Temné příběhy Světlé Karoliny

Page 127

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Temné příběhy Světlé Karoliny

Martin Kuba

Proč „temné “příběhy? Pozorný čtenář děl Karoliny Světlé asi tuší, co nás vedlo k tomuto

přívlastku. Mohli bychom jej podepřít prvky potlačované náboženské svobody v dílech o době,

již Jirásek nazval temnem. Mohli bychom se zaměřit na kontrast jasných ideálů uvědomělých

Čechů (zvláště Češek) a německé či poněmčelé společnosti. Nás však inspiroval jiný fakt: četnost

lidových pověr, které Světlá ve svých dílech nashromáždila. Jejich množství je obrovské a jejich

funkce různá–od dokreslení charakteru venkovského prostředí až po zásadní zápletku, na níž je

vystavěn celý děj.

Asi nejznámějším dílem Karoliny Světlé je povídka Hubička (časopisecky v Osvětě 1871),

ne tak sama o sobě, jako její básnický převod, libreto stejnojmenné opery Bedřicha Smetany,

vytvořené autorčinou přítelkyní Eliškou Krásnohorskou. Základní motiv díla (povídky i opery),

totiž předmanželský polibek, je zde nahlížen ze dvou sfér–„objektivnější mužské “(je již po

zásnubách a brzy bude svatba) a „subjektivnější ženské “(duch první ženy snoubencovy by chodil

svou nástupkyni strašit). Co vše dokázala Světlá a ještě výrazněji Krásnohorská na tomto

poměrně jednoduchém protikladu vystavět (za pomoci určitých idylicko-romanticko-sociálních

motivů), je z hlediska dialogu a popisu obdivuhodné. Jisté je, že nebýt oné pověry o neklidném

duchu „zrazené “nebožky, nedával by námět díla smysl. Důkladným rozpracováním děje a

zasazením do reálného prostoru si však čtenář uvědomuje pověru jen jako dokreslení mentality

lidového prostředí, což, jak jsme právě ukázali, není pravda. Z hlediska psychologie se tu nabízí

lákavá příležitost analyzovat Vendulčino odmítání polibku jako reakci na dávné zklamání v lásce

(Lukáš se na nátlak rodičů oženil s jinou), ale tomu se věnovat nechceme. Narazili jsme tu na

problém mužských postav. Oproti ženám-hrdinkám působí muži-hrdinové jaksi… neúplně.

Světlá se snaží podávat je jako racionálnější; přes často detailní popisy ale zůstávají

neproniknutelnými a stávají se pouhými typy, charakterizovanými nanejvýš jednou výraznou

vlastností. V románu Nemodlenec (Světozor, 1873) tak nacházíme např. zemana-ctižádostivce a

jeho syna Adama-žárlivce. Postavy krtičkáře a šíleného praděda jsou pouze načrtnuty vyprávěním

o jejich osudech. Naproti tomu je hlavní hrdina, Míchal-nemodlenec, jediným mužem, jehož

psychologii autorka detailněji řeší. Ovšem výsledek je takový, že sama uznává ústy jeho

otce:„[…] jsi jako ženská, hnedle bych byl řekl baba “( Nemodlenec , SVĚTLÁ 1954: 135).

Řekli jsme už, že u základu většiny příběhů Karoliny Světlé stojí pověra. Co je však

základem pověry? Další příběh. Můžeme tak formulovat tezi, že Světlá vršila příběhy na

127

Page 128

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

příbězích. V kratších povídkách jde jen o náznaky–črty, kresby, jak je sama Světlá, leckdy i

v podtitulech, nazývala. Významu nabývá tento postup v jejích románech, kde demonstruje

výrazovou a obsahovou bohatost nejen líčení a popisu, ale i psychologie románových postav.

Opustíme-li vliv české vesnice, pak jako další inspirační zdroj nemůžeme popřít vliv romantiků,

zvláště francouzských. Světlá po celý život chovala obdiv k George Sandové, jejíž styl místy

evokuje. Inspirace je však výraznější ve formální stránce děl–jádro námětu je české.

Literaturu Světlá významně ovlivnila právě nejen volbou témat (o okolí Ještědu, domněle

německém, než je sama navštívila, stejně jako většina Pražanů příliš mnoho nevěděla), ale i

volbou žánru. Jako jedna z prvních psala romaneta . Podléhajíc patrně vlivu Nerudovu konstituuje

tento nový útvar jako malý román . Dnes jej chápeme zvláště díky pracím Jakuba Arbesa jako žánr

s fantaskním námětem, kde je tajemno racionálně vysvětleno; taková ještě romaneta Karoliny

Světlé nejsou. Prvky tajemství jsou neseny opět v rovině temných lidových pověr–např. umrlčí

voda ( Z vypravovávání staré žebračky , Osvěta 1884), nebo divizna ( Černá divizna , Osvěta 1887)–

o nichž nikdo nepochybuje a nepotřebuje je vysvětlovat.

V dílech Karoliny Světlé se tedy výrazně uplatňuje princip základních příběhů, jež ale

bývají překrývány četnými dalšími–můžeme tak tvrdit, že Světlá (např. v pracích z venkovského

prostředí) staví text na lidové moudrosti. Dává mu tak jistou „věrohodnost “, zároveň také

romantickou „temnost “. Jako doklad tohoto tvrzení uvádíme dvanáct „temných “okolností

získaných excerpcí první poloviny románu Nemodlenec :

1. Bouře zuří, protože se někdo oběsil.

2. Kráva přestane kopat, vyšlehá-li se: a) svěcenou pomlázkou.

b) holí prvního pátečního žebráka.

3. Obilí se netknou myši, je-li svázáno roubíky z břízky, která stála o Božím těle na oltáři az níž je

vše ostatní spáleno, přičemž k prvnímu vozu s obilím, který zajede do stodoly, nesmí žádná žena

a hospodář musí sám mlčky sházet všechny snopy.

4. Ve sklepě se neobjeví žába, vhodí-li se tam na zelený čtvrtek před slunce východem při lačném

žaludku trocha svěceného medu.

5. Duch mrtvého straší každou noc toho, kdo odmítl jeho poslední přání.

6. Rouhač vrhá dvojí stín.

7. Jak poznat čarodějnici:

a) růženec se jí otočí kolem ruky a zláme všechny kosti

b) nepřekročí stébla slámy položená křížem

c) všude vstupuje levou nohou, na vše ukazuje palcem, ne ukazováčkem

d) vše uchopí levou rukou

128

Page 129

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

e) to, čím chce čarovat, pod růžencem samo shoří na prach a popel a vydává puch

jako z upražených lidských kostí.

8. Komu o polednách našvihá Polednička (asi dvanáctiletá dívka v bílé košilce) bičem, ten do tří

neděl zemře na černé neštovice.

9. Mezník na tři strany chmerkem porostlý zakopat s vlasy nebožtíka před vraty, ten pak musí

vždy od půlnoci do jedné na něm sedět a dění ve stavení pozorovat.

10. Člověku se splní všechna přání, má-li věc, již sám samovražedníkovi s těla vzal, dříve než toto

vychladlo.

11. Na ochranu před uřknutím nutno při hovoru přeložit palce křížem a čarodějnici šlápnout na

palec u levé nohy.

12. Nebožtíci vše vnímají, dokud se nad nimi kněz nepomodlí a v hrobě je nepokropí.

Tyto pověry můžeme rozdělit zhruba do tří kategorií– obecné (1, 5, 6, 8, 12), hospodářské

(2–4) a specifické (7, 9–11). Liší se především svou funkcí: hospodářské mají určitý ochranitelský

význam a těm, kteří je znají, přinášejí řešení praktického problému ; obecné řeší otázky přesahující lidský

rozum, jsou neseny tradicí a pouze popisují sdílenou zkušenost; specifické pak zná málokdo, mají

diagnostický charakter a jsou „nejtemnější “–hraničí s černou magií. Čarodějnictví je vůbec častým

motivem prací Světlé. Pověry 5, 6, 9 a 10 tvoří vlastně základ děje Nemodlence , totiž pohnutky

jednotlivých postav k jednání.

Tento román má vůbec v díle Karoliny Světlé zvláštní postavení. Je posledním z pěti

takzvaných ještědských, ale pro svou specifičnost bývá odsouván z centra pozornosti a kritizován

pro roztříštěnost své kompozice. V minulosti bylo jeho hodnocení spíše negativní. Uvádíme zde

dva z názorů:

V tomto posledním ještědském románu chtěla Světlá zodpovědět řadu vážných

sociálních, náboženských a filosofických problémů, takže jej zatížila přemírou úvah.

Složitými a tajuplnými příběhy postav dala sice vyprávění silné napětí a účin, ale celý

rozbíhavě komponovaný román působí následkem toho jakoby neskutečně.

(POHORSKÝ 1961: 135)

Mnohem větší kritiku vznesla Marie Řepková, které ve své studii však také plně postihla

výjimečnost tohoto románu–jeho binární povahu:

[…] v Nemodlenci je tematická náplň rozlomena, uskutečňuje se ve dvou liniích či vrstvách.

To by samo o sobě nevadilo, je tomu podobně, jak jsme viděli, i ve Vesnickém románě .

Zatímco však tam obě linie nakonec nenásilně splývají v jednotícím smyslu díla, zde si

podržují–přes zdánlivé, jen vnějškové skloubení–svou samostatnost. Navíc ještě

u Daleny, nositelky druhé tematické vrstvy, i tato vrstva se rozpadá ve dví: vrací se v ní

jednak námět povídky Lamač a jeho dítě (otázka oprávněnosti pomsty za utrpěnou

129

Page 130

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

křivdu), jednak se v ní opakuje téma Sylvy z Vesnického románu : velikost nesobecké lásky,

schopné vzdát se milovaného člověka, vyžaduje-li to jeho prospěch.“

(ŘEPKOVÁ 1977: 123)

O čem román je? Hybatelkou děje je zemanka. Její příběh je pro další události

zásadní: krásná hospodyně Marie byla unesena zemanem Luhovským a držena ve starém ovčíně,

čímž si on získal uznání okolí pro svou odvážnost, ale hlavně její nenávist, protože milovala

panského myslivce Jana, který raději před ostudou odešel z kraje. Pod nátlakem se Marie za

Luhovského provdala, štěstí ale do jeho domu nepřinesla, netečně plnila svoje povinnosti,

porodila manželovi tři děti–ani smrt jediné dcery ji však nepohnula k srdečnějšímu chování:

Tuze se lidé tehdáž podivili zášti tak nesmířitelné, již neobměkčila ani smrt, již neoblomil

ani hrob, kteráž hrdě is věčností samou co do neuprositelnosti závoditi chtěla. Slyšela

zemanka, stojíc opodál jámy ověnčené květinami, kamž spouštěli dceru její jedinou,

mnoho, co by bylo každým snad srdcem ženským pohnulo. Všechny matky hlasitě proti

ní na hřbitově reptaly, prorokujíce jí, že za to musí na ni přijít cosi velkého, co ji konečně

přec jen zlomí a sníží. Ale ona mezi nimi státi zůstala nepohnutě a chladně jako kámen, až

samy od ní utekly, uchváceny hrůzou, jako před něčím, co do přírody nepatří, co se

vytvořilo proti všem zákonům jejím.“

(SVĚTLÁ 1954: 137)

Zemanka a její nenávist tvoří základ první části díla. Všimněme si, že Světlá ráda, a tudíž

poměrně často, navozuje napětí pomocí proroctví, věšteb a předtuch, které ovšem také z moci

tvůrce vyprávěného světa vyplní. Druhý příběh, v jehož centru stojí Míchal-nemodlenec, počíná

paralelně s vyprávěním příběhu zemančina, který podává vševědoucí vypravěč, je s ním však

svázán pouze prostorově či pomocí vedlejších postav. Zarážející je naprosté potlačení souvislosti

obou příběhů, např. přes citové vazby–Míchal je zemančin syn–což je vysvětlováno výše

zmíněnou nenávistí ke všemu, co pochází od zemana. Míchalův příběh je hledáním jistoty

člověka. Jeho vírou v Boha otřese blouznění šíleného starce, který je neznabohem. Vírou ve

společenský řád otřese cynismus vlastního otce. Naději nachází hrdina jen v lásce k mladé

komtese, jež mu dává sílu k radikálnímu činu, ačkoli ví, že ponese jeho následky. Jeden prostředek

však obě tyto části přeci jen spojuje: je to postava Daleny. Představuje nejen motiv milované

dcery v kontrastu k nemilované dceři zemančině, ale také objekt lásky Míchalovy, neboť

zamilovaný mladík ji zaměňuje s komtesou Alžbětou pro jejich podobu. Právě postavou Daleny

Světlá vyjádřila svoje nitro: otázkou existence Boha a posmrtného života se zabývala celý život,

především v dobách své nemoci a po smrti svého chotě; sporem zodpovědnosti a individuální

touhy pak během svého vztahu s Janem Nerudou; východisko nalezla v sebeobětování, které její

život naplnilo.

130

Page 131

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Dvojnou povahu Nemodlence můžeme sledovat snad ve všech složkách textu.

Nejmarkantněji je ovšem patrná ve sféře postav. Zemanku milují dva muži: hajný a zeman.

Hajného milují dvě ženy: zemanka a hraběnka. Dalenu také milují dva muži: Adam a ovdovělý

zeman. Míchala pak opět dvě ženy: Dalena a její nevlastní sestra Alžběta. Z méně významných

motivů je tu také ještě dvojice mužů milujících hraběnku: hajný po odchodu od budoucí zemanky

a šlechtic–otec Alžbětin. Nejhůře z této bilance vztahů lásky vychází opět dvojice, tentokrát otce

zemana a jeho syna Adama, které přes jejich snahu nemiluje žena žádná. Z této složité struktury

vyplývá, že láska–pro jednoduchost ji vyjádříme jako faktor kladný–nutně vyvolává zášť a

nenávist, tedy faktor opačné polarity. Vzniká tak další kritérium, dle něhož zemanka i Dalena

nenávidí čtyři muže a dvě ženy: zemanka tři Luhovské, Dalenu a její rodiče–hajného/krtičkáře a

hraběnku; Dalena pak Luhovské včetně zemanky, Alžbětu a jejího otce. Tento binární systém je

pouhou kostrou, strukturou, jejíž obsah se mění v závislosti na čase a vývoji románových postav.

Dochází totiž k několika změnám, kdy aktéři příběhu svůj vztah k ostatním mění. Výpověď

celého románu lze pak chápat jako nesmyslnost nezvratných předsevzetí, konkretizovanou dvojicí

žen dvou generací, z nichž starší zemanka marně nenávidí, protože marně milovala a její

potenciální dcera a posléze sokyně Dalena marně nenáviděla, protože marně miluje! Určitý

protiklad také tvoří dvojice Dalena-Míchal; Dalena vidí svět takový, jaký je (odstup lidí ke

krtičkářce), zloba jí zatemní oči (zemanka urychlí smrt jejího otce pohaněním její matky a ona se

chce pomstít), ale díky lásce opět prohlédne (přeje štěstí své nevlastní sestře a nevlastnímu synovi;

jako bylinkářka pomáhá lidem); Míchal je naivním dítětem, které má oči zavřené, šílený praděd a

pokrytectví otce mu je otevřou, kvůli lásce se však vzdá svých ideálů a odchází do

nového domova–vzdá svých ideálů.

Na závěr snad můžeme formulovat „kacířskou hypotézu “, že román Nemodlenec jsou

vlastně dvě spojená romaneta a že jeho význam, stejně jako u dalších děl, tkví v metatextové

nadstavbě, v rovině vzniklé percepcí a kombinací všech příběhů.

