zhaly@seznam.cz Foto: Lars-Åke Dickfors, Jan Kocbach – worldofo.com

V cíli štafet se fotí vítězní Švédové, když do cíle dobíhá Jan Procházka. Právě uzavřel českou kapitolu na mistrovství světa v Itálii a nevypadá spokojeně. Měl by ale být – to on v Benátkách, Trentu i na náhorní plošině u Asiaga držel český tým. Čtyři umístění v nejlepší desítce ve všech čtyřech závodech jsou toho nejlepším důkazem. K naprosté výsledkové bombě chyběl jen krůček. Jak se jeho postupka zrodila a kdo další potěšil řadu českých fanoušků, kteří na sever Itálie dorazili?

Sprintová premiéra se našim debutantkám příliš nevydařila

Sprint Je půl osmé ráno a vlny laguny Veneta lehce šplouchají o břeh přístavu Punta Sabbioni. Trojice českých reprezentantek právě míří po molu k člunu, aby pro ně půlhodinovou plavbou na ostrov Burano začalo mistrovství světa. Za třicet minut projdou tímto hodně netradičním vstupem do karantény semifinále sprintu i jejich tři kolegové. Kolíbavá cesta bárky je příjemná – v podání slunce to je zatím jen mírná ouvertura výhně, kterou spustí odpoledne. Brzy se objevují kulisy pro kvalifikační boje: malebný ostrov s křiklavými pestrobarevnými domky, kterému dominuje věž nakloněná jako Ital po dvou sedmičkách vína, a který dělí tři vodní kanály. Na první pohled vypadá síť uliček a průchodů úchvatně. Když ale doběhne do cíle pod místní šikmou mucholapku na turisty první Češka Jana Knapová, je jasné, že to žádný O-rgasmus nebude. „Je to strašný běžák,“ povídá, ale tváří se spokojeně. Není divu, na rozdíl od loňska se jí semifinále sprintu povedlo. A postupně září i debutantka na šampionátu Vendula Horčičková, Iveta Šístková, Miloš Nykodým, Honza Procházka a Vojta Král. „Bene!“ Tahle kvalifikace se pro český tým obešla bez ztrát. Nejvíc namále má Dým, který právo nalodit se na člun směr finále uhájil o šest vteřin. Masér týmu Lalla tak má mezi udivenými turisty přímo na Piazza Baldassarre Galuppi plné ruce práce, aby v krátké pauze před odplutím do další karantény připravil nohy sprinterů na odpolední boje o medaile. Ty se odehrávají už v samotných Benátkách. Na úzkém nábřeží Sedmera mučedníků, kam se musela vtěsnat cílová aréna i s průběhem, mučí závodníky hodně rychlá trať v kombinaci s žhnoucím koláčem na nebi, který smaží všechno ve městě do podoby sardinek podávaných v každé zdejší restauraci. Občasný závan chladnějšího vzduchu od moře je jako dar od benátského patrona svatého Marka. Na běžce nečeká nic překvapivého. Místní uličky jsou z tradičních listopadových závodů hodně oběhané, navíc se jde v méně zábavné, ale také méně lidmi přeplněné, východní části ostrova. „Tady jsme zvonili na zvonky a utíkali,“ vzpomíná dokonce někdo nad starou mapou prostoru pro finále. Příprava byla opravdu důkladná a vyplatila se – trefujeme místo startu i delší mužský postup na trojku. Rozhodování je pak otázkou zlomku vteřiny, výrazně snazší je i realizace. První vyráží do boje Ivetka. Mapově jde dobrý závod, ale její tempo na nejlepší nestačí – nakonec je z toho 20. místo, tedy takový její standard na MS. „Chtělo to jít rychleji, ale na víc asi nemám. Úplně ideálně se mi neběželo a kdybych měla lepší den, stáhla bych to o dvacet vteřin. Ale ty necelé dvě minuty, co jsem dostala, to ne. Holt jsem se za ten tréninkový život nepropracovala tam, kam nejlepší,“ konstatuje pardubická závodnice. Vendula s Janou prožívají premiéru ve finále šampionátu a bohužel na ni nebudou vzpomínat jako na vydařený závod. Končí na přelomu čtvrté a páté desítky, když draze platí za několik nepozorností. „Byly tam nějaké chyby, ale napoprvé to je těžké, je to fakt stres. Na trojku jsem udělala velkou chybu a nechala tam půl minuty. Pak už se to v tom vedru těžko dohánělo. Fyzicky jsem se cítila špatně, ale to asi každý,“ přiznává Venda, kterou rozhodily i zástupy českých fanoušků hned za startem. „Člověk slyší, jak mu fandí a ví, že má podat nějaký výkon. To není úplně příjemné,“ seznamuje se český benjamínek s faktorem, který na českých závodech nepotkáte – s davy diváků na trati. I Jana vystřihává jednu půlminutovku a další nepřesnosti a dobíhá dvě místa za Vendulou na 41. místě. „Chyby, velké chyby. Bohužel. Hlava se trošku přivařila, určitou roli hrály i nervy. Jsem spokojená s kvalifikací a velmi velmi nespokojená s finále,“ povídá. Uličkami nejrychleji letí Švédka Tove Alexandersson a Dánka Maja Alm – na zlato jim to ale nestačí. Obě totiž kupí hromadu špatných voleb i menších chybiček. Medaile přesto získávají, a to díky nevídané atletické forsáži. To Švýcarka Judith Wyder běží o poznání pomaleji. Jenže chyby téměř nedělá a její rychlost je stále nadprůměrná. Cílovou čáru protíná s náskokem 11 vteřin na Alexandersson. „Dneska jsem se

Vítězný výskok Judith Wyder

Závod rozběhl perfektně, na páté kontrole ztrácel na prvního jen devět vteřin. Pak se ale Honza Procházka chytil do pasti. Od pětky vyrazil ulicí přímo k šestce a než si to uvědomil a vrátil se, 10 vteřin bylo v čudu. Bylo to těch 10 vteřin, které mu nakonec v cíli chyběly na velkou bednu. Když se člověk v klidu koukne do mapy, nelze se Betovi ani divit, že do umělé bariéry naběhl. Černá čárka přehrazující ulici je jednak necitlivě překrytá spojnicí kontrol, ale hlavně její šířka neodpovídá pravidlům klíče ISSOM. Stačí se podívat na plot u cíle, aby si člověk ověřil, jak široce mají být nakresleny nepřekonatelné bariéry. Tady jeden milimetr chyběl.

soustředila na techniku. Jednou jsem měla pocit, že jsem se špatně rozhodla. Byla jsem naštvaná, ale pak jsem okamžitě přepnula zpět a zaměřila se na zbytek závodu,“ hodnotí závod nová mistryně světa. Judith snad ještě visí ve vzduchu při vítězném výskoku, když se na trať pouští muži. V českém dresu je první k vidění Miloš Nykodým, který však s nejlepšími krok držet nedokáže. Na každém postupu ztrácí po jednotkách vteřin, manko postupně naskakuje, až je z toho v cíli 33. místo. „Bylo to strašně rychlé, s úplně atletickými pasážemi, takže nic moc pro mě. Udělal jsem pár kliček, párkrát zaběhl do špatné uličky. Spokojený nejsem, ale aspoň tam je zlepšení o čtyři místa

V Benátkách měl obhajovat loňský titul z Vuokatti, ale nakonec si mohl finále objet leda na gondole. Fin Mårten Boström totiž skončil už v kvalifikaci na Buranu, když

oproti loňsku,“ líčí Dým a běží povzbudit Beta s Vojtou. Ti jdou až ke konci a oba vědí, že když jim to sedne, mohla by z toho být i medaile. První se na průběhu objevuje Vojta Král, který sahal po sprintové placce už na Evropě. Tehdy ho o ni připravila chyba v pytlíku, tentokrát se projevuje výpadek z tréninku způsobený nemocí a studiem a tím pádem i horší psychika. „Na diváckém přeběhu jsem zjistil, že na tom nejsem dobře fyzicky. Nebyl jsem schopný ani vybíhat mostky, hrozně jsem se trápil,“ říká, ale mezičasy ukazují, že dlouhý a vyloženě atletický průběh zvládl v pátém nejrychlejším čase. Cenné vteřiny i několik příček pak ztrácí špatným odbočením na předposlední kontrolu se jako sedmnáctý nevešel do postupové patnáctky. K postupu mu nepomohla rolnička na noze plašící turisty, ani protest na nepřesnou mapu. „Udělal jsem pár špatných voleb a zřejmě běžel moc defenzivně, ale největší časová ztráta přišla na postupu, kde neseděla mapa. Jako záchytný bod jsem si vybral uličku, která byla zmapovaná jako otevřená, ačkoliv ve skutečnosti byla zavřená. To vedle k tomu, že jsem přeběhl ulici, po které jsem chtěl jít. Věřím, že by mi finále v Benátkách sedělo a je frustrující, že jsem nemohl běžet závod, na který jsem se připravoval celý rok,“ postěžoval si Boström, který sice na postupu nechal 15 vteřin, ale na předchozí kontrole ztrácel na prvního už skoro půl minuty. Na finále mu nakonec chybělo 7 sekund, ale vzhledem k jeho tempu není stoprocentní, že by se do něj při otevřené brance dostal. K protestu se připojily i další týmy, které chtěly protlačit své lidi do finále, nicméně byl zamítnut.

