky ozývající se odněkud zdola. Potichu vstanu a nakloním se přes zábradlí. Vidím ve tmě postavu přicházející z pláže z levé strany ode mě. Osoba jde pomalým krokem až k terase, poté se mi ztratí z dohledu za rohem chaty. Že by zloděj? Típnu jointa a rychle proběhnu pokojem na chodbu. Na zdi po pravé straně otevírám okno, kterým když vykouknu ven, spatřím onoho člověka, jak zírá oknem v přízemi do Robertova pokoje. Houby zloděj, šmírák je to. V ruce drží nějaký předmět, v té tmě ho však nedokážu identifikovat. Silvie už zase řve na lesy. Musím ty dva varovat, což je i skvělá záminka k tomu, abych je vyrušila.

Jak se odtahuji od okna, praštím zády do pravé části jeho dvířek. Strnu na místě. Ten zvuk šmírák musel slyšet. Neodvažuji se vykouknout znovu ven. Okno nechávám otevřené a spěchám dolů do jídelny. Silvie není daleko od, tuším, již třetího, orgasmu? Její stupňující se řev mě dostane do varu, čímž bez ostychu zabuším na dveře jejich pokoje. Hekání v tu ránu ustane.

„Ano?“ ozve se po chvilce ticha. Úplně cítím, jak je jim trapně. Tiše promluvím. „Strašně se omlouvám, že vás ruším, ale musím vám něco důležitýho říct.“ Opět ticho. O pár sekund déle slyším vrznutí postele, chvíli na to kroky. Dveře se pootevřou a ve škvíře mezi nimi

a futry se objeví Silviina tvář. Nevypadá, že by mě ráda viděla. Na sobě má do očí bijící růžový župan a zmateně na mě hledí.

„Co se děje?“ zeptá se polohlasně.

„Někdo vás pozoruje oknem.“ šeptnu, přičemž předstírám vystrašený výraz.

„Co prosím?“

„Opravdu, viděla jsem někoho stojícího u okna vašeho pokoje.“

Její tvář vypadá znepokojeně.

„Dobře, počkej chvilku.“ řekne a zavře dveře.

Opravdu mě tu nechala samotnou potom, co jsem jí sdělila, že se kolem chaty potuluje nějaký úchyl? Díky, kamarádko. Ani ne po minutě z pokoje vychází Robert, Silvie hned za ním.

„Kde jsi ho viděla naposled?“ zašeptá mi Robert do ucha.

Ukáži prstem na jejich pokoj „U okna, tady na té straně.“

„Dobře. Zůstaňte tady.“ nařídí nám s důrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pomalu kráčí ke hlavním dveřím, kde se zamyslí, otočí se a ztratí se někde ve společenské místnosti. O pár vteřin déle je zpět a v rukou drží pohrabáč. Tiše otevře dveře, za kterými krátce na to zmizí.

Pokynu vyděšené Silvii, aby šla za mnou, poté se odebereme k oknu jídelny. Robert už stojí téměř u rohu chaty s pohrabáčem zdviženým u hlavy.

„Was will’st du hier?!“ zakřičí náhle německy. Ptá se neznámého, co tu chce. Udivuje mě, že i v takové situaci Robert myslí na to, že není doma v Česku. Polekané běžíme ven před dům. Zastavíme se pár metrů za Robertem. Kus před ním stojí zády k nám muž močící na stěnu postavenou z úhledně naštípaných špalků dřeva. Zcela nás ignoruje.

„Was will’st du hier?!“ Ozve se znovu Robert, tentokrát ještě hlasitěji.

Muž dokončí potřebu, zapne si poklopec u kalhot a malátně se k nám otočí čelem. „No, co bych tu asi dělal ty vole? Pozval jsi mě, nevzpomínáš?“ Robert vytřeští oči. „Petře?“

„K vašim službám.“ zablábolí muž, nechutně si říhne a usměje se. Je opilý.

„Zbláznil ses?! Vyděsil jsi nás! Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tu děláš a proč nás šmíruješ oknem?“ ptá se Robert pohoršeně, Petr se nezaujatě napije z láhve burbonu.