PRAMENY

PODLIPSKÁ, Žofie. Nalžovský . Praha: Jan Otto, 1878

SANDOVÁ, George. Konsuelo. I .(přel. Žofie Podlipská). Praha: IL Kober, 1865

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé I. Kříž u potoka . Praha: Jan Otto, 1899

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé III. Vesnický román . Praha: Jan Otto, 1899

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé V. Kantůrčice . Praha: Jan Otto, 1900

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé VII. Nemodlenec . Praha: Jan Otto, 1900

SVĚTLÁ, Karolina . Sebrané spisy Karoliny Světlé VIII. Kresby z Ještědí.(Přišla do rozumu. Teta Vavřincová. Hubička. Nebožka

Barbora. Námluvy.) Praha: Jan Otto, 1900

131

Page 132

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé XV. Prostá mysl II. Povídky vesnické.(Blázínek. Větrně. Sefka. Lamač a jeho

dítě. Večer u koryta. Skalák.) Praha: Jan Otto, 1901

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé XVII. Romanetta z Ještěda I.(U sedmi javorů. V hložinách.) Praha: Jan Otto,

1902

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé XIX. Tendenční povídky pro náš lid.(Bohatá nevěsta. Nezabloudil. Hospodská

v Letovicích. Na zdar důstojného! Satanáš.) Praha: Jan Otto, 1902

SVĚTLÁ, Karolina. Sebrané spisy Karoliny Světlé XX. Romanetta z Ještěda II.(Z vypravování staré žebračky. Černá divizna.

Cikánka.) Praha: Jan Otto, 1902

SVĚTLÁ, Karolina. Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek I. Ještědské povídky.(Lesní panna. Sefka. Cikánka. Z Ještěda. O

krejčíkově Anežce. Skalák. Lamač a jeho dítě. Večer u koryta. Hubička. Námluvy. Nebožka Barbora.„Přišla do rozumu “. Teta

Vavřincová. Divourové. Z vypravování staré žebračky. Kterak se dohodli. Černá divizna. Větrně; Blázínek.) Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955

SVĚTLÁ, Karolina. Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek II. Ještědské romány I.(Vesnický román. Kříž u potoka. Kantůrčice.)

Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955

SVĚTLÁ, Karolina. Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek III. Ještědské romány II.(Frantina. Nemodlenec.) Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954

SVĚTLÁ, Karolina. Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek VIII. Z literárního soukromí II. Korespondence . Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959

LITERATURA

ČECH, Leander. Karolina Světlá. Kritická studie . Brno: Hlídka literární, 1891

HAMAN, Aleš. Česká literatura 19. století . České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2002

HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. Kapitoly z historie a typologie žánru . Praha: Československý spisovatel, 1989

JANÁČKOVÁ, Jaroslava.„Vesnice zblízka az nadhledu.“In LEHÁR, Jan a kol. Česká literatura od počátků k dnešku.

Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 370–377

NOVÁK, Arne–NOVÁK, Jan V. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny . Brno: Atlantis, 1995

PAVERA, Libor–VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů . Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002

PECHAR, Jiří. Od příběhu k románu. K poetice výpravné prózy . Praha: Československý spisovatel, 1989

PEŠAT, Zdeněk.„Eliška Krásnohorská.“In FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury 2, část II . Praha: Academia,

1993, s. 939–944

POHORSKÝ, Miloš.„Dílo Karoliny Světlé.“In Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek I. Ještědské povídky . Praha: Státní

nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 5–32

POHORSKÝ, Miloš.„Karolina Světlá.“In MUKAŘOVSKÝ, Jan a kol. Dějiny české literatury III. Literatura druhé poloviny

devatenáctého století . Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1961, s. 120–138

ŘEPKOVÁ, Marie. Vypravěčské umění Karolíny Světlé . Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1977

ŠPIČÁK, Josef. Ještěd Karoliny Světlé . Liberec: Krajské nakladatelství, 1958

ŠPIČÁK, Josef.„Ještědské povídky Karoliny Světlé.“In Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek I. Ještědské povídky .

Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 513–531

ŠPIČÁK, Josef.„Ještědské romány ze života a bojů našeho lidu.“In Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek III. Ještědské

romány II. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954, s. 319–332

132

Page 133

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

ŠPIČÁK, Josef.„Tvůrkyně českého vesnického románu.“In Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek II. Ještědské romány I.

Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955, s. 465–480

ŠPIČÁK, Josef.„Z literárního soukromí Karoliny Světlé.“In Vybrané spisy Karoliny Světlé, svazek VIII. Z literárního

soukromí II . Korespondence. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959, s. 705–730

WELLEK, René–WARREN, Austin.„Literární žánry.“In TÍŽ Teorie literatury . Olomouc: Votobia, 1996, s. 322–340

SUMMARY

Karolina Světlá (1830–1899) is the author of a number of tales, finding an important source of inspiration in

vernacular superstitions. Her stories are often based on “dark elements” of this belief. The author of the paper

strives to inquire into some of them in Světlá’s last novel Nemodlenec . Two plot-lines may be observed in this

fiction: the first one is the story of lady Luhovská, living in a family without love. She is the mother of Míchal,

whose experience of “losing god” and finding love is the basis of the second plot line. But it is not possible to

understand these two characters and their stories without understanding the “dark character” Dalena, whose family

was humiliated by Luhovskýs and who wishes to have their revenge on them, but falls in love with Míchal. Almost

every action of the characters is incited or influenced by a kind of magic. Dalena is well acquainted with it,

considered almost a witch by other people. But her love to Míchal is strong enough to change her attitude and to

help him to find happiness with beloved girl. The double-plot scheme allows a hypothesis that the novel Nemodlenec is

actually assembled of two romanettos .

133

Page 134

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Karel Kryl–písničkář s duší básníka

Veronika Lanová

Zatímco v druhé polovině minulého století znali Karla Kryla zástupci snad všech generací, žije

dnes postava tohoto československého písničkáře a básníka jen v povědomí jeho někdejších

současníků. Pro nejmladší generaci je neznámým pojmem, a pokud ho zná například díky

rodičům, jeho tvorba jí často mnoho neříká. Někdo by mohl namítnout, že ani nemůže, protože

doba, jež ho stvořila, je více než třicet let za námi. Ale není tomu tak: stejně jako většina

vynikajících umělců ani Karel Kryl nezakrněl ve svých uměleckých počátcích, nýbrž vyvíjel se.

Považuji Kryla za nevyjasněnou osobnost naší kulturní i společenské scény. Obklopovala

jej řada příznivců i odpůrců s vyhraněným názorem a ještě dnes se k jeho odkazu hlásí mnoho

nadšenců. Jen málokdo z nich ale dokáže zaujmout neutrální nebo přiměřeně kritický postoj. Pro

některé znamená modlu symbolizující revoltu, člověka vyjadřujícího nahlas jejich myšlenky,

klauna, jenž „nemaje páže/sám burcoval lid “( Král a klaun , KRYL 1998: 94). Pro jiné zase

„neumělce “se snahou zviditelnit se; ti ho pak obviňují ze slovíčkaření a povrchnosti. Právě tyto

protichůdné názory jsou příčinou mého zájmu o Karla Kryla.

Otázka, zda byl Karel Kryl básníkem, je poněkud zavádějící. Není pochyb, je koneckonců

autorem jedenácti básnických sbírek. Otázkou ale může být, zda jeho písňové texty obstojí i

samostatně jako básně, a pokud ano, co je mezi ně vlastně povyšuje a čím se od nich odlišují.

V reflexi doby

Karel Kryl se objevil na kulturní i politické scéně nejprve jako písničkář, jeho rychle stoupající

kariéru zapříčinily také jeho písně a po návratu z exilu byl nadšeně vítán jako legendární

vlastenecký zpěvák. Proto není divu, že i v tisku a ostatních médiích je posuzován především

z hlediska tvorby písňové, nikoli básnické. Novináři i kritici si všímají jeho hudebního projevu,

kompozice koncertů. V článcích z let sedmdesátých, osmdesátých i v současnosti je vděčným

tématem umělcova kritičnost, vzdor, vlastenectví a zároveň buřičství.

Převaha těchto postojů ovšem neznamená, že Kryl-básník nemá místo v obecném

povědomí. Je jím nazývám opět v souvislosti s písňovými texty, které se vyznačují metaforickým

slovníkem, jazykovou hrou, významovou hloubkou (bereme-li v úvahu texty reprezentativní).

Pravda ovšem je, že svou hrou se slovy a formou někdy autor překročil ve svých pozdějších

písních hranici srozumitelnosti a zapamatovatelnosti a že se tím vzdálil základním funkcím

písňového textu. V této době se také začal věnovat poezii samotné.

134

Page 135

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

František Horáček řadí Kryla k bardům-intelektuálům, jakými byli Okudžava, Vysocký

nebo Cohen, kteří používají písňovou formu pro své verše, aby jim dodali „další šmak a rozměr “

(HORÁČEK 1990: 25). I Pavel Klusák, ačkoliv mluví o písních, nazývá Kryla literátem:„V Karlu

Krylovi odešel českému písničkářství autor, který posunul tvorbu ‚básníků s kytarou ‘do oblasti

literatury. Jakým byl tedy Kryl ‚literátem ‘? Jistě, dopouštíme se tu určité vivisekce: při vší

výjimečnosti jeho písňových textů byl zážitek z Kryla natolik podmíněn součtem všech dílčích

momentů jeho projevu (netuctová melodika, spojení hudby a výstavby písně s textem, jistý a

okamžitě rozpoznatelný hlas, určitě i způsob podání a osobní charisma), že se nabízí úvaha, zda

odtržení jediné–slovesné–složky vnímání díla spíš neškodí “(KLUSÁK 1994: 10). Uvědomuje si

ale také, že hra s jazykem je pro Kryla přínosem i přitížením.„Posedle se snažil nevybočit

z daných strofických schémat, jimiž si s gustem komplikoval hru: že právě formální přetříbenost

může svou nápadností odvádět od obsahu a degradovat jeho vyjádření, si asi nikdy neuvědomil.

To, co je v rozsáhlých básnických skladbách Slovíčka a Zbraně pro Erató přítěží, pomáhá ale

povyšovat Krylovy písňové texty na jeden z domácích vrcholů žánru “(KLUSÁK 1994: 10).

Ve sporech o Kryla-básníka nelze opomenout ostré odmítnutí Petra Krále (KRÁL 1996: 5),

které vyvolalo řadu polemik. Poprvé od revoluce se proti Krylovi někdo postavil. Kritika působila

o to palčivěji, že se zabývala legendárními písněmi a velice znevažovala jejich kvalitu odsudky

typu „agitka “,„trapný kýč “,„otřelá symbolika “a „vtíravá dojemnost “. V čem tkvěl Králův

protikrylovský postoj, jasně vyjádřený již titulkem „Nekryluju “? Pozastavuje se nad tím, že Kryl

národ pasuje na bezmocnou oběť, a tak podle jeho názoru nabízí nabízí lidem alibi pro pasivní

postoj. Obviňuje jej, že jeho písně ztrácejí mimo aktuální společenský kontext svou výmluvnost a

srozumitelnost, a konečně, že nevytváří poezii, nýbrž pouhé „vágní poetično “nadnesenými

formálními prostředky.

Reakce na tento útok na sebe nenechaly dlouho čekat. Především je Královi vytýkáno

napadání mrtvého jako snadného terče (JANÍK 1996: 16) a fakt, že poměřuje písňový text

s „pravou “básní, a nepodává tedy kritiku Kryla básníka, nýbrž extaře, tj. slučuje dvě rozdílné

věci, na něž je nutno použít rozdílná měřítka. Totéž se týká Králova tvrzení o redukci poezie na

„otřelé symboly “,„rekvizity “a „efekty “(TAMTÉŽ: 16), protože „u písňových textů nemusí jejich

použití vadit, aby se o výsledku mohlo říci, že je slušné úrovně “(HUVAR 1999: 13). Vyložit

Královu myšlenku se snaží Milan Jungmann, když píše, že „Králův výpad nemůže samozřejmě

zničit estetickou působnost Krylových textů, je-li v nich obsažena, inspirovala ho obava, aby

lyrická kýčovitost nezaplavila další literární území, po němž se čeští čtenáři pohybují “(JUNGMANN

1996: 7).

135

Page 136

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

O žánru na pomezí básnictví a písničkářství uvažuje Miroslav Kovářík ve svém článku

„Druhý život Karla Kryla “. Už dříve byl nazván folkovou poezií a podle Kováříka se jedná

o fenomén rovnocenný ostatním proudům poezie, který v sedmdesátých letech tvoří novou vlnu

vývoje poezie.„[…] všechny písňové texty mohou žít samostatně jako čísla básnická.[…] Karel

Kryl patří tu k nejkreativnějším průkopníkům tohoto žánru. Jeho písňové texty snesou […] i

přísnější kritéria básnická a jsou v tomto smyslu daleko průkaznější než jím komponované cykly

veršů, jak je známe z Amoresek nebo kolekce Krylias a Odysea a dalších. V Krylovi se do české

poezie vrací také odpovědnost básníka za každé slovo a znalost básnického řemesla “(KOVÁŘÍK

1997: 22).

Písňový kontra básnický text

V první řadě je třeba zohlednit to, že báseň je primárně určena ke čtení, příležitostně k přednesu,

zatímco písňový text sice je typem poezie, ale zároveň je jeho nedílnou součástí hudební realizace,

platí pro něj tedy částečně jiné principy. Při tvorbě písní je musí autor zohlednit, aby usnadnil

posluchačovu cestu k písni. Melodii určuje především základní, snadno zapamatovatelný,

temporytmický motiv, text jedna přehledná myšlenka, rozvíjená kratšími větami/verši (kvůli

srozumitelnosti), jednodušší obrazností (krátká přirovnání, jasné metafory), jazykem člověku

blízkým (prvky hovorového jazyka, nářečí…)(MERTA 1990: 23nn). Největší rozdíl mezi písní a

básní tedy spočívá ve srozumitelnosti, báseň může využívat různé syntaktické i lexikální

prostředky znesnadňující porozumění, zatímco pro píseň je srozumitelnost kategorií určující.

Neméně významný je pro píseň i čas; při čtení básně je možno vrátit se na kterékoli místo

a svůj vjem opravit, čas písničky je nezvratný, ztracené slovo nebo souvislost už nelze zpětně

dohledat. Posluchač se nechává unést melodií, svými dojmy, proto musí písňový text klást

zvýšený důraz na přesnost, rytmičnost, poslechovost a pravidelnost a vyžaduje také určitou

omezenost jazykových prostředků.(Srovnej MERTA 1990: 23nn.)

Mimo to od písničkářů se obvykle očekávají texty výrazně reagující na dobové události,

tedy blízké publiku, ale současně trvá jistý nárok na jejich nadčasovost. Není-li text působivý i po

letech v jiné situaci a posluchači (čtenáři) budoucnosti neotevírá prostor pro komunikaci, bývá to

vnímáno jako důkaz jeho nižší kvality. Kryl několika svými písňovými texty překonal básnické

texty tehdejší doby, což jej v očích některých kritiků a příznivců povyšuje mezi básníky, dokonce

mezi básnickou elitu. Zarputile se v nich snaží poukazovat na příkoří a nespravedlnosti

soudobého světa, otevírat lidem oči, informovat je o stavu společnosti. Vybírá pro to tón tragický,

parodický nebo šaškovský. Většinou tak tyto texty nenechávají posluchače nezúčastněného,

136

Page 137

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

přestože v nich nejde o konkrétní kritiku, nýbrž její metaforické vyjádření. Samozřejmě existují i

texty čistě lyrické nebo exhibice slovních hříček, nepřeváží ale význam prvých a nepřebijí jejich

estetickou působivost.