a finišuje na 17. místě. „Jsem absolutně nespokojený. Nebylo to vůbec plynulé jako dopoledne. Nemohl jsem přes jaro trénovat a teď je to znát,“ souká ze sebe hodně zklamaný Vojcek. A tak poslední nadějí zůstává Honza Procházka. Arénou ale probíhá s dvacetivteřinovou ztrátou – chytil se totiž do necitlivé a neviditelné pasti z umělého plotu (viz box). V druhé náročnější části se prokousává pořadím vzhůru a snaží se procpat aspoň na velkou bednu. Chybí mu však 10 vteřin a končí osmý. Půl minuty za zlatem. I tak je to vyrovnání Betova druhého nejlepšího individuálního výsledku na MS. Lepší už byl jen na sprintu v Olomouci, kde skončil sedmý. „Jsem nadšený. Ti kluci jsou rychlí, já

už jsem starej a pomalej. Udělal jsem jednu desetivteřinovou chybu a taky bylo děsné vedro. Kdyby bylo lepší počasí a všimnul jsem si jednoho plotu, tak ta šestka mohla být. Možná i medaile, protože tam byli kluci, se kterými běhám vyrovnaně,“ myslí si Honza a připouští, že ho Benátky moc nezaskočily. „Překvapilo mě jen to, že nás poslali mimo embargo, že se tu nedá koupat a že když jsem hodně řval, tak turisti uhýbali.“ Souboj o titul mistra světa nakonec rozhoduje až předposlední kontrola. Švýcar Daniel Hubmann volí delší variantu zleva, na které je ještě špatně zakreslená lávka. Nakupuje zde 14 vteřin a překvapivé zlato slaví Dán Søren Bobach. I on měl na trati jednu slabší chvilku, když špatnou volbou na jedenáctku ztratil 11 vteřin. Nakonec mu je ale tahle zbytečná klička odpuštěna. „Ten pocit vítězství je pro mě hodně výjimečný. Poslední tři roky jsem měl dost zdravotních problémů s nohama, minulý šampionát jsem musel vynechat kvůli únavové zlomenině. Chtěl bych zlato věnovat dědovi, který byl mým největším fanouškem. Bohužel letos zemřel,“ líčí Søren. Tisíce nečekaných diváků projíždějících kolem arény na lodi velké jako panelák tak slyší vítězný dánský ryk, který ještě přiživuje bronzový Tue Lassen. „Škoda, medaile dneska visely celkem nízko,“ zní při plavbě z Benátek z českého tábora.

Milošův facepalm v cíli sprintu Sprintové štafety Moře i moře z lehátek v letovisku Lido di Jesolo necháváme za sebou a míříme do hor. Po volném dni vyplněném slavnostním zahájením jsou na programu smíšené sprintové štafety. Tedy disciplína, která si na MS odbývá premiéru – stejně jako bezdotykové ražení, které je nasazeno pouze dnes a nutno říct, že funguje naprosto bezproblémově. Technologie vůbec hrají prim. Běžci jsou před startem osazováni vychytávkami, jako když Q vybavuje před akcí Jamese Bonda. SI čip, záložní SI čip, čip na noze kvůli měření času, GPS jednotka na zádech. Tuhle výbavu si v centru Trenta, které štafety hostí, obléká Dánové slaví – Søren Bobach je nečekaným mistrem světa ve sprintu

O titulu mistra světa rozhodl tento postup na předposlední kontrolu. Daniel Hubmann vede na 18. kontrole o devět vteřin před Sørenem Bobachem a dělá osudovou chybu – volí variantu zleva (červeně). Ta je nejen delší (328 metrů oproti 286 metrům zprava), ale ještě na mostě přes kanál je rampa o trochu delší, než jak je esíčko nakreslené v mapě, a tudíž zde Švýcar ztrácí další cenné vteřiny. Bobach jde zprava (modře), je na postupu o 14 vteřin rychlejší a stává se mistrem světa. Na stejné kontrole chybuje i Vojta Král (zeleně). Ten sice volí správný postup, ale i přes křičící davy na předsběrce zabíhá do dřívější uličky. Stojí ho to 15 vteřin, které by ho posunuly ze 17. místa na 12. příčku.

český kvartet Martina Zvěřinová, Vojta Král, Honza Procházka a Iveta Šístková. Jejich snem je umístění do 6. místa, cílem nejlepší osmička. Mraky se nad Trentem stahují celé odpoledne, ale pršet začíná až ve chvíli, kdy první ženy vybíhají na trať. Normální ulice se tak proměňují v namydlené „strady“, na těch s mramorovým povrchem se ze závodníků stávají nezastavitelné curlingové kameny. Bohužel to je skoro to nejzajímavější, co se dá o novince v programu říct. Rovinatý terén a stavba tratí ignorující zajímavé farstování i volby postupů mažou ze spojení orientační běh přívlastek orientační. Je to pouhopouhá atletika. A to bohužel nesedí Martině Zvěřinové. „Bylo to hrozně rychlé, strašný běžák. Vyběhnout na jednu cestu a pak valit, valit, valit a zahnout na kontrolu. Postupně jsem ztrácela, těm nejlepším jsem v orientačně jednodušším závodě běžecky nestačila,“ říká po předávce na 13. místě se ztrátou 47 vteřin. Že Trento přeje hlavně bavlnářům, potvrzuje na druhém úseku Belgičan Yannick Michiels. Borec, který si devět dní před šampionátem zaběhl parádní osobák na 3 000 metrů v hodnotě 8:06, proklouzává jako lasička z 12. místa až do čela. Ale výborně jde i Vojta Král, který si chce po Benátkách spravit chuť

Sprintové štafety byly nafarstované zvlášť pro mužské a zvlášť pro ženské úseky. Byly tak jen dvě varianty (na podzimní premiéře MČR smíšených štafet by měly být úseky farstované nehledě na pohlaví). Na první pohled je evidentní, že v Trentu nebylo moc co řešit. Chybu, které Iveta Šístková tak litovala, udělala na 2. kontrolu a Britka Taylor tam na ni stáhla 11 vteřin (rozdíl v cíli byl osm). Iveta přibíhala po náměstíčku severně od kontroly a přehlédla průchod vedoucí k lampionu. Musela tedy oběhnout celý ten malý blok. Za pozornost pak ještě stojí postup na 12. kontrolu, na kterém se běhalo po hlavní ulici mezi auty.

Sprintové štafety nebyly jedinou premiérou, která se na mistrovství světa v italském Trentu v pondělí 7. července odehrála. Asi poprvé v historii dokončila jedna z účastnic závod světového šampionátu jen s jednou botou. A i přes tento handicap doběhla Švédka Helena Jansson z 3,9 km dlouhého prvního úseku čtrnáctá a ztratila na nejlepší jen 50 sekund. Heroický výkon! A co se vlastně stalo? „Jen deset metrů po startu mi jedna ze závodnic šlápla na levou patu a zula patu boty z nohy. Měla jsem tkaničky hodně těsně zavázané a zatejpované, takže když jsem se pokoušela botu znovu nazout, nešlo to, a místo toho jsem skončila tak, že jsem běžela s botou nazutou na špičku a s volnou patou. Přemýšlela jsem, co dělat, zda zastavit, zda zkusit získat jinou botu, ale nakonec jsem se rozhodla běžet dál, protože jsem si říkala, že tím ztratím nejméně času. Po průběhu arénou jsem botu zcela ztratila a běžela druhou půlku závodu naboso. Celý závod byl jako zlý sen,“ líčila Helena po doběhu se slzami v očích svou patálii s botou. „Po závodě chodidlo neskutečně bolelo, další den jsem vůbec nemohla chodit. Ploska nohy byla modrá a pokryta puchýři naplněnými krví. Pata byla taky modrá a bolela jako modřina. Nebyla jsem si jista, zda budu schopna startovat na middle a ve štafetách, ale opravdu jsem moc chtěla,“ říká dvojnásobná mistryně světa (z MS 2011 na middle a z MS 2009 ve sprintu). Nakonec v italském horském středisku Campomulo na trať middle i první úsek štafet Jansson vystartovala. „Při middle to dost bolelo, musela jsem si v kopcích dávat pozor, abych se v kamenitém prostoru do paty nepraštila. Při štafetách to bylo lepší. Samozřejmě to mé výkony v těchto závodech ovlivnilo, ale nemůžu svalovat vinu za technické chyby,

lenka.klimplova@gmail.com foto: orientering.se které jsem při middle udělala, na bolest v noze,“ přiznává osmadvacetiletá závodnice, která na middle nakonec skončila osmá a z prvního úseku štafet doběhla třetí, stejně jako švédská finišmanka. Jansson se tak i přes zranění chodidla nakonec v posledním závodě šampionátu radovala z bronzu. A mimochodem, pokud byste se chystali na výlet do Trenta, porozhlédněte se, prosím, po Helenině botě. Ta se totiž po závodě nenašla. „Kamarádi ji šli hned po závodě hledat a kouč se pak ptal i organizátorů, ale nic. Takže jsem se domů vrátila jen s jednou botou. A to to byly úplně nové boty,“ posteskne si na závěr svého vyprávění úspěšná švédská reprezentantka.