„Klídek kááámo, nech mě to vysvětlit. Jak jsem říkal, pozval jsi mě sem.“

„Jo, ale odmítl jsi.“ vyštěkne Silvie kousek ode mě tak hlasitě, až sebou leknutím trhnu.

„Odmítl, ale pak se mi to rozleželo v hlavě. Zkrátka jsem doma dostal depku, tak jsem nastartoval káru a jsem tady.“

„To nevysvětluje, proč nás šmíruješ oknem.“ naléhá Robert, už mírnějším tónem.

Petr škytne. „To nebylo šmírování. Jen jsem se díval, jestli už o sobě konečně můžu dát vědět.“

Silvie si vymění s Robertem nechápavý pohled.

„Hele, zavolal bych předem, ale mobil se mi vybil už za Prahou.

Autonabíječku jsem nechal doma, takže jsem musel na tohle místo trefit z paměti. Kdybych tu před pár lety nebyl, byl bych v hajzlu.“ Znovu se rozchechtá.

„Nabíječku sis mohl koupit kdekoliv na benzince.“

Opilec se na okamžik zamyslí. „Máš pravdu, Sil, ale to mě jaksi nenapadlo.“ odtuší Petr, a obdaří Silvii komickým úsměvem. Chytnu se za pusu, abych nevyprskla smíchy.

„No a když jsem sem dorazil, vypadalo to, že už spíte. Chtěl jsem zazvonit, ale potom jsem to uslyšel. Zprvu mi nedošlo, co se děje. Obešel jsem chatu a nakoukl do pokoje, kde se svítilo.“

I v tom slabém světle lampy na terase vidím, jak Silvie rudne. Robert se dívá kamsi do prázdna a napjatě poslouchá.

„To, co jsem viděl, jsem vidět neměl, to bez debat.“

„U všech rohatých!“ zvolá Robert, Silvie se chytne oběma rukama za hlavu, zatímco mě se třesou ramena smíchy.

„Nic si z toho nedělej, Sil, joo viděl jsem tě nahou a musím říct, že dávám palec nahoru.“

Tohle už nevydržím. Rozesměju se nahlas a zcela od srdce.

„Sklapni, ty vole!“ křikne Robert, nejde si však nevšimnout, jak mu cukají koutky. Jediná Silvie má stále ledový výraz.

„Pardon, pardon. No prostě jsem vás nechtěl rušit v rauši, tak jsem si otevřel Jacka, kterýho jsem vám dovezl a sedl si tady kousek na pláži na balvan. Že vám to teda trvalo. Najednou bylo ticho, tak jsem se šel přesvědčit, že je po všem, když v tom jste začali nanovo. Pak si tady na mě bafnul, a to je všechno.“

„Ty seš magor a taky podělanej šmírák.“ konstatuje Robert s předstíranou zlostí. Petr se ukloní jako herec v divadle na konci představení. „Ale rád tě vidím, kámo.“ dodá, usměje se a stiskne příteli ruku.

„Příště o sobě dej předem vědět, jasný?“

Petr přitaká, pak pohlédne na Silvii. „Promiň Sil, netušil jsem, že jsi taková stydlivka.“

Robert kamarádovi naznačí vztyčenou pěst.

„Co mohu udělat, abys mi odpustila?“

„Postačí, když o tom už nikdy nebudeš mluvit.“

Petr znovu kývne, poté, k mému překvapení, k němu Sil přistoupí, podá mu ruku a políbí ho na tvář.

„A kdo je tato krásná dáma?“

„Gabriela, těší mě.“ představím se, přátelsky natáhnu ruku před sebe, ačkoliv bych jakýkoliv tělesný kontakt s tímto slizákem, ráda omezila na minimum. Pozdrav mi opětuje, načež rádoby svůdným tónem pronese.

„Tak tohle je ta mladá svůdnice, o které jsi mi říkal, kámo?“

Zrak všech přítomných spočine na Robertovi.