A konečně, zamyslíme-li se nad estetickým prožitkem písně, co nejvíce ovlivňuje

recipienta? V první fázi určitě interpretovo podání, jedinečné a neopakovatelné. Promítá do písně

sám sebe a ne vždy záleží právě na čistotě hlasu a kvalitě zpěvu, neboť to ani ono nezaručí

správné zprostředkování nálady, sdělení nebo apelu. Kryl dokázal strhnout posluchače svým

projevem natolik, že si jen málokdo uvědomil například nedokonalost jeho kytarového

doprovodu, již mu hudebníci vyčítají.„Rozdíl mezi písňovým textem a poezií je v tom, že u písně

musí dojít k chemické reakci mezi sdělením, textem a melodií, a to všechno musí být u folkového

písničkáře navíc umocněno charizmatem jeho osobnosti. Často jsem přemýšlel, proč je Karel

Kryl tak líný. Nevadí mně, že neumí hrát na kytaru, říkal jsem si ale, proč aspoň nedomáčkne

struny. Teď už vím, že jej kytara nezajímá, on si zkrátka s lidmi povídá, je s nimi, a protože je to

zkušený hlasový profesionál, vycítí, kdy pozornost upadá, kdy je zapotřebí lidi trochu seřvat,

přidat, ubrat, kdy být naopak hodný, lyrický, kdežto co dělám já? Dvě hodiny čumím do papírů,

improvizuju sám pro sebe, mám pocit tvorby a najednou zvednu hlavu, abych zjistil, že

z původních pětadvaceti lidí patnáct zůstalo. Je konec večírku “(MERTA 1994: 39).

Písňové texty

V Krylových písňových textech krystalizují různé tematické okruhy, které však autor rád

kombinuje a variuje–například jeho texty vojensko-milostné jsou směsicí niterné zpovědi a

drsného života vojáků, jsou milostným vyznáním mužů právě povolaných do války, vojenským

maršem prosyceným vzpomínkami. Stejně nejednoznačně se jeví texty náladové a kritické. První

jsou zpovědí obyčejného člověka, komentují vnitřní život, ale neprotestují. Druhé naopak bývají

útočné nebo alespoň ironické a sarkastické a formou parodie, hyperboly nebo alegorie míří proti

nešvarům společnosti a režimu. Nezastupitelné místo mají i texty se sociální tematikou. Ne

všechny jsou ale samozřejmě takto striktně rozděleny, lyrické a kritické se v Krylově díle prolíná.

Pro přehlednost byly k rozboru použity texty jednoznačně politické–nejznámější a

zároveň kvalitativně nejrozporuplnější.

Literární paraboly

Už od dětství měl Karel Kryl dobrý přístup ke knihám, jeho otec totiž vlastnil tiskárnu, v níž se i

za druhé světové války tiskly zakázané knihy. Za komunistického režimu byla zničena a to byl také

137

Page 138

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

první Krylův střet s režimem. I během vojenské služby se ujal práce v knihovně. V jeho verších

se často zrcadlí jeho rozhled společenský i literární, nacházíme v nich řadu parafrází aluzí

vztahujících se k známým i méně známým dílům.

V písni Rakovina (1969) se například setkáváme s postavou Hamleta:„Jak tóny kravských

zvonců/zní stránky pamfletů/Lze dobrati se konců/být stádem Hamletů/Být každý sobě

drábem/to mnohé přehluší/Však vápno neseškrábem/když vězí na duši “(KRYL 1998: 131–

132). Hamlet tu vystupuje jako intelektuál se silným morálním zázemím, který pochybuje

o okolním světě a tuší pravdu před lidmi utajovanou, ale je nerozhodný, jde-li o čin. Na příkladě

této postavy Kryl ukazuje, že se člověk nemá bouřit uvnitř sebe, ale jednat, protože pouhým

vzdorem nedává fakticky žádný popud ke změně.

Verše „Uvadl rozrazil/na břehu Svratky/paprsek rozmrazil/vajgly a zvratky/Po léta

v amoku/lhostejní lety/pálíme od boku/uťaté věty “(TAMTÉŽ: 316) z písně Bludiště (1986)

odkazují ke známé básni Vítězslava Nezvala Na břehu řeky Svratky , vyznání lásky k matce a rodné

Moravě. Krylova parafráze je hořká, vystihuje následky života v nesvobodě, lidé se ztratili sami

v sobě a už nehledají východisko–odtud titul Bludiště .

O dva jiné autory se opírá text Atlantis (1992), reagující už také na porevoluční situaci

v Československu:„Na nebi barva/zvětralého cínu./Společnost Kafků/upravuje Zámek,/kuklí

se larva/v pachu naftalínu/a vůně čpavku/halí sbírku známek “(TAMTÉŽ: 364–365). Kafkův

absurdní a byrokratický svět souzní Krylovi se ztroskotanými proroctvími a zklamaným

přesvědčením o síle demokracie. Je společností, pro niž revoluce znamená pouze částečnou

úpravu stávajících poměrů, nikoli radikální změnu. V další sloce následuje parafráze Dykovy básně

Země mluví:„Tu Andrej Kmeť–a onde Andrej Hlinka,/Masaryk, Seifert, Palach, Martinů…/

Neopustím-li–zabijí mi synka–/a opustím-li… zahynu…“(KRYL 1998: 365). Projevuje se tu

Kryl-Čechoslovák, později neustávající v protestech proti rozdělení státu. Jmenuje jak osoby

národní cítění utužující a stmelující, tak ty, které sblížení národů narušují.„Synek “zastupuje

budoucnost země, utvářenou obvykle právě tou společenskou vrstvou, jejíž představitelé museli

často opustit zemi, aby si zachovali svobodu.

Okupační tematika

Sovětská okupace Československa se Krylovi stala tématem číslo jedna jeho uměleckých začátků.

Typický je syrový tón písní, v nichž vyzpívává hořkost a bolest, vzdor a vztek. V některých se ale

nevyhnul ani sentimentálnímu a patetickému tónu, nejzřetelněji právě v té, která jej proslavila–

Bratříčku, zavírej vrátka (1968; TAMTÉŽ: 112–113). Bratříček jako malé bezbranné dítě, okupace jako

138

Page 139

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

strašidelný sen, déšť a tma, vlk jako z pohádky–to všechno připomíná na první pohled atributy

komerčního filmu. Text je velmi emotivní, ale poskytuje pouze omezený prostor k originálním

konotacím, spíše člověka staví do předem určené pozice oběti–bezbranné, bez pomoci, bez

vyhlídek na zlepšení… Petr Král v již zmíněném článku „Nekryluju “tuto píseň nazývá trapným

kýčem:„A to jak otřelou symbolikou (beránka vlku se zachtělo), tak vtíravou dojemností (už to

zdrobnělé bratříčku!), pochybnou ostatně i v morálním ohledu: bouřit se proti okupaci

sebedojímáním neznělo moc hrdě, spíš to lichotilo horším vlastnostem národa. Postoj nevinného

beránka a bezmocné oběti už vlastně dával většině lyrické alibi k budoucímu zabydlení

v normalizaci, dovoloval lidem nad sebou trochu zaslzet, než znovu zmlknou, vydají se poslušně

do práce a tam si bez konce nechají vymývat mozek rozhlasem po drátě “(KRÁL 1996: 5).

Bezpochyby v pocitu bezmocnosti a tendencích k sebelítosti tento text opravdu utvrzuje. Je ale

výsledkem dobové politické situace, vznikla ještě v roce 1968, kdy byli všichni rozjitřeni nastalou

situací. Králův odsudek určuje odstup a jiná optika pohledu. Obvinění z kýčovitosti má také své

opodstatnění, ale Kryl umí konvenční znaky nově a neotřele zpracovat. Mimo to užití běžně

známých znaků bylo zárukou porozumění většiny národa a také úspěchu. Na obranu je také

nutné dodat, že Kryl nepropadal sentimentu a písně podobné „Bratříčkovi “tvoří pouze zlomek

jeho díla. Většina je burcující, provokující, ironizující, ale rozhodně ne sebelítostivá ( Král a klaun –

1967, Veličenstvo kat –1967, Anděl –1965, Znamení doby –1968, Píseň Neznámého vojína –1967 atd.).

Národ si ale oblíbil „Bratříčka “a vytvořil z něj legendu, která začala žít vlastním životem, to už

ale autor nemohl dál ovlivnit.

Zcela jiným tónem vyznívá snad nejkratší Krylova píseň Jeřabiny (1967), která je napsána

v duchu lidové písně.„Pod tmavočervenými jeřabinami/zahynul motýl mezi karabinami/

Zástupce pro týl/šlápl na běláska/Zahynul motýl/jako naše láska/Zahynul motýl/jako naše

láska “(KRYL 1998: 95). Metafora národního útlaku tentokrát bez zbytečného patosu, prostě a

melancholicky. Už zde najdeme náznak pochybností nad národní nečinností a němotou, kterou

Kryl odhaluje velmi rád:„a národ němý/tlučou oficíři “(TAMTÉŽ: 95).

K pohádkovým motivům se Kryl uchýlil v písni Plaváček (1977). Těžiště příběhu ale

posunul k poddanému lidu, jenž mlčky přihlíží zločinu:„Ticho s hlavou vlčí/v době po moru/

Lidé kteří mlčí/v hovoru “(TAMTÉŽ: 236). Přírodní scenérie doprovází pochmurnou atmosféru

„Řeky plné vorů/Místo vody–kal/Z šumějících borů/mrtvé vrchy skal “(TAMTÉŽ: 237). Malého

prince však nezachrání dobrý rybář, nejsme v pohádce, a tak se krutý konec jednoho zločinu

stává varováním před mlčením, jímž se ničeho nedosáhne:„A pak pod přídí ostrou/zmizí koš

s bílou kostrou/malého krále “(TAMTÉŽ: 237).

139

Page 140

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Jindy zase používá alegorii, například v písních Rakovina (1969) a Divný kníže (1969).

Vznik a význam Rakoviny (KRYL 1998: 131) charakterizuje autor takto:„Klubovní místnosti

pražských Mods. Moc krásnej výhled to mělo; na Václavák, zaplavený špínou sněhových zbytků,

na náměstí se Svatým, k němuž se stále méně smělo. A došlo mi, že se jedná o rakovinu. To

proto, že ač centra dosud pracovala, spojení mezi nimi bylo přerušeno. A centra netušila, tak jako

netuší umírající, že umírá “(KRYL 1994: 100). Stav společnosti je tu převtělen do nemoci, která

postupně užírá tělo–listy žloutnou, do květin padá sníh, loutna přišla o struny a stvůra o tvář.

V Divném knížeti je systém personifikovaný postavou krutého a zlomyslného knížete. Závěr však

vyslovuje naději na jeho porážku–budoucí generace by měla být ta, která se vzbouří a nenechá si

jeho nadvládu líbit:„a netuší že děti/z té země v které mrazí/prostě a bez závěti/mu jednou

hlavu srazí “(TAMTÉŽ: 141).

Duchovní tematika

Karel Kryl byl velmi duchovní člověk. Rád chodíval do kostela, mezi jeho nejbližší přátele patřil i

opat Anastáz Opasek, který stejně jako Kryl emigroval do Mnichova. Proto není divu, že řada

jeho textů je inspirována náboženskou a biblickou tematikou, v níž hledá vzory a paraboly pro

tento svět nebo kterou staví do opozice k rozporům společenského systému. Nacházíme tu různé

duchovní symboly a atributy, některé písně formálně reagují na náboženské či modlitební texty a

podobně.

Na motivy narození Krista a vraždění neviňátek a ve formě litanie k Panně Marii je píseň

Habet (1968) oslavou mládí na straně jedné a pláčem nad násilím na straně druhé:„Ave/padalo

z nebe jako mana/Ave/znělo to trochu jako hrana/Ave/to značí vítejte vy mladí/a ruce hladí/

a ruce hladí “(TAMTÉŽ: 121). Jedná se o lyrickou parabolu svévolného zneužívání moci, která se

neštítí zničit i nevinné mládí, pokud jde o její prospěch:„Mladí už nekřičí/vždyť ústa lze jim

ucpat/I tlukot slavičí/lze stiskem ruky uspat “(TAMTÉŽ: 121).

Historická tematika

Autor se obrací do historie zejména proto, aby našel parabolu k současném situaci, aby ukázal

posluchačům, že i v dějinách se děla příkoří a že by se z nich měli poučit. Často je rozpoznáme

lépe, dějí-li se mimo nás, neboť jako aktéři současné situace nechceme vidět, co se děje, důležité

je, že jsme spokojeni nebo že se nám aspoň nevede zle, neuvědomujeme si, kolik věcí je

v rozporu s lidskými právy. V textu Veličenstvo Kat (1967;(TAMTÉŽ: 86) v nás gotický chrám a

prostředí navozují konotace ponurého středověku a atributy nesvobody se ani neskrývají, jsou

140

Page 141

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

symboly státu (veličenstvo Kat, emblém s gilotinou, smrtihlav). Vládnou vrahové a zloději a

cokoli pozitivního je zničeno, dokonce je zakázáno i psát i zpívat–odkaz na všechny zakázané

umělce. Ve vztazích mezi lidmi se prosazuje nenávist a zloba, zatímco důvěra se už vytratila.

Trochu tragicky a přitom s nádechem sentimentu působí motiv dětí a jejich zabitého zmrzlináře

jako symbol důsledné manipulace, jíž jsou Veličenstvu násilně podřízeni i ti nejmladší a

nejnevinnější.

Postava krále–bojovníka, vraha a chladnokrevného vůdce, vystupuje i v textu Král a

klaun (1967; TAMTÉŽ: 93–94). Neomezený vládce zosobňuje celý režim. Klaunovou funkcí bývalo

nejen rozveselovat dvůr: protože byl všemi považován za blázna, mohl zároveň jako jediný

ironizovat nebo zesměšňovat královská rozhodnutí. V textu písně se však klaun staví proti králi

ne slovem, ale činem: sledujeme vývoj jeho odporu. Klaun–také umělec–ve válce nemůže a

nesmí plnit svou funkci, což symbolizuje úpadek kultury, a tak vyzývá lid k odporu. Lid sice musí

projít krvavou bitvou, o to cennější pak je ale nabytá svoboda.

Ignác z Loyoly se stal Krylovi inspirací pro píseň Ignác (1985). Jezuitský řád je tu

parabolou k nekompromisnímu socialistickému revolučnímu řádu. Oba jsou přísně

hierarchizovány, oba vyžadují maximální poslušnost nejvyššímu představiteli moci, oba kladou

důraz na chudý a prostý život. Tentokrát se ovšem Kryl nezabývá poměry u nás, ale v Sovětském

Svazu. Text poukazuje na slovo, které ztratilo svou výpovědní hodnotu, z jazyka zbyly pouhé

fráze. Slovo–nástroj demokracie, jímž se člověk může bránit a hájit, ale i kritizovat, je zrušeno.

Namísto toho stojí nad lidmi někdo, kdo určuje, co mají dělat, jak se mají chovat a jak mají

mluvit: Je k pláči řeč, jež mluví frázemi, protože slov a vět se bojí./Je k smíchu řád, jenž získán

v zázemí,/zatímco chlapci v palbě stojí./Jestliže důsledek je příčinou/a volnost cídí mříže

pastí,/je rodná země–možná–otčinou:/však–není–VLASTÍ, není vlastí (TAMTÉŽ: 298).

Rodná země ztrácí atributy vlasti, místa, kde jsme se narodili a kde máme svou rodinu a jazykové

zázemí, a stylizuje se pouze do pozice otčiny, formálního státního uspořádání, které nás zaštiťuje

svým řádem.