Tlačenice na startu sprintových štafet

Výkon Honzy Procházky uchvátil, závod samotný nikoliv

Judith Wyder slaví druhé zlato, tentokrát štafetové

i sebevědomí. Věší se na záda švédského specialisty na sprinty Jerkera Lysella a i když ho ke konci trochu ztrácí, je z toho čtvrtý čas na úseku, posun na 11. místo a udržení ztráty na čelo. „Zvedl jsem si sebevědomí, dokázal jsem si, že na to stále mám. Dlouho jsem dokázal stínovat Lysella. Orientačně to bylo velmi jednoduché, volby takové pofiderní,“ hodnotí Vojcek, který vysílá na trať Honzu Procházku. Ještě před předávkou však probíhá menší drama. Při fasování věcí dochází k záměně čipů na nohu, a když Bet nastupuje do cílové arény, dozvídá se, že je Iveta Šístková. Pořadatelé záložní variantu nemají a naše finišmanka se už rozbíhá kdesi po Trentu. Naštěstí ji kouč včas nachází, a tak Honza může do závodu vyrazit tak, jak ho všichni známe: Z Piazza Duomo vystřeluje jako guma od trenek a předbíhá jednu štafetu za druhou. Nerozhodí ho ani podrobné seznámení s místní dlažbou a postupně míjí Australana, Brita, Litevce, Ukrajince a Belgičana. Na předávce je s druhým nejlepším časem na úseku jako šestý v pořadí a všichni nadšeně a uznale pokyvují hlavou. Je to zvíře. „Na začátku jsem asi volil špatně na farstách, takže jsem se moc neposunoval, ale na konci jsem už šel dobře, takže jsem se začal prodrávat dopředu. Tak snad jsem něco stáhnul,“ povídá Bet se skromností, která není zcela na místě. V součtu času s Vojtou totiž na pánských úsecích předvedli druhý nejlepší výkon dne. Jenže sprintové štafety jsou hlavně o holkách. Všechno tak visí na Ivetce. Dokáže udržet vysněné šesté místo? Na průběhu arénou to vypadá dobře – sice se před ní dostala Ukrajinka Volynská, ale zase předběhla Rakušanku Eistner. Zezadu se však blíží velké nebezpečí. Britka Taylor už stáhla ze ztráty 41 vteřin na předávce polovinu. Napětí sílí, stejně jako déšť, který bičuje okolí katedrály svatého Vigilia. První se v cílové rovince objevuje Švýcarka Wyder, která jen těsně hájí zlatý náskok před mocně stahující Dánkou Alm. Bronz získávají překvapivě Rusové, smutní jsou bramboroví v jedné botě běhající Švédové, naopak slaví pátí Ukrajinci. A jako šestá žena se zpoza budovy diecézního muzea vynořuje…Britka Taylor. Až osm vteřin za ní přibíhá Iveta. „Přeběhla jsem jeden průchod a tam ztratila. Na Britku jsem holt nestačila,“ lituje a odebírá se do péče dopingové komisařky, kvůli které se její pobyt v Trentu o několik hodin neplánovaně protáhne. Ačkoliv velká bedna těsně unikla, v týmu panuje spokojenost. „Nebyli jsme favorité, přesto jsme po těžkém boji až do konce bojovali o TOP6. Byl to náš sen a k jeho splnění nám chybělo trochu štěstí,“ hodnotí Bet a připomíná, že i tak na české lopatě skončilo několik věhlasných týmů. Finové, Norové, Francouzi,… Zamyšlení nad premiérou smíšených štafet už tak pozitivní reakce nepřináší. Disciplína proklamovaná jako divácká v Trentu zase tak divácká nebyla – těsná aréna, špatný výhled na obrazovky a nakonec i déšť způsobily trochu zmatečný průběh celého klání. K tomu se přidala ještě tragická stavba, která nevyužila ani to minimum, jež město poskytovalo, a poslala běžce třeba přímo do provozu na hlavní silnici. „Tady jsem měl kliku, zrovna jsem chytil zelenou vlnu,“ zaznívaly pak v cíli možná úsměvné, leč světového šampionátu nehodné, hlasy. A těžko říct, jestli je vedení IOF ve své omezenosti vůbec slyšelo, protože si na rozdíl od samotných běžců po sprintových štafetách spokojeně chrochtalo.

Long Ranní slunce občas prosvitne skrz mraky nad Lavarone a osvítí fabii s českou poznávací značkou, která si to šněruje po místních klikatých horských silničkách. Do startu královské klasiky zbývají tři hodiny a posádka vozu předpokládá, že by u silnice mohla objevit předstart a tím pádem se i utvrdit v tom, odkud budou vedeny tratě. Není to nic nelegálního, ani nezvyklého – cesty obepínají embargovaný prostor a na výzvědy se takto vydává více týmů. „Pamatuju si, jak jsem takhle před rokem ve Finsku našel start middlu. Pořadatel na mě řval: Fucking Procházka! Ale pak ho našli třeba i Francouzi,“

Jednou z největších novinek pro letošní MS byly zrušené kvalifikace lesních disciplín. Záměrem IOF bylo dostat na trať finále i závodníky z rozvojových zemí a zároveň udělat v programu místo pro sprintové štafety. Startovní listiny pro long a middle se tak tvořily na základě světového rankingu, podle kterého byli závodníci rozděleni do pěti skupin, ve kterých se pak losovali. Zde si ale pořadatelé a IOF advisor vzali k ruce jako manuál Orwellovu Farmu zvířat a řídili se heslem: „Všichni si jsou rovni, ale někteří jsou si rovnější.“ V první verzi startovky se tak někteří běžci, kteří nemají dostatečný ranking (to, že ho budou potřebovat, přitom věděli dlouho dopředu) ocitli v mnohem lepší skupině, než na jakou měli nárok. Týkalo se to třeba Francouze Gonona, ale i dalších. Organizátoři to vysvětlovali jednoduše tím, že jim připadalo, že nepatří do skupiny mezi běžce z Jižní Ameriky, což je samozřejmě pravda, ale ve chvíli, kdy nebylo možné o přesun oficiálně zažádat, byl takový přístup naprosto nelegitimní a nespravedlivý. Listiny se tak musely přelosovávat.

vzpomíná s úsměvem Bet. Tentokrát se to ale nedaří – nic nenapovídá tomu, že by se běželo ze západní, či námi očekávané východní strany prostoru. A tak zbývá jediná varianta: Start bude uprostřed mapy u horní stanice lanovky. „Během dvou tří kontrol budete doma. Tedy na postupech, které jsme si připravovali,“ zní na závěrečné poradě těsně před odjezdem do karantény. A přesně tak to také nakonec je. Existence jen dvanáct let staré mapy celého prostoru navíc dělá z longu hru na to, kdo si postaví přesnější trať. Přiblížit se realitě je nakonec podobné, jako kdyby se snažil Picasso namalovat obraz od Františka Ringa Čecha – pořadatelé totiž opět z terénu nedostávají maximum, i když to není tak tristní jako v Trentu. Na tratích třeba úplně chybí „králík“ čili královský postup a se stavbou si v cíli nebere servítky ani Thierry Gueorgiou. „Vymyslel jsem mnohem víc zajímavějších tratí, než byla tato. I s opravdu krásným dlouhým postupem, nad kterým jsme včera strávili hodinu,“ říká bez obalu místo frází jako „byla to velká výzva.“ Až mu musí domlouvat IOF advisor, podle kterého jsou tratě svázány mnoha restrikcemi, jako jsou třeba ploty, či zakázané prostory. Ale ke Králi se ještě dostaneme. Nejdříve běží ženy a první Češkou, která se od rybníčku brodí bahnem do cíle, je Martina Zvěřinová. A perou se v ní smíšené pocity. Až na pár myšek v úvodu šla pěkně, ale pak přišel závěrečný pytlík. „Bylo to o tom se soustředit a hlavně neodletět víš kam. Kontroly tam nejsou těžké, ale jak toho máš plné zuby… Já se ke konci už moc necítila a nechala tam tak dvě minuty. Chtěla jsem to vylézt svahem, ale hrozně jsem se zasekala. Měla jsem to oběhnout po louce,“ hubuje si Martina a na rozdíl od mnoha jiných si závod pochvaluje. „Fyzicky to bylo těžké jako svině. Mně se to hrozně líbilo, fakt hezká klasika. Myslím, že se to povedlo a bylo to odpovídající mistrovství světa,“ bilancuje na 23. místě. Chvilku po Mado přibíhá i Míša Omová a jeden má skoro pocit, že se ocitl v nějaké časové smyčce. „V pytlíku jsem nechala tři minuty. Už mi to vůbec nepřemýšlelo a jak jsem se do toho ledabyle koukla, tak jsem si spletla skály s cestou. Pak tam lézt bylo hrozné,“ vykládá Míša, která tak přišla o 17. místo a končí dvacátá. „Celkově jsem spokojená, ale mrzí mě ta volba na konci. Nepřišlo mi to těžké. Myslím, že jsme postavili lepší varianty a povedlo se nám vymyslet lepší volby,“ říká a je na ní vidět, že z výsledku má opravdu radost. Tu ještě zvyšuje finiš Evy Juřeníkové, která se zařazuje dvě vteřiny a jedno místo za Míšu. Té pro změnu nevyšel začátek klasiky a ztráta se pak už špatně doháněla. „Dvakrát jsem ulítla na postupu, jednou udělala chybu. Nějak mi to netáhne. Nepodařilo se mi úplně dobře vyladit,“ lituje Eva, pro kterou to byl na její dvanácté mistrovské klasice nejhorší výsledek od roku 2001.

I při správné realizaci to byla vražedná část závodu. Nejdříve nekonečný půlkilometrový průběh arénou, jehož notná část byla do kopce, a když už se člověk dostal konečně na jeho konec, musel nějak zdolat 85 výškových metrů na 18. kontrolu, což pro ženy po hodině ostrého tempa není zrovna med. Ideální bylo ke stoupání využít sjezdovku, tak jak to předvedla mistryně světa Mironova (modře). Té cesta od konce povinného postupu až k lampionu trvala necelých sedm minut. Ani jedna z českých reprezentantek bohužel tuto variantu neodhalila. Nejvíc se jí přiblížila Eva Juřeníková (žlutě), ale i ona ztratila 50 vteřin. Míša Omová (fialově) si spletla srázy jižně od spojnice s cestou a musela lézt pod nimi. Byla z toho téměř dvouminutová ztráta, která ji stála 17. místo. Martina Zvěřinová (zeleně) se hodně zasekala ve svahu a nabrala ještě o půl minuty větší manko než Míša. Mimochodem, v závodě mužů šel přímo jako Martina Olav Lundanes a od Thierryho zde dostal přes minutu, čímž si prohrál stříbro.

Světlana Mironova, překvapivá mistryně na klasice

Ve chvíli, kdy jsou v cíli všechny tři Češky, je ve vedení Ruska Světlana Mironova. Na to, že se kudrnatá rodačka z Nižného Novgorodu stane mistryní světa, by si nikdo ani teď nevsadil. Jenže pak postupně přibíhají všechny favoritky a jen zírají, kdože to stále sedí na židličce pro lídra závodu. A i když s žaludečními problémy (pomaleji) běžící Alexandersson i v úvodu chybující Wyder na posledních kontrolách náskok stahují, Světlanu už o zlato nedokážou připravit. „Je to nečekané a překvapující. Trénovala jsem tu jen týden loni v říjnu a teď týden před šampionátem. Byl to hodně fyzicky náročný

závod,“ vykládá nečekaná vítězka, která o sobě dala vědět už letos na Evropě stříbrem na longu a která úspěch přičítá tomu, že přestala pracovat jako manažerka ve sportovním obchodě a vrhla se stoprocentně na orienťák. Do cíle už ale dobíhají první muži. Ráno masér Lalla mluvil o tom, že Honza Šedivý má nohy v neuvěřitelné kondici, a tak jsme dost zvědaví, jak se popasují s 16kilometrovou tratí. Jako první se ale v aréně objevuje Štěpán Kodeda. Je zklamaný a má sto chutí si to oběhnout ještě jednou. Prý by na to fyzicky měl. Jak je to možné? „Mapově mi přišlo, že jsem šel čistě, i když nějaké chybky jsem udělal. Ale hlavně mi to nějak netáhlo. Nebyl jsem unavený, ale nemohl jsem zrychlit. Jako bych běžel s brzdou, možná za to mohla nadmořská výška,“ hledal Kody příčiny až 33. příčky – jeho vůbec nejhorší na MS. Zato výkon Honzy Petržely, to je jiná kávička. Na průběhu má skvělý čas a vypadá hodně dobře. „Říkal jsem si, že by to mohlo být dobré, protože chyby jsem nedělal. I tak mě to ale překvapilo,“ říká později o postupu arénou. „Jenže pak jsem si dal 300 metrů po sjezdovce a hlava šla totálně do pryč. Nebyl jsem schopný dočítat dohledávky, chodil jsem kolem kontroly, byly to tak dvě minuty. I když jsem se na kontrolách zastavil a snažil se to dočíst, už to nešlo. Tam jsem se fakt trápil, fyzicky ten závod byl brutální,“ souká ze sebe podobnou story, jakou jsme už slyšeli od Martiny a Míši. Nádherné 12. místo, které držel na divácké, je fuč. Musí vzít zavděk umístěním o deset příček horším. Ve dvaadvaceti letech má ale ještě pár longů před sebou. Pozornost se tak přesouvá k Šéďovi. Jenže zprávy z lesa nejsou takové, jaké jsme si přáli a průběh je jen potvrzuje – je až 50 vteřin za Petrželou. Pytlík však zvládá lépe a dobíhá sedmnáctý. Slovo spokojenost ale ani nemá cenu vyslovovat. Pro takový výsledek si do Itálie nepřijel. „Doufal jsem, že to bude lepší, protože fyzicky se mi zdálo, že to

Nejdříve s protestem proti ruské invazi na Ukrajinu vystoupila Ukrajinka Nadja Volynská, když si šla v Asiagu na stupně pro bramborovou medaili. „Bylo to spontánní, napadlo mě to cestou na vyhlášení. Zeptala jsem se Oleksandra (Kratova), že bych si to mohla napsat na dlaně. Chceme mír a chceme to ukázat na pódiu. Řekl, že to je moje rozhodnutí. Tak jsem to udělala. Když Per Forsberg vyslovil mé jméno, já udělala krok vpřed a zvedla ruce, měla jsem slzy v očích a byla jsem hrdá na svou zemi. Z toho gesta jsem byla víc šťastná než ze čtvrtého místa,“ vysvětlila Nadja. Nový rozměr toho gesto dostalo, když se k němu po vítězství na klasice připojila i překvapivá mistryně světa Ruska Světlana Mironova. I ona si na dlaně napsala „Chceme mír na Ukrajině“ a nechala se vyfotit se svou ukrajinskou kamarádkou. Teď jen, aby si z nich někdo vzal příklad.

Možná znáte ty obrázky z olympiád, jak se v bazénu „topí“ africký reprezentant, popřípadě na lyžích se sotva drží rastaman z Karibiku. IOF se rozhodla, že chce také své kokosy na sněhu a umožnila všem členům federace vyslat do finále MS aspoň jednoho zástupce. Nekorunovaným králem exotických závodníků se stal na longu Kypřan Andrea Georgios. Postup na první kontrolu vzdálenou 450 metrů za startovním lampionem mu trval 56 minut. Než ji našel, provedl 3,4 kilometru dlouhý průzkum terénu. Z GPS záznamu je jasně vidět, jak moc se bál opustit cestu. Ve chvíli, kdy jedničku konečně našel, byl Thierry Gueorgiou už těsně před 18. kontrolou. Obdivuhodné je, že to kyperský hrdina nezabalil a bojoval další více než tři hodiny, než to po obří chybě na 21. kontrolu vzdal. Video s nahraným záznamem GPS najdete na facebookovém profilu časopisu Orientační běh.