Grotesky, satiry a pamflety

Groteskní, satirická a pamfletická tvorba odradila řadu Krylových posluchačů. Většina písní je

totiž plná jedovatých úšklebků, laciného smíchu a tíhne k formální přemrštěnosti. Umožnila mu

však vyzkoušet i jiné básnické formy a jazykové hry, než na jaké jsme byli dosud zvyklí:„psal

[jsem] blbůstky, nesmysly, hraní se slovíčky, v obavě z možnosti zapomenutí řeči, která jediná je,

alespoň pro mne, znamením toho, čemu se říká vlast, domov. Proti zapomnění a pro zapomnění

141

Page 142

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

blbinkal jsem na entou ‘„(TAMTÉŽ: 456). Nejenže patří texty z tohoto okruhu k nejslabším, lidé

v nich navíc neviděli kontinuitu s tvorbou původní a nemohli se s tímto křivým úšklebkem

ztotožnit.

Satiry na ruské okupanty, policisty, vojáky či stranické funkcionáře obsahují řadu rusismů i

ruských výpovědí, předmětem zesměšnění se ale stávají i jiné dobové rekvizity. Tak se v textu

Azbuk (1972) Kryl vysmívá ruské policejní uniformě, v níž i žena vypadá jako muž, a právě

záměna pohlaví je zdrojem komiky a tvoří závěrečnou pointu písně, která po celou dobu udržuje

posluchače v napětí, koho vlastně očima lyrického subjektu pozorují. Píseň je pečlivě s napětím

dovedena až do konce, kde se odkrývá pointa:„Když přízi sbalil vesele/a spěchal sukni plésti/já

tázal se jej nesměle/která že má to štěstí/A vidím jak se červená/a odpovídá skromně:/‚Jsem

poručice Jelena/a sukně–bude pro mě!‘„(TAMTÉŽ: 175–176).

Hrdinkou písně Dívka havířka (1972) je uvědomělá dívka–komunistka. Text karikuje

způsob, jakým museli umělci za minulého režimu tvořit: v umění (a samozřejmě nejen v něm)

byly dány normy, jež se musely plnit a jejichž hranici neměly být překročeny, mezi ně patří i

v textu zmíněná realističnost, schválené reálie–cílem bylo oslovení mas. Strana zde vystupuje

jako zkušenější rádce. Komično se v textu ubírá dvojím směrem: svobodný umělec, v tomto

případě malíř malující dívku, je nakonec chycen nejen v síti norem a předpisů, ale i v osidlech

dívky havířky, která se stane jeho ženou: Ta dívka byla atrakce/neb pravila mi:, Hošku,/rač

odvrhnouti abstrakce/a realizuj trošku […] Teď bytem voní konina:/To stará dělá řízky/Já

maluji si Lenina/a běloskvoucí břízky (TAMTÉŽ: 179–180).

Sebereflexe

Hledáme-li básnické prvky v Krylově písňové tvorbě, nelze vynechat ani píseň Pochyby (1974),

o níž sám autor říká:„Začal jsem psát takové Curriculum vitae, vlastní životopis. Zpočátku míněn

jako parafráze na Villonovu Závěť . Ale moje Závěť začala si žíti vlastním životem. A já nebyl

schopen ji sdostatek rychle ukončit. A tak se mi pod perem změnila v hadovitou píseň, jež

posléze dostala název Pochyby . Bylo dost nesnadné–alespoň pro posluchače, který ji slyšel

poprvé–sledovat její tok; jakýpak div, vždyť je delší dvanácti minut!“(KRYL 1994: 161). Už od

začátku mají Pochyby trpký výraz. Přijmout, co život nabízí, a na úkor toho se vzdát určitých zásad,

nebo se vzdát materiálních výhod, ale být vnitřně svobodný? To není pro Kryla nové téma.

Pochopitelně dává přednost druhé variantě:„Dát tupcům pocit lordů/Být dvorním holičem/

Mít roztlemenou mordu/a kušnit o ničem/Pět dámám verše o mracích/a dostat ránu kyjem/

pak omluvit se v rozpacích/že dosud vůbec žijem–/tak možno přežít “(KRYL 1998: 201).

Pochyby stojí na rozhraní mezi písní a básní: forma a průhlednost metafor odpovídá písni, svou

142

Page 143

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

rozlehlostí a šířkou témat však už zasahuje do poezie, a tak má tento text hodnotu nejen

uměleckou, ale i sdělnou, podle níž si můžeme udělat obrázek o přerodu Kryla-písničkáře

v Kryla-básníka.

Zbývá dořešit otázku Krylova uměleckého zařazení: byl více písničkář nebo básník (anebo

dokonce filozof)? Byl to umný veršotepec, nebo autor kvalitní poezie? Podle Miroslava Kováříka

„nejpřitažlivěji vystupuje podoba, s níž máme v české poezii co dělat už od dob Máchových.

Básník-poutník bloudící světem a hledající spřízněné duše k přijetí svého poselství.[…] Ano,

básník-poutník, nikoli písničkář s maskou trampa as kytarou, jak se ho pokoušeli po jeho návratu

někteří interpretovat.[…] Nesporným atributem jeho projevu, mluveného i zpívaného, byla

věrohodnost, jakási až antiprofesionalita v tom nejspecifičtějším slova smyslu.[…] Krylem

měřeno, nachází se tento žánr dnes v nejhlubším úpadku své existence. A Krylem měřeno je

české písničkářství v průměru stále hluboko pod bodem svých možností “(SEČKAŘ 2004: 18).

Označení básník-poutník odpovídá, neboť ve všech svých textech putuje Kryl do nitra duše své i

posluchačovy nebo čtenářovy a pátrá v ní po základních otázkách smyslu lidské existence, burcuje

vědomí člověka, připomíná mu jeho prožitky, konfrontuje s realitou a nutí uvědomit si, že vůbec

nějakou duši má, že má schopnost i možnost utvářet si život podle vlastních představ. To jsou

vlastně filozofické otázky a ty jsou pro svou šíři a hloubku běžnému písničkářství nedostupné (s

ohledem na posluchače a možnosti písničkáře).

Na Krylovy básnické kvality odkazuje také intimita jeho tvorby. Maskuje ji písničkami,

postojem a okázalou antipoetičností. Přesto nám poskytuje intimní prožitek, v němž spočívá

kouzlo a význam poezie.(Srovnej KOHÁK 1974: 540nn.) Proto nesouhlasím s Kováříkovou

kritikou českého písničkářství, již postavil na měřítkách Krylovy tvorby. Kryl byl svůj a

s ostatními písničkáři měl společné vlastně jen to, že si sám tvořil texty i hudbu a že se věnoval

mj. i aktuálním problémům. Avšak jeho literární záběr byl mnohem širší a naopak jeho

skladatelské umění a zejména kytarové projevy často nedosahovaly kvalit jiných písničkářů.

Částečně to potvrzuje i autor sám:„Měl jsem štěstí, že když jsem začal psát, byl písňový text ještě

poezií–zpívali se Suchý, Šlitr, Voskovec a Werich, dal se zpívat Rimbaud, Kainar a spousta

dalších básníků byla zhudebněna. Začal jsem psát texty, které by se jim aspoň trochu podobaly,

protože jsem vždycky měl rád poezii. V té době vzniklo mnoho básniček a písniček, které přežily

svoji dobu, protože jsou formulovány tradičně formálně, rýmují se a dobře se pamatují, což je

samozřejmě podvod na lidi–ale básníci vždycky používali takovou formu, aby to znělo pěkně.

[…] Ale písnička, aby byla srozumitelná, nesmí být dlouhá a musí být v podstatě černobílá–nelze

143

Page 144

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

do ní nacpat příliš mnoho. Jenže čím je člověk starší, tím je ukecanější a černobílý svět se mu

najednou rozmělní na tisíc odstínů šedi a jiných barev, které se v písničce nedají zachytit. Já jsem

dřív básničky nerýmoval, teď ano, a začal jsem je používat jako spojovací texty mezi písničkami.

To se časem rozšířilo a začal jsem psát méně textů–potom se stane, že zbývá už jenom málo

věcí, které člověk ještě nepojmenoval, a začne si hrát s formou básniček a psát věci, které by už

písnička nemohla vyjádřit “(REZKOVÁ 1992: 5). Kryl tedy mezi svými písňovými a básnickými

texty příliš nerozlišoval, rozdíl viděl zejména ve formě, již musel u písniček podřídit jejich

základním pravidlům. V poezii využíval možnosti si s formou a slovy více hrát a zároveň

představit problém z více úhlů.

Kryl chtěl vždy vykročit ze zpívané poezie k poezii samotné, proto se obracel ke

klasickým vzorům, k antice a podobně. Ale zpívaná poezie mu umožňovala oslovit širší

publikum. Odpovídala také více Krylovu v podstatě spontánnímu naturelu. Miloval své

publikum, jeho tvorba získala přednesem ještě další rozměr a navíc mu projev na jevišti hned

poskytoval zpětnou vazbu, kterou potřeboval pro svou další tvorbu.

Vraťme se tedy k otázce poezie kontra píseň. Je jasné, že není možné dát jednoznačnou

odpověď. A proto se ptám spolu s Kováříkem:„Není dělení na Kryla-písničkáře a Kryla-básníka

(případně Kryla-satirika) jenom uměle vykonstruované schéma, vytvořené pro snadnější

pochopení jeho nesporné inspirativní role v našem polistopadovém kulturně politickém

kontextu? Myslím–a ubíhající čas od jeho odchodu to zatím potvrzuje–, že k nám přichází

Karel Kryl jako kreativní model syntetického básnického spektra, v němž jsou všechny

komponenty rovnomocné a stejně cenné “(KOVÁŘÍK 1998: 22).

PRAMENY

KRYL, Karel. Krylogie. Praha: Acadamia, 1994

KRYL, Karel. Texty písní. Spisy I. Praha: Torst, 1998

LITERATURA

HORÁČEK, František.„Karel Kryl.“ Rock Pop 1, 1990, č. 6, s. 25

HUVAR, Michal. Kryl. Brno–Brumovice: Print-Typia–Carpe diem, 1999

JANÍK, Zdeněk.„O krylování, králování a zrodu legend.“ Lidové noviny 9, 1996, č. 53, s. 16

JUNGMANN, Milan.„Několik poznámek k současné literatuře.“ Literární noviny 7, 1996, č. 16, s. 7

KLUSÁK, Pavel.„Národní symboly, soukromé sporty.“ Literární noviny 5, 1994, č. 13, s. 10

KOHÁK, Erazim.„K čemu básničky aneb Trochu o Karlu Krylovi.“ Svědectví 12, 1974, č. 47, s. 539–542

KOVÁŘÍK, Mirek.„Druhý život Karla Kryla.“ Tvar 8, 1997, č. 4, s. 22

KOVÁŘÍK, Mirek.„Karel Kryl: Sebrané spisy.“ Tvar 9, 1998, č. 10, s. 22

KRÁL, Petr.„Nekryluju.“ Literární noviny 7, 1996, č. 3, s. 5

144

Page 145

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

MERTA, Vladimír.„Bach ze Země paní Pampelišky.“In PROKEŠ, Josef (ed.). Nebýt stádem Hamletů . Brno: Masarykova

univerzita, 1994, s. 9–67

MERTA, Vladimír. Zpívaná poezie . Praha: Panton, 1990

REZKOVÁ, Milada.„Potřebuju lidi oslovit. S Karlem Krylem tentokrát o poezii.“ Telegraf 1, 1992, č. 48, s. 5

SEČKAŘ, Marek (podepsáno-ms-).„Zaujímáme postoje, místo abychom stáli… S Mirkem Kováříkem o Karlu

Krylovi.“ Host 20, 2004, č. 3, s. 17–18

SUMMARY

The subject of the paper are Karel Kryl’s lyrics: special attention is paid to their poetic quality while confronting

them with general principles attributed to lyrics and to “high” poetry. A survey of recent reviews of Kryl’s work is

presented as well as analyses of his texts, especially the political ones, as they are best-known and display distinct

differences in quality. The analyses show that Kryl wrote texts full of sophisticated metaphors, but also simple ones

without delivering a specific tiding. Kryl was a poet, who needed his audiences and who was able to understand the

audiences’ needs. That’s why he used to put easy going simple songs on his program in effort to establish a more

relaxed atmosphere. Thus such texts may be considered fully functional in relation to a concert as a whole, as a

complex work of art. In my opinion, Kryl cannot be treated separately as the author of songs and the author of

poems, but should be viewed as well as evaluated as a representative of a whole poetic spectrum or rather of a

synthetic poetry.

145

Page 146

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Písňový text součástí literatury? Nad tvorbou Oldřicha Janoty1

Petr Tomášek

K otázce v titulu mě přivedla tvorba Oldřicha Janoty z posledního desetiletí. Ve své studii se budu

dotýkat i obecné problematiky písňového textu, východiskem ale byla tvorba právě tohoto

poněkud neuchopitelného autora.

Nejprve bychom ovšem měli mít představu, co je to písňový text a co je to literatura.

Současné chápání českého písňového (folkového) textu dobře ilustrují dvě různorodé publikace

vydané na podzim roku 2004: kniha Jiřího Vondráka a Fedora Skotaly Legendy folku a country a

antologie písňových textů Den bude dlouhý , uspořádaná Janem Šulcem a Jaroslavem Riedlem.

Oběma–kvalitou dost odlišným titulům–je společná zarážející skutečnost, že

neobsahují zvukovou přílohu. Obě pracují s předpokladem, že text je jakýmsi základem písně,

materiálem pro zhudebnění nebo čímsi, co lze z písně abstrahovat, aniž by se ztrácel smysl

sdělení. S tímto předpokladem pracuje i Jiří Trávníček při hodnocení písničkářů v knize Na tvrdém

loži z psího vína (TRÁVNÍČEK 1998) a podobné stanovisko lze najít i v Mertově Zpívané poezii (MERTA

1990: 23–26).

Ve slově literatura je přítomna jeho motivace, slovo littera/písmeno. Chceme-li zařadit

písňový text do literatury, měli bychom předpokládat, že je čímsi zaznamenaným písemně a v této

formě primárně existujícím. Zvuková realizace je pak sekundární a pro posuzování je důležitý

pouze text. Termín orální literatura je protimluv.(Harry Levin v předmluvě ke knize Alberta B.

Lorda The Singer of Tales , cit. podle MCLUHAN 2000: 106.) Toto východisko lze uplatnit pro většinu

písničkářské tvorby, je jedním z možných přístupů. Jako problematické se ovšem ukáže tam, kde

orální projev přenesený do textu v podstatě ztratí smysl. Například v tvorbě Oldřicha Janoty.

Při hledání cesty, jak tento fenomén uchopit, jsem objevil zajímavou analogii

s chápáním divadla v knize Jana Bernarda Co je divadlo :

S touto proměnlivostí a nesnadnou zachytitelností proměn divadla souvisí dosti paradoxní

úkaz, že jedno z nejstarších lidských umění, možná umění vůbec nejstarší, se stalo

předmětem vědeckého studia teprve v době poměrně nedávné. Věda o divadle–

divadelní věda–je velmi mladá vědecká disciplína: začala se vlastně utvářet až na počátku

našeho století. I v dřívějších dobách bylo divadlo studováno, ale dálo se tak z hledisek

jiných vědních oborů. Protože bylo považováno za realizovanou hudbu nebo literaturu,

býval pohled na divadlo součástí literární, hudební, někdy i výtvarné historie. Dlouho a

velmi nesnadno se prosazoval názor, že divadlo je umění samostatné, zvláštní a

svéprávné, ovládané vlastními zákonitostmi, a že na ně tedy nelze přenášet metody studia

a měřítka jiných umění–literatury hudby nebo výtvarných umění.