Král nejen middlu, ale nyní i klasiky – Thierry Gueorgiou Tove Alexandersson se klasickou tratí protrápila ke stříbrné medaili

docela jde. V půlce byl dlouhý postup a trochu jsem ztratil kontakt, pak se to tak nějak vleklo, dělal jsem drobné chyby a nebyl jsem vůbec v mapě. Asi jsem šel rychleji, než na co jsem měl a nepřečetl jsem si to dopředu. Možná jsem si to měl víc přečíst a pak teprve přidat a nedělat to obráceně,“ analyzuje Honza bezprostředně závod. Kdo rozhodně nemá v plné palbě problémy číst všechny detaily, je Thierry Gueorgiou. Závod, ve kterém se nerozhoduje na volbách, ale v preciznosti realizace postupů, mu je jako šitý na míru. Drží stabilní (a brutálně rychlé) tempo, trhá všechny, co za ním chtějí viset, a v drsném pytlíku, kde mnozí zpomalují, nebo chybují, naopak upevňuje svůj náskok. Závod, který původně ani nechtěl běžet a na jehož start ho vyslalo i to, že mu Francouzi nedali sprint, opanuje s náskokem minuty a půl. „Je snazší vyhrát klasiku než middle, protože na ní můžete udělat chyby a stále vyhrát,“ říká muž, který tímto triumfem získal jako první v historii zlatý hattrick na královské trati. „Teď mi konečně přestanou říkat Král middlu,“ zlehčuje situaci nepřemožitelný veterán. Ze stupňů vítězů se mu uctivě klaní stříbrný Daniel Hubmann a smutný Olav Lundanes. Tomu k titulu nepomohl ani speciální mentální trénink, při kterém 97 minut seděl v sofa a v hlavě si v reálném čase dopředu představoval, jak běží tento závod. Holt měl vysedávat o tři minuty méně. Middle Zatímco část týmu míří do Trenta nakoupit sexy ohoz na banket, šestice vyvolených pro middle bádá nad mapou části prostoru pro páteční finále. Jestli některý ze závodů přináší hromadu otazníků, pak to je krátká trať. Ať se kouč snaží sebevíc, na tratích mu neštymuje převýšení. Chybí mu metry. Hodně metrů. S téměř kacířskou myšlenkou pak přichází Bet: „Co když se půjde na východ přes hřeben, za kterým je jen hodně stará a téměř nepoužitelná mapa?“ Najednou to začíná zapadat do sebe. Konečně vidíme terasy, o kterých se píše v popisu terénu. Jen nikdo netuší, jak to za hřebenem bude vypadat – pořadatelé v rámci modelu takový prostor neukázali. Prudké brutálně kamenité seběhy ano. Stejně tak louky, kde se vám ihned po zastavení zhmotní nad hlavou obří afro z much. I zákopy z první světové války. Ale široká patra mezi skalami se sníženou viditelností nikoliv. Je jasné, že snad poprvé během šampionátu bude opravdu prověřena flexibilita závodníků. Tady jak se dokážou popasovat s neznámým a překvapivým terénem. Jako první tuhle šanci dostávají opět ženy, z českých reprezentantek pak Iveta Šístková. A nebyla by to Ivetka, kdyby zase nebojovala o umístění na konci druhé desítky. „Nechala jsem tam na dvou kontrolách po půl minutce. Ale tvář vyjasněná, jsem hodně spokojená. Běželo se mi dobře, líbilo mi to. Bylo to těžké mapově i fyzicky,“ vykládá v cíli, kde dlouhé minuty tráví na křesílcích pro tři vedoucí závodnice. „Ale jen dokud nepřiběhne červená skupina,“ ví moc dobře, jak dlouho bude její chvilka slávy trvat. Nakonec je z toho 18. místo – na lepší výsledek to prostě zatím není. Jana Knapová si na startu píše červeným fixem na ruku hesla jako „soustředím se“ či „have fun“. Není to neobvyklá taktika, v cíli můžete vidět hodně „potetovaných“ závodníků, kteří si tím zdůrazňují to, co je pro ně v závodě nejdůležitější. Otázkou je, jak se pak tím dokážou řídit. Jana dělá první chybu v těžké uzavřenější pasáži mezi skalnatými patry. „Byla to taková paralelní chybička. Nebylo tam tolik vidět,“ říká. Pořád ale jde docela pěkně. „Na průběhu mě to překvapilo. A přestože jsem se pak koukla na svou ruku, tak to nepomohlo a hned další kontrolu jsem podělala,“ mrzí ji. Lampion v otevřenějším lese a hlavně po těžkém výběhu na diváckém úseku není opravdu zadarmo. Pro Janu to znamená pád na konečné 36. místo. I Eva Juřeníková věnuje ladění mysli na startu hodně času. „Radovan mi na tréninkové mapě nakreslil tak deset postupů. Patnáct minut jsem do toho koukala a plánovala to,“ popisuje svou přípravu Eva. Jenže bohužel příliš nezabírá. „Stejně jsem se do toho od začátku vůbec nedostala,“ štve zkušenou závodnici, která v Itálii běhá kvůli bolestem pod prášky. Na trati pak kupí další chyby, nechává tam tři čtyři

Bolest Evy Juřeníkové… … a radost Anniky Billstam.

minuty a dobíhá na 27. příčce. „Tenhle terén, to je to, co umím nejméně – z kopce v šutrech. A ještě mimo formu. Takhle nemůžu skončit, s takovým kanálem,“ hodnotí Eva své individuální výkony, a pokud prý zdraví dá, zkusí je za rok ve Skotsku vylepšit. Boj o mistrovský titul probíhá mezi Švédkami Alexandersson s Billstam a Dánkou Idou Bobach. Na průběhu arénou do závěrečné části, která je z celého závodu vůbec nejrychlejší a nejlehčí, je pořadí Bobach, Alexandersson, Billstam, když je dělí 31 vteřin. Jenže hned na další kontrole – té, kde se vychybovala Jana – přichází o naději na zlato Alexandersson. Tove jde moc doleva, kontrolu míjí a nadbíhá. Ztrácí tím 50 vteřin a k šesti stříbrům z MS přidává druhý bronz. Titul jí prostě není přán. O vítězce se rozhoduje o dva postupy dál. Ačkoliv má Bobach na Billstam už skoro minutu náskok, zcela ho chybou na dohledávce 14. kontroly promrhává a osmatřicetiletá švédská veteránka si finišuje pro překvapivé zlato. „Je to naprosto neuvěřitelné. Jsem trochu překvapená, protože na začátku jsem udělala nějaké chyby a před závodem jsem si myslela, že budu muset jít technicky absolutně čistě. Je to velká úleva, že jsem nakonec mohla získat medaili na jediné trati, ze které mi z MS ještě chyběla,“ raduje se šťastná Annika. Krásnou sluncem zalitou arénou na lyžařském stadionu Campomulo se ještě rozléhají dvojnásobné švédské oslavy, když na svůj middle vybíhají muži. První z českých běžců na startu je Vojta Král a zprávy z lesa nejsou bohužel nijak pozitivní. Do cíle dobíhá až na 35. místě, hodně zklamaný a ještě s lehce pochroumaným kotníkem. „Co k tomu říct, posral jsem to. Hned na první těžké kontrole v zeleném jsem zvolil špatný attack point, hledal ji trochu dřív, pak jsem tam začal běhat bez plánu a musel jsem se vrátit k výraznému hřebenu, abych se našel,“ popisuje neradostně Vojcek. „Doběhl mě tam Krepsta, já mu chtěl utéct, ale minul jsem tu kontrolu a stál 50 metrů za ní. Když pak kolem mě probíhal, říkal: Hele, je za tebou. Snažil jsem se pak zmátořit, ale dělal jsem chybky a hlavně to nešlo fyzicky. Hrozně jsem klopýtal, nebyl jsem schopný číst mapu za běhu. Škoda, byl to pěkný terén, a kdybych na to měl, tak bych tu vrněl blahem,“ líčí sklesle. Mezitím přichází první informace o Miloši Nykodýmovi a vypadají hodně nadějně. Není úplně nejrychlejší, ale je jasné, že jde fantastický závod a může bojovat i o první desítku. Finišuje jako průběžně druhý a pak už v totálním výsledkově-informačním embargu čeká, na co to dá. Nakonec je z toho dělené 12. místo, kterým překvapuje všechny včetně sebe i kouče. Ten se dokonce neudrží a spontánně vlepí Dýmovi pusu. „Na čtyřku jsem seběhl do špatného údolí, tam jsem nechal půl minuty. Pak jsem cestou na pětku orazil devítku, ale těžké kontroly v zeleném jsem si pohlídal. Škoda, že jsem pak v závěru pokazil tři kontroly, to byla zbytečná minuta. Takže to nebyl perfektní výkon, ale hlavně že jsem neudělal žádnou velkou botu,“ je Miloš poměrně kritický ke svému výkonu. Štěstím ale září tak, že o tom ví celá aréna. Na trati v tu chvíli máme ještě jednoho koně – Honzu Procházku. A obrázky z první televizní kontroly nejsou úplně povzbuzující. Bet po kilometru závodu ztrácí už minutu. „Na jedničku jsem udělal půlminutu v dohledávce a na trojce jsem šel asi špatně volbu,“ objasňuje později, co stálo za nevalným začátkem. Pak se ale Honza rychle dostává do laufu a stoupá pořadím. Na průběhu je dvě vteřiny za Milošem a bezchybný výkon v pytlíku ho katapultuje na samý konec první desítky. Po osmém místě na sprintu končí i druhý individuální závod v TOP10.

Doběhl do cíle v nejlepším čase, ale radost z mistrovského titulu dlouho netrvala. Francouz Thierry Gueorgiou kouknul do mezičasů, svěsil hlavu a rychle cílový prostor opustil. Na lístečku stálo, že mu chybí šestá kontrola. Král je mrtev, ať žije král! Sedminásobný mistr světa na této trati musel tentokrát přenechat svůj trůn krále middle svému nástupci Noru Olavu Lundanesovi.

„Na startu jsem se necítil příliš dobře, protože jsem byl pořád ještě dost unavený z longu, který se běžel o dva dny dříve. Proto mě stálo mnohem víc energie než normálně, abych udržel slušné tempo. Na prvním dlouhém úseku (K4–5) jsem do toho hodně šlápnul. A když jsem razil pětku, mapoval jsem omylem postup ze šestky na sedmičku místo z pětky na šestku. Na postupu mě to nijak nepřekvapilo, protože oba postupy byly ve stejném, těžkém terénu. Jen ten postup mi přišel o dost delší, než jsem čekal, ale protože to bylo v tomhle náročném rozbitém terénu, tak jsem tomu nepřikládal pozornost,“ popisuje Thierry, co se na trati stalo. Ač někteří novináři hned po doběhu poukazovali na to, že to není poprvé, co se tohle létajícímu Francouzovi přihodilo, on sám říká: „Bylo to poprvé, co jsem při závodě tento typ chyby udělal. Při štafetách na MS 2011 to bylo trochu něco jiného, tam jsem přeskočil jednu kontrolu, protože jsem ji neviděl,“ připomíná smolný finiš z norského Trondheimu, kde to vypadalo na suverénní vítězství francouzského týmu, který ale nakonec kvůli této chybě Gueorgioua skončil až osmý. I v Itálii by bylo jeho vítězství suverénní. Lundanesův čas byl o minutu a půl horší…

Smyčka v zeleném na trati mužského middle (kontroly 5 až 9) vzala kromě Thierryho naději na lepší umístění i dalšímu žhavému kandidátovi na medailové posty Švýcaru Danielu Hubmannovi, ale zavařila třeba i českému reprezentantovi Miloši Nykodýmovi. Zatímco Nykodým málem celý pytlík vynechal, když našel devítku a jen v poslední chvíli si uvědomil, že čára od čtyřky pokračuje dál, Hubmann zas při postupu na pětku našel ženskou kontrolu č. 7, která byla na kupce severovýchodně od mužské devítky. A právě tam si Hubmann myslel, že je. Pětku sice nějak našel, ale při postupu z osmičky nabíhal popaměti na kontrolu, kterou už předtím našel a o které si myslel, že je jeho devítka. Orazil ji a pokračoval dál, ale po chvíli mu to nějak přestalo sedět. Zastavil, mapoval, kus se vrátil. Svoji devítku našel, ale medailový sen rozplynul. Čtyřnásobný mistr světa, kterému však titul z middle do jeho sbírky zlatých stále chybí, ztratil na této kontrole 2 minuty a propadl se až na šestatřicáté místo. I přes rychlý závěr to sympatickému Švýcarovi na lepší než jedenáctou příčku – jen místo před naším Nykodýmem – nestačilo.

lenka.klimplova@gmail.com

Že bude v cíli middlu dělit Honzu Procházku a Miloše Nykodýma 31 vteřin, na to by si před závodem nevsadil asi nikdo. A na to, že jeden bude desátý a druhý dvanáctý, už vůbec ne. Kluci šli vzájemně hodně vyrovnaný závod, který ve svůj prospěch zvrátil Honza v závěrečném pytlíku. Ale pojďme pěkně od začátku (pro vysvětlení: čísla ukazují, jak běžel Miloš v porovnání s Honzou – zelená ukazují, kde Dým na něj získával, červená kde ztrácel). Na jedničku bohužel Dýmovi vypadává GPS, takže není úplně vidět Betovo půlminutové zaváhání. A to přitom šel Bet první půlku postupu lépe než Dým a naběhl tam na něj 15 vteřin. Na trojku jdou kluci stejně. Bohužel stejně špatně. Vykroužit více svah bylo o 30 vteřin rychlejší. Na čtyřku Dým špatně sbíhá a dostává od Beta 20 vteřin (a dalších 20 od Kratova). Cestou na pětku se Dým zastavuje na devítce, což ho zdržuje na dalších 20 vteřin. Krátké postupy jdou kluci podobně. Na devítku Dým využívá toho, že už na ní byl a bere si zpět ztracených 20 vteřin. Když pak na desítku volí o něco rychlejší postup vrchem, jsou na jedenácté televizní kontrole oba ve stejném čase. Pak se na průběhu dostává poprvé od 4. kontroly Dým před Beta, ale to je naposled. Jak je dobře vidět, půlminutový odstup v cíli vzniká na patnáctce a hlavně šestnáctce. Pak ještě oba ztrácejí na předsběrku – i když každý v jiné části postupu.

„Nádherný, úplně super, akorát to bylo fyzicky hrozně náročné,“ rozplývá se nad závodem a ke svému výkonu říká: „Brutálně jsem si to hlídal, ale ono to tam bylo fakt těžké. Kontroly byly schované, takže jsem běžel tak, abych to zvládl. Udělal jsem pár drobných zaváhání, ale musím být spokojený.“ Se zkušenostmi z osmi světových šampionátů pak Bet tenhle závod v náročnosti zařazuje za middle ve Francii. „Neměli jsme šanci v tom trénovat, ale dalo se to pochopit. Bylo to o zkušenostech, o flexibilitě, protože to na žádné tréninkové mapě nebylo,“ říká o části závodu v terasách, která se už na první pohled lišila od zbytku prostoru. V českém týmu tak zavládá spokojenost a pozornost se přesouvá k boji o zlato. Pro to si od poloviny závodu jasně běží teď už král všech lesních disciplín Thierry Gueorgiou. V závěru téměř dobíhá před ním startujícího Olava Lundanese, který přitom finišuje na vedoucím místě. Za cílovou branou Francouz vítězoslavně zvedá ruce, slaví i před chvíli pozlacená přítelkyně Annika Billstam. Jenže radost z osmého zlata z krátké trati trvá jen do chvíle, než komentátor Per Forsberg pronese šokující větu: „Thierry Gueorgiou je diskvalifikovaný!“ (více v samostatném textu). Zklamanému Lundanesovi tak díky Thierryho vynechané kontrole padá do klína zlatá medaile, druhý končí Švýcar Hertner a bronz po precizním výkonu připadl Ukrajinci Kratovovi, což těší nejednoho fanouška v Campomulu. „Cítil jsem se trošku unavený a udělal jsem proto i tři menší chyby. Zlato je tak pro mě trochu

Zrušení kvalifikací a přizvání běžců z celého světa se samozřejmě promítlo do počtu startujících. Do bojů o medaile jich tak už nevybíhá pětačtyřicet, ale čtyřiaosmdesát v případě mužů. Žen běželo sedmdesát. Proto bylo nutné upravit startovní interval. Klasika se tak běhá po dvou minutách, krátká trať po minutě a půl. S dobrým losem a rychlýma nohama je tak k hodnotnému výsledku dosaženému prostým visením zase o něco blíž. Ukázalo se to i na middlu. Zatímco Jan Procházka s Milošem Nykodýmem si museli 10. a 12. místo vyběhnout vlastními silami, před nimi byli hned 3 běžci, kteří se tam vyvezli na něčích zádech. Švýcar Andreas Kyburz běžel podobně jako Bet, dokud se nepřilepil na Lundanese, který ho vytáhl na 5. místo. Navíc Kyburz ještě před tím sebral Nora Carla Godagera Kaase a toho spolupráce v tříčlenném vláčku poháněném novým mistrem světa vystřelila z 15. místa na 8. kontrole na konečné 7. místo. Osmý Leonid Novikov zase dlouho běžel na záda bronzového Kratova, který ho nicméně dokázal urvat. Jaké z toho plyne ponaučení? Pořešit los, čili dostat se ve světovém rankingu co nejvýš a být losován do desetičlenné červené skupiny. Anebo být ve 2. skupině, mít štěstí a být nalosován těsně před největší favority.