1 Studie byla otištěna v časopise Tvar 16, 2005, č. 11 (2. 6.), s. 12–13.

146

Page 147

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

(BERNARD 1983: 259)

Stejně jako divadelní ani písňový projev není podmíněn existencí písma. Píseň lze zařadit

mezi orální poezii. Tu můžeme jako samostatné médium chápat v dobách před vynálezem písma,

přesněji knihtisku (například Homér, ruské byliny; Milman Parry, podle MCLUHAN 2000: 105),

dnes se ovšem studuje buď z hlediska hudby, nebo literatury. Na rozdílnost

akustického/vizuálního skvěle poukazuje Marshall McLuhan ve své sociologické studii

„Gutenbergova galaxie “, kde srovnává odlišnosti kultur negramotných s kulturou užívající

fonetické písmo. Změnu, kterou jsme prodělali, vystihuje takto:„Prostřednictvím znaků bez

významu spojených se zvuky bez významu jsme stvořili podobu a význam západního člověka.“

(McLuhanova parafráze tvrzení Davida Divingera z knihy The Alphabet , MCLUHAN 2000: 155.)

Převádíme-li orální projev (zpěv) z akustického světa do vizuálního (písmo), zcela

měníme i strukturu informace, která má velmi podstatný vliv na sdělení (smysl). Podobně nelze

bez ztráty části sdělení (smyslu) převést médium malby do média fotografie. Text je vnímán

vizuálně, zvuk akusticky. Tím se vytváří i zcela odlišné sdělení. Akustický prostor na rozdíl od

vizuálního nemá střed ani okraj, je organický a integrální. Sluch se nedá na rozdíl od zraku

zaměřit a je spíše synestetický než analytický. Racionální neboli obrazový prostor je posloupný a

kontinuální. Rozdílnost obou prostorů se zřetelně vyjevuje i ze závěrů výzkumů lidského mozku.

Dominantními rysy levé hemisféry jsou linearita a posloupnost, je také označována jako vizuální

(kvantitativní) strana mozku. Dominantními rysy pravé hemisféry jsou simultaneita, holistika a

syntetika, označuje se jako akustická (kvalitativní) strana mozku. Jak uvádí McLuhan, vizuální

prostor je výsledkem kulturní dominance levé hemisféry, což se týká těch kultur, které se ponořily

do fonetické abecedy, a potlačily tak činnost pravé hemisféry (MCLUHAN 2000: 354).

Informace je u orální poezie předávána kódem akustickým, u psané grafickým

(racionálně). V aktu recepce tak zvuk, na rozdíl od písma, umožňuje, aby se část sdělení přenášela

i na nevědomé úrovni. Čtení je záležitostí z podstaty racionální.

Intencí Janotovy tvorby z posledního desetiletí je budování akustického prostoru s jistými

zákonitostmi, které Janota usiluje poznat a využít. Tento prostor je tvořen ze zvuku, ze zvuku

slov. V následujících řádcích se jej pokusím popsat.

Janota velmi zajímavým způsobem pracuje s hudbou. Kytarový doprovod je vystavěn

spíše rytmicky než melodicky–ne ovšem nahodile, je pokusem vytvořit hudbou to, co je skryto

ve zvuku slova. Tím je také dána vzájemná provázanost obou složek, kdy jedna spoluutváří

druhou. Vytvořením jednoduchých, vzájemně se překrývajících rytmických vzorců dochází

147

Page 148

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

u posluchače k určitému stavu odpoutání mysli, umožňujícímu vnímání samotných slov

způsobem, jaký by nikdy nemohl nastat vizuální recepcí. Sdělení tedy neprobíhá na přímé

vědomé úrovni, ale dochází k němu v okamžiku otevření se tomu, co v sobě nese slovo jako

vibrace. Toto možná poněkud nesrozumitelné vyjádření se pokusím vysvětlit na souvislosti se

známými 3D obrázky. Mohou být vnímány jako dvourozměrné, i v této podobě mají svou

estetickou hodnotu, své sdělení. Pokud se ale podaří „nesoustředit se “na povrch, objeví se teprve

to, co je skryto. K tomuto „nesoustředění se “slouží Janotovi hudba.

Další spoluutvářející složkou je samozřejmě účast posluchače, jež podmiňuje výslednou

podobu sdělení. Ne nepodstatné uvažování o odlišnosti audio-záznamu a přímé účasti na

koncertu by vyžadovalo samostatnou studii. Je zřejmé, že předávání formy orální poezie v sobě

nese prvky rituálu. Výslednou podobu díla zásadně ovlivňuje vytvoření kolektivního prostoru její

recepce. Výsledná podoba konkrétní písně v konkrétním čase a prostoru může být dost odlišná.

Zde nám ovšem může opět pomoci podobnost s médiem divadla. Ani to nelze posuzovat

z přepisu do jiného média (videozáznamu), divadelní kritik se účastní konkrétního představení.

A přestože se každé představení odehrává v jiném diskurzu, existuje cosi společného pro všechna.

To je pak variováno účastí různých diváků i různým prostorem.

Janotova poezie otevírá nekonkrétní, ale zcela přesně vymezený prostor, který posluchači

nabízí přímo se účastnit jeho budování. Prostor Janotou stvořený vyjevuje přehodnocování

významů, je prostorem nejobecnějších pojmenování, která posluchači umožňují zaplnit jej vlastní

zkušeností. Ohraničeními, jež nelze překročit, jsou hudba a význam slov. Z tohoto vyplývá

paradoxní teze, že taková píseň nabývá svého smyslu ve chvíli, kdy přestane „fyzicky “, tj.

akusticky existovat a uskutečňuje se (existuje) v posluchačově mysli jako jeho představa.

NOVINÁŘ: S tvojí hudbou koresponduje i pojetí textů, které přes jakousi

neuchopitelnost a zakódovanost přesto poměrně přesně a razantně vyjadřují určité názory

a jasný postoj ke světu.

JANOTA: Myslím, že je to výborná definice–přesně vystihnout neuchopitelné. Svět je

neuchopitelný, ale zároveň má přesný řád. Mám takový jeden krátký text– Růže rozkvetla

žlutě/zvu tě .–Pro mě je stejně přesný jako matematická rovnice. I sdělení tohoto verše

má neuchopitelný, ale přesně zakódovaný, jak říkáš, obsah. Po vyslovení toho textu je

totiž nutné odehrát relativně dost velký počet „koleček “na kytaru, aby mohl nastat

okamžik, kdy je najednou zřejmé jak pro mě, tak pro posluchače, že ten „neuchopitelný “

obsah slov byl naplněn, asi jako kdyby ho celou tu dobu ještě někdo vysvětloval nebo

přednášel ve formě krátké povídky. Všem je to náhle jasné, a zároveň to zůstává

neuchopitelné, protože slova té povídky, byla přenesena beze slov.

(DRÁPAL 2000: 54)

Janota popisuje své tvoření jako pokus co nejvíce se přiblížit neznámému. Jako je chůze

v podstatě vychýlením těžiště do pádu a posléze vyrovnáním tohoto pádu, je výstavba jeho

148

Page 149

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

současných básní často pokusem o chůzi mezi logikou a neznámem, kdy hrozí pád na obě strany.

Jak jsem již zmínil, Janota se pokouší vytvořit prostor pro přehodnocování významů. Pokusím se

nyní popsat několik postupů, které k tomu opakovaně užívá, které tvoří jeho „styl “.

Nejjednodušším je využití asonance. V psané formě asonance téměř zanikla, protože se pro ni

jeví jako nepříliš básnická. Ve zvukové realizaci přirozeně vyvolává asociaci se zvukově přibližně

odpovídajícím slovem. Tato rýmová neurčitost vnáší do básně silné napětí, uvádí posluchače do

nejistoty.

Velmi pozoruhodnou souvislost uvádí Zdeněk Neubauer v předmluvě ke knize Antona

Markoše Tajemství hladiny. Hermeneutika živého . V souvislosti s genetickým kódem/textem pracuje

s termínem posun čtecího rámečku . Neubauer uvádí, že jeden z nejmenších známých virů,

sigmaX184, dokáže kódovat tři různé proteiny, ačkoli délka jeho zápisu stačí pouze na jeden.

Vysvětlení přináší právě posun čtecího rámečku . Vytvoříme-li schematické pořadí znaků např.

ABCABCABCABCABCABCABCABC, lze je číst:

1 ABC ABC ABC

2 (A) BCA BCA BCA

3 (AB) CBA CBA CBA

Podstatné je, aby všechna tři čtení dávala smysl, každé z nich bylo samostatně funkční. Zde

Neubauer uvádí výstižný termín sémantický překryv (NEUBAUER 2000: 9–31). Janota používá tento

princip, uplatňující se v jeho díle i jinými způsoby, nejzřetelněji v etudě Jiná krajina . Slovo krajina

lze v opakování číst jako krajina, na kraji, jiná kra (jinak ráj). Při použití dvojhlasu vzniká to, co

Neubauer nazývá souběžným čtením. Tento způsob zápisu textu nemá biologie pouze pro

úsporu místa, ale podle Neubauera také k otevírání nových rozměrů významu, rozevírání

prostoru smysluplnosti. To, co se z hlediska biologie vyvíjelo jako první, nebyl text, nýbrž různé

souběžné způsoby čtení. Důležitá tedy byla schopnost organismu interpretovat daný text způsobem

pro něj nejvýhodnějším.

Toto souběžného čtení se Janota snaží přenést i do výstavby svých básní. Přesahy veršů lze

číst dvojím způsobem, nemá být zřejmé, kde jedna věta končí a kde začíná druhá.

V říjnu jsem zavíral mlýn

a vyvážel střepy

na skládku tisícem pavučin,

když uprostřed cesty

proti mně stál […]

K půlnoci vrátil se kamarád

možná jen ve snu

jak lampa na stole blikala

149

Page 150

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

změnil se ve tmu

[…]

( Podzimní král , z alba Podzimní král , 2000; JANOTA 1991: 60)

Tak

povídám

vlaštovce, že kameny

pískovce

na zrnka

drobí se, jejím letem

mezi kmeny

se spojí.

( Vlaštovce , z nerealizovaného alba Vlaštovce , 1989, vyšlo jako součást alba Neviditelné věci ,

1989; TAMTÉŽ: 115)

Tuto báseň lze chápat jako jednu poetickou větu, při konkrétním frázování vzniká jakási spirála,

kdy jedno slovo váže slovo jiné zcela odlišným způsobem, než jakým se to děje při čtení.

Těmito postupy lze vytvářet nelineární (akustický) prostor, v němž lze vnímat několik

konkrétních významů současně. Tímto dochází k rozšíření významu obecně. Janota se k tomu

vyjadřuje přesně ve své skladbě Stáli tam , kde popisuje zastavený okamžik (obraz), ve kterém je

stejný časový okamžik vnímán z jedoucího vlaku az okolní krajiny. Pro každého z pozorovatelů

je jeho stanoviště statickým východiskem, vůči němuž se okolí pohybuje, my přitom můžeme

vnímat oba pohledy i současně. To je upřesněno při popisu fotografie padajícího jablka:

Jablko padá a stojí

a stále padá

A člověk pod ním ho stále chytá

a stále nemá

i když jablko padá protože

Jablko v té chvíli stojí

(TAMTÉŽ: 98)

Pro pochopení další Janotovy tvorby je důležité, že to, co je ve skladbě Stáli tam vyjádřeno zatím

slovně, v pozdějších skladbách se používá jako princip výstavby básně.

Pokusil jsem se stručně shrnout stávající východiska pro hodnocení písňového textu a

zároveň popsat tvorbu Oldřicha Janoty vzhledem k žánru tzv. písňového textu. Domnívám se, že

dnes používané postupy při práci s písňovým textem jsou možné, pouze poněkud nepřesné. Lépe

by bylo nevycházet při recepci písňového projevu z textu, ale alespoň ze zvukového záznamu,

protože by tak nedocházelo k zásadnímu zkreslení přenosu z média do média. O Janotově tvorbě

lze uvažovat jako o zatím jediném současném reprezentantu žánru orální poezie. Domnívám se,

že Janota je jediným současným reprezentantem žánru orální poezie a bylo by zajímavé jeho

tvornu zařadit do kontextu české poezie.

150

Page 151

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

PRAMENY

JANOTA, Oldřich. Ty texty . Brno: Artforum, 1991

ŠULC, Jan–RIEDEL, Jaroslav (edd.). Den bude dlouhý. Antologie textů českých písničkářů . Praha–Litomyšl: Paseka, 2004

LITERATURA

BERNARD, Jan. Co je divadlo . Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983

TRÁVNÍČEK, Jiří.„Svět hry a parafráze: písničkáři 60. let.“„Pocit Ahasvera: písničkáři 70. a. 80. let.“„Komu? a

o čem?: písničkáři 90. let.“In KOŽMÍN, Zdeněk–TRÁVNÍČEK, Jiří. Na tvrdém loži z psího vína. Brno: Jota, 1998, s. 131–

134, 228–235, 283–286

MCLUHAN, Marshall. Člověk, média a elektronická kultura . Brno: Jota, 2000

MERTA, Vladimír. Zpívaná poezie . Praha: Panton, 1990

NEUBAUER, Zdeněk.„Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky.“In MARKOŠ, Anton. Tajemství hladiny.

Hermeneutika živého . Praha: Vesmír, 2000, s. 9–31

VONDRÁK, Jiří–SKOTAL, Fedor. Legendy folku a country . Brno: Jota, 2004

DRÁPAL, Vladimír.„Nastal čas věci uzavírat. Rozhovor s Oldřichem Janotou.“ Rock&Pop , 2000, č. 11, s, 52–55

(dostupné též na http://eldar. cz/mezivlnami/cl_rp. htm)

SUMMARY

Within recent literary research, it is quite usual to consider lyrics a textual “core”, and the song a “performance” of

such a text, ie “the final product”. The works of Oldřich Janota, in particular those from last decade, seem to be

deprived of their meaning in case they are transferred from an acoustic space (ie sound) into a visual one (ie text).

The actual structure of the information, including its medium, contributes to the ultimate meaning. The sound of

music is capable to communicate some aspects of meaning on an unconscious level, which is not possible within the

process of reception of a written text. Thus the works of Oldřich Janota may be considered as an attempt to

rediscover the genre of oral poetry. For this reason the methods of textual analysis cannot be successfully applied to

this type of work; it is advisable to refer at least to an audio recording when analyzing it.

151

Page 152

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Poetika textov skupiny Horkýže slíže1

Filip Pacalaj

Ak ste boli prekvapení, že do programu konferencie bol zaradený aj príspevok s takýmto

názvom, musím sa priznať, že je som bol prekvapený tiež. Keď sa už tak stalo, škoda by bolo

mlčať na túto tému… Možno by bolo namieste nazvať môj príspevok „Peter Hrivňák–básnik?“

a obhajovať pohľad na jeho texty ako na poéziu. Keďže sa chcem venovať hlavne žánrom a iným

aspektom jeho tvorby, nechávam túto otázku otvorenú, respektíve vychádzam z predpokladu, že

aj menej vážna slovesná tvorba sa dá nazvať poéziou. Za predmet svojho výskumu som si vybral

kapelu, ktorej texty pokladám za jedny z najlepších na súčasnej slovenskej hudobnej scéne. Prečo?

To sa pokúsim objasniť v tomto príspevku.