překvapením a bylo poněkud zvláštní ho vyhrát tímto způsobem,“ povídá Lundanes po zisku svého třetího titulu mistra světa – každý si přitom vyběhl vždy v sudém roce. Štafety Ani sedmý den šampionátu nepřinesl Česku umístění na velké bedně, a tak se poslední naděje upírají ke štafetě, kde by to při ideální konstelaci hvězd mohlo i cinknout. Věnovat se jim začínáme bezprostředně po návratu z middlu. Zatímco část týmu vyplavuje únavu z nohou v přilehlém Lagu di Lavarone, musí padnout rozhodnutí, kdo poběží. V holkách je to jasné. Mírná diskuze probíhá jen o pořadí, ale nakonec podle očekávání budou obhajovat loňské 5. místo z Vuokatti ve složení Zvěřinová–Juřeníková–Šístková. Zato u kluků je situace složitější. Nakonec si je šéftrenér Radek Novotný bere stranou a oznamuje jim, že poběží tři Honzové – Petržela, Šedivý a Procházka. Mimo sestavu tak zůstává Miloš Nykodým a hlavně Vojta Král, se kterým se dlouho dopředu počítalo. „Vojta měl v nohách nevydařený middle a navíc měl trochu hnutý kotník, takže se nám potvrdilo, že tréninkový výpadek se nepodařilo úplně dohnat. Do štafety se musí postavit závodník, který je stoprocentně v pořádku a připravený,“ vysvětluje kouč. Následuje taktická příprava a po krátké diskuzi je jasné, že se poběží v úplně stejném prostoru, kde byl před pár hodinami middle. Mapy jsou k dispozici, takže začíná poslední kolo závodu ve stavění tratí. Nutno říct, že i tentokrát budeme v této disciplíně dost úspěšní. Druhý den se nad Campomulem honí mraky a po včerejší vysokohorské spalovačce (jsme ve výšce 1 500 m n.m.) je jasné, že z tohohle mráčku zaprší. Co pršet nebude, je bohužel české štěstí v závodu žen. Martina hned

Martina Zvěřinová (modře) dělá ve stejném prostoru úplně stejnou chybu jako později Honza Šedivý. Uprostřed farsty nejde autonomně a i když jde správně, nechává se strhnout okolo probíhajícím balíkem soupeřek (červeně) na jinou kontrolu a musí se vracet. Ani mohutné povzbuzování od autora tohoto textu nepomohlo, Iveta prohrává finiš s Ukrajinkou

První Honza (Petržela) předává druhému Honzovi (Šedivému)

Když Iveta Šístková probíhala na 3. úseku do druhé části, dostala informaci, že ještě může bojovat o šesté místo. Dvě holky vidí před sebou, chybující Ukrajince se také přibližuje. Jenže ji tahle zpráva motivuje až moc a hned na další kontrole nechává dvě minuty. Není sama, kdo v této rozplizlé pasáži nechává cenný čas. Honza Petržela by mohl vyprávět.

Ze štafetového nerváku vyšly nakonec vítězně Švýcarky

Gustav Bergman letí do cíle, za chvíli poletí i vzduchem

Šestou televizní kontrolu razí Honza Šedivý spolu s Finem Ikonenem, kolem nich jsou další štafety včetně Norů. Sedmičku mají jinou, ale na osmičku se Šéďa nechává strhnout davem. I když ví, že cestu křižuje u výrazného stromu a musí lézt nahoru, běží za Ikonenem. Pak ztrácí i cestou na devítku a ve chvíli, kdy už má Ikonen za sebou skoro celý divácký postup, teprve vybíhá z lesa na louku.

na jedničku schytává nejdelší farstu, jde sama a uprostřed druhé farsty dělá zásadní omyl. „Dostala jsem se do špatného balíku a svezla jsem se na špatnou kontrolu,“ popisuje, co se stalo. Už na průběhu, který je v půlce trati, hodinky ukazují čtyřminutovou ztrátu a den blbec bohužel nekončí. „Nebyla jsem si jistá v mapě a možná jsem moc tlačila na pilu, jak jsem se to snažila doběhnout. Nešlo to a byla to chyba za chybou,“ líčí Martina se slzami v očích v cíli. Patnáctým místem a ztrátou sedmi minut na prvním úseku se se svým posledním mistrovstvím světa určitě loučit nechtěla. Na čele se usazuje předpokládaná trojice favoritek Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, které ještě překvapivě sekundují Lotyšky. Úkol dotáhnout českou štafetu do desítky dostává Eva Juřeníková. A plní ho už na diváckém úseku. První část jde téměř bez chyby a probíhá na 9. místě. O to ale přichází hned v zápětí, když chybuje na dohledávce. V cíli je nakonec jako desátá. „Postupy jsem zvolila dobře, škoda dvou dohledávek. Fyzicky to ale bylo trápení,“ potvrzuje, že forma, v jaké ji zastihl šampionát, má k ideálu daleko. Na čele se to v průběhu úseku dost míchá a nejvíc z toho má hlavu zatočenou Švýcarka Hauswirth. Po sérii chyb v okolí kontrol ztrácí vedení a za duem Švédsko a Dánsko přibíhá s dvouminutovým odstupem. Další týmy jsou už mimo boje o medaile. Iveta Šístková tedy vyráží z pozice v závěru první desítky, když za 6. místem zaostává o 4:41. V úvodní části sice dělá chybu na dohledávce v obtížné pasáži, ale na průběhu to vypadá docela hratelně. „Máš už jen 2:41 na šesté místo,“ dostává informace. Ty se ale po chvíli ukazují jako kontraproduktivní. „Když jsem se dozvěděla, že to je na dosah, tak začaly pracovat nervy a hned po průběhu jsem se vychybovala. Netrefila jsem kontrolu

Po skvělé stíhačce dotáhnete Fina Boströma a Nora Lundanese, který se o den dříve stal mistrem světa na middlu, a co uděláte? Normální člověk by šel na jistotu s nimi. Ale závodník, který patří mezi nejlepší orienťáky na světě, je zkusí urvat. Tady to Honzovi Procházkovi bohužel nevyšlo – varianta vrchem byla stejně rychlá jako traverz.

Poprvé to Betovi v boji o 4. místo nevyšlo, tak to zkusil ještě jednou na předposlední kontrolu. Jenže před kolečkem byla ještě jedna nezmapovaná skála, kterou si v té rychlosti zaměnil za skálu jihovýchodně od kontroly, vystoupal nad ni a nadběhl kontrolu. Lundanes s Boströmem byli vmžiku pryč.

a začala jsem tam lítat,“ smutní Iveta. Utíká ji Litevka, která ještě téměř doběhne v cíli šestou Britku, v napínavém finiši, do kterého česká závodnice dává úplně vše, ji poráží i Ukrajinka. Je z toho 9. místo se ztrátou 17 minut na nové mistryně světa. Souboj o titul je ale pořádný nervák. Švýcarka Wyder rychle stahuje dvouminutové manko, ale jen co se dostane do vedení, tak dělá chybu a arénou probíhá minutu za Dánkou Bobach a půl minuty za Švédkou Alexandersson. Jenže na další kontrole jsou už všechny tři dámy zase pěkně pohromadě. O medailích nakonec rozhoduje dlouhý postup, kde se jejich cesty překvapivě rozdělují. Alexandersson na něm ztrácí nejvíce a dobíhá pro bronz. Wyder s Bobach se ještě seběhnou, ale Švýcarka má evidentně více sil a finišuje pro zlato. Judith Wyder tak korunuje svůj fantastický týden v Itálii, během kterého získala tři zlaté medaile a jeden bronz a stala se jasnou královnou MS. „Jsem moc spokojená se svými výkony. Byl to neuvěřitelný týden a titul ve štafetách je jeho perfektním vyvrcholením. Je těžké pro to najít ta správná slova. Teď se cítím hrozně šťastná, a to nejen kvůli medailím. Tak jako obvykle jsem měla své dobré i špatné chvilky, ale vždycky jsem se s tím dokázala vyrovnat. Na to jsem hrdá,“ zalyká se štěstím nástupkyně Simone Niggli. První tři štafety žen sotva stihly přiběhnout do cíle a už startují muži. Neozývá se startovní výstřel, nýbrž startovní hrom a postupně se spouští slušný slejvák. Jím se prodírá i Honza Petržela na prvním úseku. Jak už bylo řečeno, to, že bude rozbíhat, se dozvěděl až včera večer. „Na to, že poběžíme, jsme se připravovali všichni čtyři, takže to nebylo nic nepříjemného. Věděl jsem, že jsem spíš v pozici náhradníka, ale počítal jsem s tím,“ odmítá Ňuf, že by ho nominace zaskočila. To potvrzuje i úvodní část závodu – Honza sice není v prvním kvartetu, které se utrhlo, ale na průběhu vede druhou skupinu 50 vteřin za čelem. Jenže pak opět přichází semiopen za arénou. „Zůstal jsem tam minutu a půl. Pobíhal jsem v takových plytkých tvarech, chvíli jsem se tam motal s Číňanem. Pak jsem se dostal do skupinky s Finem a Norem, kteří byli hrozně pasivní, takže jsem musel jít z čela a trošku pomaleji, protože to bylo těžký. Takže do divácké to bylo dobré, ale ta chyba to celé kazí,“ hodnotí svůj výkon. Na předávce je jedenáctý tři minuty za Francií, Švýcarskem a Švédskem. Tahle trojka odskakuje takovým způsobem, že už je nikdo dnes nedohoní. Na trať po Ňufovi vybíhá specialista na druhý úsek Honza Šedivý. Kolikrát už dokázal v této části závodu udělat rozhodující práci pro celý výsledek! Jenže dnešek tímto dnem není, což se ukazuje už po pár kontrolách. „Začátek jsem šel s Norem a uchlácholil se tím, že to bude podobné. Pak se tam objevil Pasi Ikonen a i když jsem úplně přesně věděl, kde jsem, tak jsem s ním šel na jeho kontrolu jako absolutní idiot. Prostě jsem si nevěřil. Místo abych šel nahoru, tak jsem to podběhl a vracel se,“ nadává si Šéďa. Arénou probíhá jedenáctý a hlavně úplně sám – více než minutu za předchozí skupinou a dvě minuty za 4. místem. „Věděl jsem, že to je špatné a že musím jít svůj maximální výkon,“ prozrazuje, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Naštěstí se to daří a kousek před cílem je odměněn za to, že ještě zabojoval – před ním se zjevuje Estonec, Brit, Ital a Rakušan. „Uviděl jsem je až támhle, jak jsou teď ty krávy,“ ukazuje na stračeny na louce a v hodnocení svého výkonu je hodně kritický: „Bylo to špatné, velké zklamání. Podělal jsem to a možná to byla moje štafetová derniéra,“ říká sklíčeně Šéďa. Na čele se během druhého úseku osamostatnil Švýcar Daniel Hubmann a předává s náskokem 50 vteřin před Francií a Švédskem. Na finiši se brzy ukazuje, jak klíčové bylo, že Honza Šedivý v závěru doběhl zmíněnou čtyřčlennou skupinu. Honza Procházka se na ni bleskurychle dotahuje, a když míjí šestou kontrolu, ještě ho zachraňují před většími problémy. „Po farstách jsem tušil, že už jsem před nimi a chtěl jsem se tam udržet. Najednou jsem před sebou viděl Lundanese a Boströma. Na průběhu mi zařvali, že už tam nejsou farsty, tak jsem tři čtyři kontroly zkusil

jít Lundanesovi na záda, abych je docvakl,“ popisuje Bet, jak se během úvodní části prokousal z 11. místa na 6. plac jen kousek za štafety Norska a Finska. Teď to bude o tom, zvolit správnou taktiku. Lundanese Honza porazil na posledních kontrolách zlatých štafet na MS ve Švýcarsku 2012, Boströma si letos namazal na chleba na závěrečném úseku Tiomily. „Věřil jsem si na ně, ale včera jsem se necítil moc dobře fyzicky, tak jsem to nechtěl nechávat až na doběh,“ objasňuje. Poprvé to zkouší na dlouhém postupu. Zatímco Nor s Finem jdou traverzem, Bet zkouší na ně získat volbou po hřebenu. Vychází to ale úplně stejně a na kontrole jsou zase všichni tři pohromadě. Přichází drsný seběh a předposlední kontrola. „Tam jsem to zkusil ještě jednou. Bohužel jsem neměl čas pořádně číst mapu a byla tam skála, která nebyla zmapovaná. Já na to v té rychlosti nepřišel a nechal jsem to tam. Byl to takový smutný závěr pěkného výkonu,“ vrací se Honza k rozhodujícímu momentu. Aréna tak vidí jen sprinterský souboj Lundanese s Boströmem o čtvrté místo, ve kterém je úspěšnější Nor. Honza po hrdinském výkonu přibíhá šestý a rozčarovaný. „Věděl jsem, že z toho medaile už nebude, ale stejně jsem je chtěl porazit. Nemůžu být spokojený, mohli jsme být čtvrtí,“ říká. V bitvě o titul Francouz Gueorgiou se Švédem Bergmanem rychle likvidují náskok Švýcara Kyburze a běží pohromadě. Ještě před diváckým úsekem má ale Bergman výhodnější farstu a jde do vedení. Francouzskošvýcarský tandem se ho snaží stáhnout, ale marně. Bergman, jenž o den dříve došel middle, který se mu nepovedl, teatrálně téměř krokem a porazil Honzu Procházku o tři vteřiny, běží jako ďábel a svým pronásledovatelům nedává sebemenší šanci. Na doběhu si může v klidu nasadit vikinskou čepici a doběhnout Švédsku po boku s parťáky Leanderssonem a Johanssonem pro zlato. Není divu, že za chvíli už létá nad hlavy radujících se Seveřanů – to on byl hvězdou dne. „Na 7. kontrole vypadal Thierry trochu nejistě. Já šel přímo ke kontrole, orazil ji jako první a pak už tuhle pozici neopustil. Na farstě na 9. a 10. kontrole jsem získal svůj náskok – částečně to bylo díky kratší variantě, ale hlavně jsem svoji větev oběhl prostě lépe. Poslední kontroly jsem už běžel se širokým úsměvem na tváři a těšil se na kluky na sběrce. Byl to nádherný pocit,“ rozplýval se Bergman. Souboj o stříbro pro sebe na finiši rozhodl Švýcar Matthias Kyburz a pokořený Thierry Gueorgiou nevypadal vůbec vesele. Arrideverci Auto naložené těstovinami, sýry, olivovým olejem a dalšími italskými delikatesami stoupá od Bolzana do Brennerského průsmyku. Letos už počtvrté a také naposled. Italská mise je za námi a už brzy se český tým vydá na cestu novou. Lago di Lavarone vymění za jezero Loch Ness, těstoviny za haggis, náhorní plošinu kolem Asiaga za skotskou vysočinu. Příští rok hostí mistrovství světa sever Británie.

Zítra se běží long. V aréně parta chlapíků natahuje kabely. „Vezmeme to tudy,“ volají na sebe. Češi? Ano. Parta kolem producenta a režiséra TV přenosů Karla Jonáka připravuje zítřejší vysílání. A v tom je jednou z hlavních „hvězd“ Lukáš König. Je to ten, co každému závodníkovi po doběhu bere čip a nosí ho na vyčítání. A za počítačem v cílovém stanu sedí další Češi – Richard Pátek a Mirek Chmelař. Jak se česká trojka dostala na jednu z klíčových pozic celého šampionátu? „Italové někoho sháněli a obrátili se na pořadatele loňského JWOC s dotazem, kdo jim dělal výpočetku, a tak dostali tip na nás. Někdy v únoru nám zavolali a slovo dalo slovo a jsme tady,“ vysvětluje Kenia. Češi ale nebyli prvními oslovenými. Těmi byli Švýcaři, jenže ti za to chtěli moc. A tak se v cílovém stanu mluví česky. „Ale není to tu jako u nás, kde jsou lidi zvyklí pořádat a chtějí. Přípravy na závod probíhají trošku jinak, protože vlastně neprobíhají. Domluva o tom, co budou radiokontroly a TV kontroly, je taková podivná. Je to i kvůli rozházenému ubytování. My jsme na jednom baráku a náš šéf ze Sportidentu a další lidi bydlí úplně jinde, my nevíme vůbec kde. Když chceme večer něco projednat, tak po skype, který jakž takž jede. Na telefonu totiž nemáme v místě ubytování signál, ani čárku. Naštěstí se startuje vždy až odpoledne, tak ráno máme čas to dořešit,“ líčí pořadatel z Brna. „Většinu se ale snažíme ohlídat si sami, takže to celkem funguje. Přeci jen dvě třetiny výpočetky, včetně televize, včetně grafiky do televize, jsou Češi, takže bez

lenka.klimplova@gmail.com problémů,“ dodává s úsměvem na tváři Kenia. Snad jen při sprintových štafetách výpočetce trochu trnulo. „Pět lidí nám nějak vypadlo z mezičasů, asi tam bylo nějaké velké rušení. A při middle na chvíli vypadl jediný generátor, takže nešla televize,“ prozrazuje ostřílený pořadatel. A ještě na jednom důležitém postu jste mohli najít české zástupce – přenosy z radiokontrol zajišťoval Racom. Česká stopa v italském pořadatelském týmu byla prostě nezanedbatelná.