Pieseň je žáner nachádzajúci sa na pomedzí hudby a literatúry. Pieseň je zároveň aj jedna

z najstarších básnických foriem. Jej definícia v slovníku literárnych pojmov znie:„Pieseň je

básnický útvar určený na spievanie, to znamená, že na literárny text sa viaže melódia. Zviazanosť

textu s melódiou si vyžaduje jeho pevnú rytmickú a strofickú stavbu “(FINDRA–GOMBALA–

PLINTOVIČ 1982: 152). Takisto ako sa jazyk vyvíjal najprv v ústnej, až potom v písomnej podobe,

tak aj umelecké texty boli najprv spievané a hovorené a až potom sa začali zapisovať. Tak sa od

slovesnosti odčlenila literatúra v dnešnom zmysle slova. Najstarší predkovia literatúry,

náboženské obrady, z ktorých sa vyvinula dráma, a pieseň, predchodca všetkých druhov lyriky aj

epiky, boli určené na ústne podanie a vo veľkej miere boli späté s hudbou. Najväčšie pamiatky

antickej literatúry, Homérove eposy, podobne ako severské ságy a staroanglický Beowulf boli

určené na prednes za sprievodu lýry či iného strunového nástroja.

Literatúra, ktorá sa dostáva recipientovi v grafickej podobe, má svoj pôvod v správach

určených recipientovi časovo alebo priestorovo vzdialenému. Boli to tajné posolstvá, ktoré

nemohli byť odovzdané cez posla ústne, a najmä kroniky a náboženské spisy. Texty určené na

čítanie dosiahli najväčší rozmach po objavení kníhtlače. Počnúc týmto obdobím sa literatúra–

umenie písma–dostáva do popredia pred ústnu slovesnosť a text písomne fixovaný, určený

čitateľovi, je viac cenený ako text určený poslucháčovi. Napriek tomu žáner piesne tieto historické

procesy prežil a zachoval sa až do súčasnosti.

Ak chápeme text piesne ako poéziu, musíme mu priznať mnohé výhody oproti poézii

v písomnej podobe. Prvou a azda najvýraznejšou je blízkosť k recipientovi, totiž: počúvať je

omnoho jednoduchšie, časovo menej náročné a pohodlnejšie ako čítať. Ďalšou nezanedbateľnou

1 Studie byla otištěna v časopise Zrkadlenie/Zrcadlení 2005, č. 2, s. 10–19.

152

Page 153

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

výhodou textu piesne je doplnková informácia, ktorá sa k poslucháčovi dostáva vďaka charakteru

prednesu. Človek ľahšie chápe, kde je irónia, kde je autor vážny a podobne. Prednášaný text má

okrem iného aj oveľa širšiu paletu citosloviec, ktoré možno povedať, ale nedajú sa zapísať,

prípadne pri ich grafickej podobe nie je jasné, o ktorý zvuk konkrétne ide (mhm, eeeé, ee).

V piesni, žánri hudobno-slovnom, existuje vzťah medzi hudobnou a textovou zložkou.

Tento vzťah má dve krajné polohy. Zjednodušene by sa dalo povedať, že buď hovoríme

o otextovanej hudbe , alebo o zhudobnenom texte . Ide tu nielen o chronologickú následnosť, čo z týchto

dvoch zložiek bolo vytvorené skôr, ale aj o závažnosť a kvalitu jednej či druhej. Pri otextovaných

hudobných skladbách často (najmä v oblasti populárnej hudby) nemá zmysel hovoriť o texte ako

o literatúre.(Peter Zajac v štúdii Lyrika a texty populárnej piesne zaraďuje text populárnej piesne do

úžitkového umenia, čím zdôrazňuje jeho krátkodobú platnosť a operatívnosť; ZAJAC 1993: 108–

114.) Iná situácia nastáva pri zhudobnených textoch, ktoré je možné podrobiť bežným

literárnovedným postupom. Na základe týchto úvah by som sa chcel pozrieť na texty

najpopulárnejšej zo slovenských punkrockových kapiel Horkýže Slíže.(Do češtiny sa údajne dá

preložiť ich názov ako Túdle nudle. Pre jednoduchosť budem pri skloňovaní používať genitív

Horkých slížov, datív Horkým slížom…)

Horkýže slíže za trinásť rokov svojej doterajšej existencie vyprodukovali sedem

pôvodných albumov a jeden výberový. Podstatná časť textov pochádza od lídra kapely, basistu

Petra Hrivňáka. Nájdeme medzi nimi všetky literárne druhy od lyriky cez epiku až po drámu.

Väčšinu skladieb Horkýže slížov môžeme priradiť k žánru piesne (v jeho najširšom chápaní, teda

ako text spojený s melódiou). Nájdeme tu však aj žáner nachádzajúci sa na pomedzí piesne a

anekdoty, skupina ho nazýva krátky song . Slovné spojenie krátky song doteraz použili na označenie

svojho výtvoru iba Horkýže slíže. Dá sa teda povedať, že sa začal vyvíjať len koncom

deväťdesiatych rokov minulého storočia. Po prvýkrát sa objavuje ako označenie časti piesní

z albumu Ja chaču tebja . Neskôr bol tomuto žánru dokonca venovaný jeden celý album Alibaba a

štyridsať krátkych songov . Ak by sme však chceli krátky song vymedziť na základe štyridsiatich piesní

z tohto albumu, nemali by sme veľkú nádej na úspech. Hoci sú všetky z nich pomerne krátke,

nájdeme tu aj prípady celkom klasickej formy a naopak aj skladby natoľko krátke, že aj názov

krátky song by bol pre ne trochu premrštený. Odmyslíme si teda z tohto albumu piesne ako

Atómový kryt, Banda tupých hláv a dychovkový remix skladby Malá Žužu , ostane slušný počet

skladieb, z ktorých ešte treba vylúčiť nepiesňové, prozaické či dramatické texty. Zvyšné skladby

predstavujú solídny základ na určovanie charakteristických vlastností tohto žánru. Aby som si

153

Page 154

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

pomohol paralelou, prirovnám krátky song k epigramu v poézii, zvučke v hudbe alebo logu v grafike.

Ide teda o maximálne stručnú výpoveď, založenú na originálnom nápade, s ambíciou v prvom

rade zaujať recipienta na prvý pohľad (v našom prípade na prvé počutie). Ako som už spomínal,

je to hraničný žáner medzi piesňou a anekdotou .(Podľa slovníka literárnovedných

pojmov:„Anekdota je najmenší epický útvar, najčastejšie ústny, s neočakávaným vtipným

zakončením, pointou. Obsahuje obvykle jednu príhodu s prekvapivým zakončením “; FINDRA–

GOMBALA–PLINTOVIČ 1982: 23.) Žáner krátkeho songu sa dá oproti bežnej piesni vymedziť–

celkom neprekvapivo–predovšetkým na základe dĺžky. Väčšinou obsahuje nie viac ako jednu

strofu, ktorá pozostáva z niekoľkých viet. Jeho obsah býva v tvorbe Horkýže slížov satirický

alebo ironický, prípadne ide čisto len o nápad založený na hre so slovom či s jazykom. Krátky

song si nekladie za cieľ vyjadrovať nejaké zložitejšie myšlienky, zväčša len sprostredkuje

minimálny záblesk často veľmi nevšednej a inokedy veľmi všednej skutočnosti. Sú teda

maximálne stručné, monotematické a lineárne komponované podobne ako anekdota, rozdiel je

v tom, že nie sú prozaické, ale rýmované, a nie hovorené, ale spievané.

Ako príklady krátkych songov uvediem skladbu Alojzovi T.(3) , v ktorej najprv Alojz

niekoľkými slovami hovorí o tom, ako ho príroda ukrátila o všetky prednosti, a následne

rozprávač tieto slová potvrdzuje tým, že nám oznámi, že tieto slová Alojz vyslovil predtým, ako si

fikusovým listom (ktorý mu bol nanič) prichutil večeru. Z tohto albumu stoja za zmienku ešte

dve piesne, prvá sa nazýva Ťažký heavy metal a hovorí o probléme s nedostatkom pisoárov, pričom

riešenie nachádza hrdina v tom, že sa ide odľahčiť „do prírody “. Druhým krátkym songom je

Vodník , ktorý hľadá súvis medzi vodníkom a Bobom Marleym, čomu sa vodník veľmi neteší a

hrozí „pubertálnemu adolescentovi “, že môže jeho dušu schovať do hrnčeka. Na albume Alibaba

a štyridsať krátkych songov vyniká najmä Holandská, ktorá sa pohráva so snom všetkých

feťákov: zamestnaní v holandskej továrni na mäkké drogy na pozícii testera kvality. Humorom na

fonetickej úrovni sa vyznačuje song Rododendrón . Jeho text sa skladá predovšetkým zo slov

obsahujúcich spoluhlásku „r “, ktoré je v prednese náležite zdôraznené račkovaním. Obzvlášť

vtipne pritom vyznieva citoslovce „cŕŕŕŕŕn “. S fonetikou pracuje aj pieseň Fakla, brejle. Tu ide

o fonetickú príbuznosť slušného textu v slovenčine a jemu podobnému textu v angličtine. Na

tomto mieste by som rád podotkol, že na punkových koncertoch pre všeobecný prebytok

decibelov často nie je jasné, či je spievaný text v slovenčine, angličtine alebo swahilčine. Svoju

rolu tu hrá aj neopakovateľná punková technika spevu. Vo svetle týchto faktov treba chápať aj

poslednú vetu songu:„Fakľu, brejle, Malá Fatra.“

Texty, ktorým chýba hudobný doprovod, sotva môžu byť považované za piesne a nehodili

sa ani do kategórie krátkych songov. V tvorbe Horkýže slížov tvoria podstatnú časť z celkového

154

Page 155

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

počtu skladieb. Formálne sú to väčšinou miniatúrne dramatické útvary. Mohli by sme hovoriť

o vtipe , ak by sme si zobrali definíciu vtipu z poloodbornej publikácie učebnice vtipológie a

ž’artizmu 1000 a 1 vtip od Jána Kalinu. Hovorí o vtipe ako o minimálnej dramatickej forme.

Nemôžem sa s tým stotožniť preto, že vtip nie je len minimálna dramatická forma, ale má viac

rozmerov. Vo vtipe často nájdeme funkciu rozprávača, a ak aj je vtip postavený na jednotlivých

replikách, tieto zväčša hovorí jeden človek. Ak repliky hovorí viac ľudí, môžeme hovoriť

o dramatizovanom vtipe. Vo filme sa takýto útvar nazýva gag . Preto budem dramatizované vtipy

Horkýže slížov nazývať akustickými gagmi . Náznaky akustického gagu nájdeme už na prvom

oficiálnom albume Horkýže slížov, na ktorý boli zaradené krátke zostrihy „kecov “zo štúdia,

v rámci piesne Paľko (1) . Na druhom albume takýto gag tvorí úvod k pesničke Obesil sa mu brat (2) .

(„Jano, počuj, prečo je Jožo taký smutný?“„Neviem ti povedať, asi je to tým, že sa mu obesil

brat.“„Aha, už viem, prečo sme na pohrebe.“) Tento žáner má svojho zástupcu aj na treťom a

štvrtom albume, je to napríklad gag Nepočujem tamburínu (3), v ktorom sa zvučí istý kvázihudobník

a chce od zvukára, aby mu dal do odposluchu tamburínu, hoci tam žiadna tamburína nehrá. Vo

väčšej miere sa akustickému gagu Horkýže slíže venujú v posledných troch albumoch. Kapela

pokračuje v prídavkoch s názvom Nebolo to zlé (3, 4, 5, 6, 7), ktoré sa začali objavovať už od albumu

Ja chaču tebja. Sú príznačné tým, že spolu súvisia a postupne vytvárajú akýsi cyklus. Jeho centrálnou

postavou je istá slečna, výnimočná svojím skresleným hlasom a falošným spevom. Pôvodcom

humoru je v týchto gagoch vulgarita, ktorú slečna nechápe ako niečo zlé. Navyše sa vulgarizmy

využívajú v kontextoch každodenného života, či už ako solmizačná slabika pri hlasovej rozcvičke,

v ozname pre zákazníkov obchodného domu, pri ohlásení konečnej zastávky trolejbusu alebo ako

text piesne pri konkurze. V poslednom prípade sa opäť využíva postup fonetickej príbuznosti

slovenského a anglického textu, pričom teraz je naopak anglický variant slušný a slovenský

vulgárny.(„Oh, pretty Cocoa Denny, don’t ask for ptu “) Všetky tieto prídavky sú vytvorené

podobne, ako sa tvoria antipríslovia, teda na základe sklamania poslucháčovho očakávania. Za

základ sú vybraté bežné situácie, pri ktorých človek automaticky očakáva bežné zakončenie. Keď

zbor zaspieva akord na slabiku „jé “, nikto nečaká, že ďalšia slabika bude „bať “, piesne pre

štvorhlasý zbor nemávajú neslušný text, v supermarkete bývajú oznamy väčšinou úctivé

k zákazníkovi a keď sa v trolejbuse ozve „Trnávka, konečná,“bežne nasleduje veta „Prosím,

vystúpte!“Horkýže slíže všetky tieto očakávania za pomoci vulgarizmov sklamú a kto sa

nepohorší, ten sa môže len zasmiať.

Odlišný postup sa používa pri paródiách televíznych textov . Sú to Intro (5, 7), ET (6) a Tibet (7).

Ako paródie nesklamávajú očakávanie poslucháča, ale pozmeňujú pôvodný text, čím ho karikujú.

Pre dosiahnutie správneho efektu si kapela volá na nahranie týchto paródií hercov, ktorí dabovali

155

Page 156

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

originálny televízny text. Intro z albumu Kýže sliz si vzalo na mušku detektívny seriál Komisár

Derrick. Herec Stano Dančiak, alias komisár Derrick, ide zistiť pánovi Romanovi Tyčkovi, ako sa

povie hovno po latinsky na päť, pretože miestne noviny o ňom napísali, že hovno vie. Text Tibetu

je inšpirovaný dokumentárnym filmom. Objektom karikatúry je tu kostrbatý štýl komentárov,

ktorý sa stáva ešte kostrbatejším vďaka talentu textára. Netypické je aj rozuzlenie, v ktorom

mních, čo mal nasledujúcej generácii odovzdať tajomstvo večnosti, nakoniec prezradí, že si

žiadne tajomstvo nepamätá. Presnou citáciou z filmu je Intro z najnovšieho albumu, v ktorom sa

vysvetľuje jeho názov. Ide o film Dívka na koštěti a zaklínadlo „ritero xaperle bax “, ktoré tvorí

názov albumu. Textovo presný je aj ET ., ibaže do pozadia tu nejdú originálne zvuky, ale zvuky

spätnej väzby (tu nachádzame hudobný humor, za hudbu sa považuje jej najväčší nepriateľ–

spätná väzba).

Pri pohľade na formálnu stránku textov skupiny vystupuje do popredia najmä dôraz na

fonetický rozmer slova. Prejavuje sa napríklad v piesni Rododendrón a v piesňach využívajúcich

fonetickú podobnosť slovenského a cudzojazyčného textu. Najvýraznejším jeho prejavom je však

homonymia, ktorá sa hojne využíva ako dôležitý prvok výstavby textu. Očividné je to najmä

v piesni Disciplína (7) , kde sa toto slovo v prvej slohe používa vo význame sebaovládanie a

nasledujúca sloha už hovorí o športovej disciplíne. Text druhej slohy pritom nie je motivovaný

ničím iným, len touto homonymiou. Pieseň Kruh (7) sa pohráva s bodom pravidiel cestnej

premávky, ktorý hovorí, že pri prechádzaní križovatkou je vodič povinný dať prednosť vozidlám

prichádzajúcim sprava. Tu hrdina prichádza sprava, a to je dôvod, prečo dáva prednosť istým

sexuálnym praktikám. Na albume Kýže sliz sa to priam hemží paralelami založenými na

homonymii. Už v prvej piesni Malá Žužu (5) nájdeme popis prostitútok, ktoré v sebe majú

zvláštne fluidum, a to preto, že v sebe majú stokrát za deň rôznych pánov. V piesni Brďokoky (5)

rozprávač odbočí od témy, a to bez smerovky, v piesni Ghetto (5) ujde basista a zatiaľ čo v jednom

verši tento útek spozoruje hudobník, v druhom je to dozorca vo väzení. Každopádne má

basistov útek za následok to, že „hučí siréna hrozná “, teda text sa prikláňa k interpretácii basistu

ako kriminálnika vo výkone trestu a basista-hudobník je tu len vsuvkou. Podobne v piesni Večerná

prechádzka nemocničným parkom (5) sa o pacientoch tvrdí, že si sem prišli užívať, a až po chvíli

rozprávač dodá, že ide o užívanie liekov.

Hra so zvukovou stránkou reči často zachádza až do absurdnosti. Tak je to napríklad pri

využití infantilného humoru v piesni Chlapčenská (3) , kde sa slovné spojenie „ma máš “mení na

„mamáš “a následne na „tatáš “(teda sloveso od slov mama a tata). Keďže je táto pieseň

156

Page 157

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

o infantilnej láske, prvok takéhoto humoru len dokresľuje atmosféru piesne. V Chlapčenskej však

nájdeme aj iný prvok slúžiaci na relativizáciu výpovede. Je ním nedopovedanosť, tá už bola

naznačená v súvislosti s piesňou Večerná prechádzka nemocničným parkom (6). Zatiaľ čo tam išlo

o predĺženie výroku, ktorý zmenil význam vety, tu nachádzame opačný postup, a síce zmenu

významu pomocou skrátenia. V závere slôh Chlapčenskej sa opakuje fráza „Ako ťa mám rád “a

neskôr „Ako ma máš rád “. Pri treťom opakovaní sa vypúšťa slovíčko rád. Tým vzniká opačný

efekt ako pri láske–fráza „mať niekoho (niekde)“je významovo značne vzdialené fráze „mať

niekoho rád “.

To, že relativizácia vlastnej výpovede je tvorbe Horkýže slížov viac-menej vlastná,

potvrdzuje aj množstvo vokálov, sémanticky zaťažených a odporujúcich samotnému textu piesne.

Vokály v týchto piesňach nie sú len solmizačnými slabikami, ale zväčša sú to citoslovcia, prípadne

iné slová. Vzhľadom na to, že odznievajú spoločne s textom, prípadne dopĺňajú prázdne miesta,

v nijakom prípade nemôžu niesť primárnu informačnú funkciu. Ich dôležitosť však spočíva na

častom opakovaní, vďaka ktorému môžu stáť ako rovnocenná opozícia k ostatnému textu piesne.

Ako príklad uvediem pieseň Disciplína (7) , kde je častým opakovaním citoslovca „au “

spochybňovaná veta „hlavne, že to nebolí “. Podobne v piesni Náboženské zvyky (7) sa text

zobrazujúci sfanatizované náboženstvo komentuje odmietavým zvukom „ee “. Podobný efekt má

aj jav trošku inej povahy použitý v piesni Telegram (4) . Tu sa spieva o príbuznej, ktorá sa

odsťahovala na Moravu a poslala odtiaľ „tele-tele-tele-telegram “. V súvislosti s českým

prostredím recipienta určite napadne považovať slovo tele za odvolávku na české tele–teľa,

hlavne ak sa aj v ostatnom texte piesne využívajú české slová, prípadne ich skomoleniny. Motív

„telete “sa však ďalej v piesni nerozvíja, a tak slúži len ako slovná hračka na oživenie inak

„vážneho “textu. Vokály nielen spochybňujú, ale niekedy aj dokresľujú obsah piesne. Takýto

postup predstavuje záver skladby Maramukarela (6), paródie na niekdajší hit. O jej texte sa skupina

na svojej internetovej stránke vyjadrila, že „nebolo možné ho zapísať, pretože každý tam splietal

niečo iné “. Pieseň zakončuje zvuk, ktorý sa dá bežne počuť pri dávení. Pieseň ako celok úplne

lapidárne vyjadruje názor skupiny na masovú kultúru, ktorý je v iných piesňach obyčajne ukrytý

v druhom, prípadne treťom pláne.

Pri sledovaní hry so slovom v tvorbe kapely Horkýže slíže stojí za zmienku aj pesnička

z ich prvého albumu uvedená pod menom Pouličná lampa (1). Táto začína obrazom pouličnej

lampy a pokračuje paralelným obrazom prostitútky. Zatiaľ čo v prvej slohe na nábreží stojí „sama

lampa “, v druhej je to už „sama ona “, čo sa pri akustickej recepcii dá pochopiť aj ako „samá

oná “. Prostitútka tu totiž nikde nie je priamo pomenovaná. Prvá sloha hovorí o pouličnej lampe,

druhá o „pouličnej fis mol, há mol, é dur…“. Začína teda vymenúvať akordy a necháva

157

Page 158

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

prívlastok samotný a vetu nedopovedanú. Pieseň Veľká Mača, Vincov Háj (4) v hre so slovom

prekračuje hranice homonymie a využíva aj paronymiu a upravenú frazeológiu. Použitie slova

„príde “je nejasné vo vete „Príde doba nová z Veľkej Mače cez Vincov Háj “. Zatiaľ čo v prvej

polovici vety predpokladáme príchod časový, druhá hovorí o priestorovom. Paronymia tu funguje

ako prvok absurdného humoru (rozprávačovi behal po dvore suterén miesto suveréna, robí si

žalúzie miesto ilúzií, rozchádzajú sa nádory miesto názorov). V pozmenených frazeologizmoch

ide tiež o absurdnú slovnú hru. Bicyklovanie s dobou namiesto držania kroku evokuje rýchlosť

plynutia času, prípadne snahu predbehnúť súčasnú spoločnosť. U rozchádzania sa v nádore

svoju úlohu zohráva paronymum nádor, avšak aj odhliadnuc od neho je frazeologizmus použitý

jazykovo neadekvátne. Bežne sa totiž rozchádzajú názory, prípadne sa rôzni ľudia rozchádzajú

v názore na niečo–tu sa v názore rozchádza jeden človek. V kontexte piesne však aj veta

„Rozchádzam sa v nádore “má svoj zmysel. Podľa slov autora sa absurdita dostala do textu

najprv náhodou v názve dediny Vincov Háj, ktorý v skutočnosti znie Vincov Les. Po odhalení

tohto faktu sa textár rozhodol dotiahnuť absurditu do dokonalosti.

Že to Horkýže slíže s jazykom a jeho prostriedkami naozaj vedia, potvrdzuje aj pieseň

Nikto nič (4) , v pravom zmysle slova jazykovedná. Predstavuje nám všetky pády slovenčiny,

vrátane vokatívu, k tomu všetky pádové otázky, ku ktorým ponúka aj „pádové “odpovede.

„Nominatív–nikto, nič, Genitív–nikoho, ničoho “. Po vyčerpaní všetkých pádov prinášajú ešte

zopár novovytvorených ak nim adekvátne otázky a odpovede, pričom sa v žiadnom prípade

neostýchajú znovu zájsť až do absurdity. Napríklad odpoveď na nárečové „kerý? čí?“, ktorá

okrem nárečového „nikerý “zahŕňa aj neologizmus „ničerý “. Postupom slovnej hry vznikol aj

refrén tejto piesne, ktorý rozširuje slová z jej titulu,„nikto, nič “sa mení na „niktoš, ničomník “.

Vulgárnosť je výrazovým prostriedkom, pre ktorý sú Horkýže slíže mnohými ľuďmi

zatracované, inými zas velebené. Použitím vulgárnosti vo svojich textoch si vytvárajú imidž,

začleňujú sa do istej spoločnosti a v konečnom dôsledku si vyberajú poslucháča. Nerobia to

samozrejme len pomocou vulgarizmov, ale aj charakterom hudby, textov a prezentovaním svojich

postojov (napríklad zjavným odporom voči intelektualizmu a masovej kultúre). V textoch

Horkýže slížov len zriedkakedy môžeme nájsť prvoplánovo použitý vulgarizmus. Takmer vždy je

jasné, že touto expresivitou niekam mieria, na rozdiel od vulgárnosti väčšiny raperov alebo

niektorých kapiel, ktoré svojmu štýlu hovoria neopunk, avšak ich texty sú príbuzné skôr popu a

ich expresívnosť nemá ďaleko od pozérstva. Pri kapele Horkýže slíže môžeme hovoriť o snahe

o nejakú pózu snáď v prípade, keď na svojich albumoch uvádzali počet vulgarizmov

158

Page 159

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

obsiahnutých v piesňach. Vulgarizmy do ich textov teda nevnikajú násilne, ale vyplývajú zo

samotnej povahy textu. Pri prednese nie sú obzvlášť zdôrazňované, čím sa potláča práve

prvoplánovosť (taká charakteristická pre niektoré vulgárne texty). Keďže tu vulgarizmy

nachádzame v takom veľkom počte, potláča sa ich expresívnosť. Ak autor použije vulgarizmus

raz za päťdesiat strán, tak takéto slovo z textu vyslovene vytŕča. Ak je však vulgarita normou, text

je expresívny ako celok, autor ale prichádza o prostriedok, ako spraviť určitú jeho časť ešte

expresívnejšou. Tu sa potom ukazuje možnosť zdôrazňovať pomocou absencie vulgarity a

zobrazovaním nevinnosti. Horkýže slíže takýmto spôsobom využívajú motívy detstva a

rozprávkové motívy. Môžeme tu teda hovoriť o negatíve, o obrátenej úlohe expresívnosti.

Vulgarita sa stáva normou a expresívne sú práve nevulgárne časti. Že sa vulgarizmy v ich textoch

necítia ako niečo nasilu vložené, je okrem schopností textára zapríčinené aj povahou vulgarizmov

samotných. Ako prostriedok v prvom rade hovorový sa používajú v ohromnom množstve

významov, z ktorých sa určite ľahšie vyberá ten správny než napríklad pri poetizmoch, ktoré majú

jeden všeobecne prijmaný význam a dosť.

S vulgarizmami úzko súvisí aj cenzúra, ktorá má v tvorbe Horkýže slížov tiež svoje

miesto. Už ich prvý hit Horí ti maštal (1) sa objavil v cenzurovanej podobe s vypípaným slovom

„našťal “. Či to bolo dielo samotnej skupiny, alebo sa niekto snažil o zmravnenie hitu, to sa mi

nepodarilo zistiť. Každopádne táto cenzúra popri iných omnoho vulgárnejších textoch vyznieva

skôr ironicky. Jasnejším prípadom je už skladba Dvaja rockeri na techno party (7) , v ktorej ide

o rozhovor dvoch indivíduí na pozadí techno hudby. Cenzúra je tu vskutku zaujímavo

motivovaná, jednoducho niektoré slabiky nepočuť kvôli hlučnej hudbe. Poslucháč na dostatočne

„vysokej “kultúrnej úrovni si však chýbajúce slabiky s ľahkosťou doplní.

Tematicky je možné rozdeliť tvorbu Horkýže slížov do niekoľkých základných oblastí.

Ich texty sa venujú téme lásky (jedna z najbežnejších tém v oblasti populárnej hudby), téme smrti

a náboženstva (častá téma v textoch „tvrdej “hudby, punku, metalu), vzťahov medzi priateľmi

(túto využíva vo veľkej miere autorská pieseň). Môžeme tu však nájsť aj menej bežné témy,

napríklad detstvo, vzťah rodič-dieťa (vzťah typu Spejbl-Hurvínek), prechod z detstva do

dospelosti a téma, s ktorou sa v masovej kultúre takmer nestretneme, a tou je kritická

sebareflexia, kritický pohľad na vlastnú tvorbu.

Horkýže slíže sú recesistická skupina: recesia nielenže ponúka humorom oživený pohľad

na vážne veci, ale spolu s vulgárnosťou ponúka nové široké možnosti vo vytváraní

neošúchaných, a tým pádom aj úderných metafor a prirovnaní, ale navyše ešte rozširuje

159

Page 160

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

nejednoznačnosť výpovede, čím ponúka viacero možností interpretácie a zároveň umožňuje

recipientovi v textoch nájsť práve to, čo sa mu bude páčiť. Možno práve v tom je zdroj

popularity tejto punkovej kapely, teda skupiny, hlásiacej sa k štýlu nie práve väčšinovému.

Spracovanie spomínaných tém sa tiež nesie v duchu recesie, či je to priateľstvo, láska, smrť a

náboženstvo alebo detstvo, všade nám piesne ponúkajú netradičný nový a zároveň často značne

pokrivený obraz. Ide teda o karikatúru. V nasledujúcich riadkoch sa na ilustráciu pozriem bližšie

na tému náboženstva.

Náboženstvo Horkýže slíže chápu ako poveru, prázdne zvyky a obrady. Napádajú ho

v jeho samotnej podstate, napríklad spochybňujú učenie o človeku ako slobodnej bytosti a

o Bohu ako o láske. Taktiež naštrbujú iný pilier teológie, a síce náuku o posmrtnom živote,

večnosti: svetlo na konci tunela tu nie je, alebo žiara zváračky (Tunel, 1) . Navyše pri svetle sa tunel

nekončí, ale pokračuje ďalej (Tunel nekončí, 2). Podobnú myšlienku nesie aj už spomínaná skladba

Tibet (7) , kde vidíme priebeh obradu odovzdávania tajomstva večnosti od starého lámu jeho

nasledovníkovi. Aj napriek chorálom, majúcim starcovi oživiť myseľ, sa obrad končí nepriaznivo

pre večnosť, láma toto tajomstvo už dávno zabudol. Bez týchto právd náboženstvo a akákoľvek

viera strácajú zmysel. Nezmyselnému náboženstvu nikto neuverí, aspoň dobrovoľne určite nie. Z

toho plynie zobrazovanie podriadenia sa určitému teologickému systému nie z vlastnej vôle, ale

z donútenia. Tak je to v piesni Milý synu (4) , kde sa otec snaží vychovávať svojho syna punkera

k slušnému životu, a v piesni 0 1 2 3 4 (6) a jej slovách:„Počúvala? si diabla […] a teraz budeš iba

Jána Pavla, aspoň bude kľud.“Poslušnosť náboženstvu sa v oboch spája s pasivitou–slovo kľud

v druhej, v prvej je to upravené príslovie „Dvakrát meraj a raz nehreš!“Oproti pôvodnému

prísloviu, ktoré pobáda k aktivite po dôkladnom premyslení, príslovie v zmenenej podobe hovorí

o dvojnásobnom premýšľaní a následnej nečinnosti (sloveso v zápornom tvare). Ide teda

o superlatív pasivity, navyše nasledovaný príkazom:„Milý synu, hneď a zaraz/Dvakrát verím,

trikrát zdravas!“Modlitba tu slúži na ďalšie rozvíjanie motívu pasivity.

Iným spôsobom karikovania náboženstva je zobrazovanie jeho reprezentantov. Ku cti

Horkýže slížom slúži to, že si za objekty posmechu nevyberajú kňazov, pravdepodobne sú si

vedomí, že v slovenskom prostredí by tým viac stratili než získali. Tak sa tu objavuje organista,

s ktorým sa porovnáva lyrický hrdina piesne Organista na chóruse taktiež nehrá v jednom kuse (3, 4) a

zvonár z rovnomennej piesne (6). Táto postava je nositeľom zlých vlastností, ktoré sa často

vyčítajú predstaviteľom cirkvi, či je to už bohatstvo alebo rozpor medzi vierou a každodenným

životom. Zvonár je navyše prirovnávaný ku golemovi, a to tak, že sa v súvislosti s ním hovorí

o šéme, ktorý z neho treba vytiahnuť, aby nepozabíjal všetkých ľudí s odlišnými názormi.

Nechcem odhadovať, koľko poslucháčov hudby Horkýže slížov si pozrelo význam slova šém

160

Page 161

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

v slovníku cudzích slov, ale pravdepodobne nie každý pozná jeho význam. Je to magická tabuľka

s biblickým citátom, ktorá mala podľa kabalistickej tradície oživiť golema. Zvonár tu teda má čosi

umelo naočkované, vďaka čomu vlastne existuje a takisto vďaka čomu nenávidí všetkých s iným

názorom.

Postoje k náboženstvu sú umelecky najpresvedčivejšie vyjadrené v piesni Náboženské zvyky

(7) , preto sa na ňu pozriem podrobnejšie. Predmetom mikropríbehu je pôst, vystupujúcimi

postavami nábožná a „trochu trafená “starena, menej nábožný starec a nábožný žralok. Pieseň sa

začína podobne ako rozprávka:„za starých časov v drevenej chalupe “. Starec sa púšťa do rezňa,

ale starena mu ho prikáže vypľuť, lebo je práve pôst. Starec teda musí naloviť ryby, situácia sa

však zvrtne v jeho neprospech, lebo on sám je ulovený. Žralok, ktorý ho stiahol pod vodu, však

tiež nie je neznaboh, a preto sa pred jedlom pozrie do kalendára a zistí, že je Veľký piatok, teda

najprísnejší pôst. Necháva rybára tak, tomu to však nepomôže, lebo sa už stihol utopiť. Ak

v klasickej bájke ostáva aj vlk sýty, aj koza celá, tu dostávame obraz úplne znegovanej situácie,

žralok ostal hladný a rybár aj napriek tomu zahynul. V závere nás rozprávač (asi podobne

nábožný ako starena) presviedča, že nie je dôležitý život rybára, ale hlavne zachovanie

náboženských zvykov. Z hľadiska formy textu je zaujímavé nahromadenie slov s koreňom star-

na jeho začiatku (staré časy, starec a stará starena), čím sa navodzuje nálada čohosi skutočne

starého lebo zastaraného. Všetky vystupujúce postavy vrátane rozprávača sú karikatúrami. U

starca je premrštená jeho podriadenosť svojej žene. Žralok je rozprávkový, antropomorfný,

poslušný „náboženským zvykom “absurdne nosí so sebou kalendár a neje mäso cez Veľký piatok.

Rozprávač nás svojím záverom taktiež nepresvedčí, že by bol celkom normálny (nehovorí ho

ironicky, ironický je text ako celok). Iným do očí bijúcim prvkom tohto textu je frazeologizmus

mať niekde rock’n’roll (s najväčšou pravdepodobnosťou ide o pôvodnú, neprevzatú frázu),

použitý vo význame byť v nepríjemnej situácii, prenasledovaný niekým: starec má rock’n’roll

doma so starenou, keď sa opováži ju neposlúchnuť, potom má rock’n’roll v mori so žralokom.

Pri týchto karikatúrach nábožensky založených „ľudí “môžeme hovoriť o náboženstve bez

obsahu, ostala iba vonkajšia forma, ktorá nikoho nespasí.

Osobne sa s Horkýže slížmi stotožňujem v názore, že nanútené náboženstvo je tá

najhoršia vec na svete. Súhlasím aj s tým, že náboženstvo je odsúdeniahodné alebo aspoň vhodné

ako terč posmechu, pokiaľ má tie rozmery, ktoré nachádzame v ich piesňach. Ak si však starý

mních spomenie na tajomstvo večnosti a v tmavom tuneli objavíme okrem zváračky aj iné svetlo,

potom prestane Boh zabíjať lásku, syn sa nevráti domov s nevhodnou ozdobou a akékoľvek

nútenie do „slušného života “stratí opodstatnenie. Potom sa možno aj žralok prestane zdráhať

zjesť na Veľký piatok rybára, ten sa však na druhej strane nedostane do takej nepríjemnej situácie,

161

Page 162

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

akou nepochybne rock’n’roll so žralokom je, pretože ho nikto nebude nútiť vypľuť ten rezeň a

ísť naloviť ryby. Svoje miesto tu však zaujíma otázka, o čom potom budú texty Horkýže slížov, či

nebudú nútení skĺznuť do niektorej z pozícií, ktoré sa tak veľmi kritizujú v ich piesňach

zameraných na otázku popularity a reflexie tvorby iných kapiel. To by však bola látka na celkom

iný príspevok.

PRAMENE

Texty piesní sú dostupné na www. horkyzeslize. sk, pri uvádzaní piesne v zátvorke pridávam číslo albumu, z ktorého

je:

1. Vrámci oného

2. Vo štvorici po opici

3. Ja chaču tebja

4. Festival Chorobná 2001

5. Kýže sliz

6. Alibaba a 40 krátkych songov

7. Ritero xaperle bax

(Do zoznamu nie je zaradený výberový album Best uff. )

LITERATÚRA

FINDRA, Ján–GOMBALA, Eduard–PLINTOVIČ, Ivan. Slovník literárnovedných termínov . Bratislava: Slovenské pedagogické

nakladateľstvo, 1982

ZAJAC, Peter.„Lyrika a text populárnej piesne.“In TÝŽ. Pulzovanie literatúry (Tvorivosť literatúry II.) Bratislava: Slovenský

spisovateľ, 1993, s. 108–114

REZUMЙ

Поэтика текстов групп „Горкиже Слиже “

Эта работа ищет поэтику/поэзию, казалось бы, на неправильном месте. Ее объектом является группа,

исполняющая наивный панк или псевдо-панк. Хотя их музыку нельзя считать очень ценной, их тексты

всегда основаны на оригинальной идее. Моя работа главным образом сосредоточится на жанрах, с

которыми можно встретися в их творчестве (особенно короткий сонг и акустический гег), на поэтических

средствах, основанных, презде всего, на омонимии и паронимии. Затем я размышляю о вульгарности и ее

месте в литeратуре и в конкретных текстах.

Из тем, встречающихся в творчестве группы „Горкиже Слиже “, я подробнее анализурую тему релиии.

162

Page 163

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Typológia autobiografických žánrov so zvláštnym zreteľom na

vlastný životopis

Ján Jariabka

Literatúra a umenie vždy boli výpoveďou o človeku a pre človeka. Samotný človek nie je len

príjemcom diela, ale aj jeho predmetom. V najväčšej miere sa táto súvislosť realizuje práve

v biografických a autobiografických dielach, ktoré majú svoje miesto v literatúre od najstarších

čias. Ide napríklad o Moravsko-panónske legendy , ktoré v sebe obsahujú Život Konštantínov a Život

Metodov . I jeden z najznámejších žánrov stredoveku, legenda, obsahuje v sebe životopisné črty.

V renesancii ako i v baroku boli obľúbené memoáre a denníky, v romantizme potom aj biografie

a autobiografie. Realizmus našiel svoj výraz nielen vo výbere faktov z reálneho života, ale i

v spôsobe ich zobrazenia. A takto by sme mohli pokračovať až do súčasnosti, kedy

zaznamenávame vydávanie nových a nových biografií či autobiografií slávnych osobností zo sveta

filmu, hudby, športu a ostatných oblastí spoločenského života.

Aj napriek tomuto stavu sa zdá, že literárna veda nevenuje dostatočnú pozornosť

klasifikácii a opisu jednotlivých žánrov a útvarov tohto okruhu a odsúva ich na okraj svojho

záujmu. Ako podnetná sa môže javiť štúdia Biografické žánre od Petra Libu (LIBA 1995), v ktorej sa

autor pokúša o typologické rozčlenenie týchto útvarov na princípe jednoty života a diela.

Vyčleňuje:

A/žánre literárnej tvorby

autochtónne biografické žánre (autobiografia, memoáre, listy, denníky)

beletristické biografické žánre (literárny životopis, legendy, kroniky, cestopisy, biografický román)

príležitostné biografické žánre (ekloga, óda, vinš, zbierka autogramov)

B/žánre literárneho vzdelania

univerzálne náučné žánre (literárny atlas, rukoväť, biografický doslov)

popularizačné biografické žánre (príručky typu Kto je kto? , medailón)

žurnalistické biografické žánre (biografická reportáž, fejtón, glosa, interview)

administratívne biografické žánre (osobná charakteristika, osobný posudok, nekrológiá, matriky)

audiovizuálne biografické žánre (pamätné tabule, pomníky, panteóny)

C/nerozvinuté biografické formy (literárna pozostalosť, literárne archiválie–ako vysvedčenia,

vyznamenania, dekréty)

163

Page 164

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Náš príspevok si nekladie za cieľ ponúknuť novú klasifikáciu týchto žánrov či žánrových

foriem, no vychádza z Libovej typológie a upriamuje pozornosť iba na jeden útvar, a to na

životopis .

V praxi sa stretávame s rôznymi variantmi životopisu, či už je to pracovný životopis, životopis

spisovateľa ako súčasť literárneho vzdelania alebo beletrizovaný životopis významnej osobnosti.

Preto je nutné vyčleniť kritéria, na základe ktorých uchopíme problematiku tohto žánru. Ako

východisko posudzovania sme vyčlenili dve hľadiská: spôsob zobrazenia a predmet zobrazenia.

Prvé kritérium má všeobecnú povahu a predstavuje platformu, na základe ktorej odlíšime

životopis ako literárny žáner od jeho ostatných foriem. Druhé kritérium sa už vzťahuje na

životopis ako literárny žáner.

Spôsobom zobrazenia rozumieme: mieru vzájomného prenikania fikcie a faktov; autorov

postoj k predmetu zobrazenia (subjektívny–objektívny); použité jazykové prostriedky

(bezpríznakové slova–umelecké prostriedky); funkcia daného útvaru (informovať–hodnotiť–

vysvetľovať). Na základe tohto kritéria môžeme hovoriť jednak o útvaroch nárokujúcich si

postulát umeleckosti, jednak o útvaroch blížiacich sa náučnému, prípadne administratívnemu

štýlu. Kým prvé, ako ukáže analýza vlastných životopisov v druhej časti štúdie, sú založené na

zvláštnej estetike, zážitkovosti, subjektívnosti, druhá skupina je založená na logicko-

chronologických postupoch, presnosti, pojmovosti, enumeratívnosti a najmä objektívnosti. Tu

môžeme hovoriť o životopise ako administratívnom dokumente, respektíve dokumente

náučnom.

Ako sme spomenuli, pri kritériu predmetu zobrazenia sa už pohybujeme na úrovni

literárnych žánrov. Životopis ako taký však nemôžeme považovať za samostatný žáner, ale za

akýsi všeobecný model, abstraktné zovšeobecnenie, ktoré funguje len na úrovni literárneho

vedomia a nachádza svoju konkretizáciu v dvoch základných žánroch. To, čo je obsahom tohto

modelu a zároveň zbližuje tieto dva žánre, je práve spoločný predmet zobrazenia, ktorým je opis

života: vyčleňujeme opis vlastného života (autor sa stáva sám predmetom zobrazenia) a opis

života niekoho druhého (autor nie je totožný so zobrazovanou osobou). Na základe tohto delenia

a definície žánru ako „súhrnný názov pre určitú skupinu literárnych diel, ktoré majú spoločné

znaky. Každý literárny žáner je výslednicou štylistických, tematických a kompozičných

zovšeobecnení a má ráz invariantného (ustáleného) modelu pre tvorbu konkrétnych textov “

(ŽILKA 1984: 181) môžeme hovoriť o dvoch žánroch: autobiografii a biografii. Útvary ako denník,

portrét, memoáre, vývojový či autobiografický román pokladáme za žánrové formy týchto dvoch

žánrov.

164

Page 165

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

V ďalšej časti príspevku podrobíme analýze dva útvary autobiografického žánru, tým

jednak dokážeme predchádzajúce tvrdenia a zároveň naznačíme základné problémové okruhy,

s ktorými sa tento žáner stretáva. Ako podklad sme si vybrali vlastný životopis dvoch

významných predstaviteľov slovenského romantizmu–Janka Kalinčiaka (1822–1871), ktorý si

zaslúžil svoje miesto v slovenské literatúre hlavne prózou Reštaurácia , ale aj dielami s historickou

tematikou (napríklad Milkov hrob , Púť lásky ), a Jonáša Záborského (1812–1876), známeho nielen

svojimi „novovekými povesťami “ Dva dni v Chujave a Panslavistický farár , ale aj spormi s Ľudovítom

Štúrom, popredným predstaviteľom slovenského romantizmu.

Predmetom autobiografie alebo vlastného životopisu (ako už napovedá etymológia z greckého

autos= sám a biografia= životopis) je sám autorov život, čiže sú to fakty z autorovo života. Čo

však môžeme v tomto prípade považovať za fakt? Vo všeobecnosti se zaň pokladá niečo, čo je

overené, dané, teda môžeme povedať, že je to skutočnosť. No keby autobiografia zostávala len

na tejto úrovni, nemohli by sme ju považovať za literárny žáner. Spadala by do okruhu tých

útvarov, ktoré si nenárokujú métu umeleckosti. Autorom tohto žánru nejde o to, aby suchopárne

rozprávali svoj životný príbeh, ale o to, aby sujet pôsobil dramaticky, zaujímavo a pútavo. Tento

efekt dosahujú práve prácou s faktom. Radko Pytlík konštatuje, že „množstvo faktorů přírodních

i technických působí emocionálně samo o sobě, stává se zdrojem bezprostředních zážitků

a vjemů “(PYTLÍK 1987: 57). O to viac to platí v autobiografických či biografických dielach, kde

niektoré životné osudy môžu pôsobiť dramatickejšie ako ktorákoľvek umelecká fikcia. Dôraz sa

kladie na fakt a jeho estetické a emocionálne využitie. To sa dosahuje spôsobom výberu

a usporiadania biografických faktov. Dôležitý je najmä pojem výber . Ambíciou autora nie je

chronologicky podať všetky udalosti zo svojho života. Vyberá iba tie, ktoré sú nielen dôležité, ale

pôsobia aj dojmom zábavnosti, príťažlivosti, záživnosti.

V tejto súvislosti však treba podotknúť, že aj napriek spomenutým skutočnostiam

môžeme v tomto žánri identifikovať určitú schému. Konštantne sa vlastný životopis začína

ustálenou formulou „narodil som sa “. Autori ďalej pokračujú genealógiou svojej rodiny,

v najväčšej miere sa dotýkajú rodičov a starých rodičov. Ďalším ustáleným prvkom je detstvo, kde

sa prevažne venujú učiteľom, ktorí mali najväčší vplyv na ich osobnosť, spomienkam na detstvo,

zážitkom rôzneho druhu, časté je aj spomínanie na rôzne poučenia od rodičov a iných

príbuzných. Samozrejme nechýba ich aktivita v rôznych spolkoch, prvé publikované diela

a podobne. Táto oblasť má rozpätie od najnižších tried až po štúdia na univerzitách. Ďalej je to

165

Page 166

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

obdobie prvých rokov práce. Od tohto momentu sa buď životopis končí (tak ako to vidíme

u Kalinčiaka), alebo pokračuje ďalej.

Ako jedno z kritérií posudzovania žánru sme vyčlenili protiklad medzi faktom a fikciou.

Fakt: v roku 1842 Jonáš Záborský prestúpil z evanjelickej cirkvi do katolíckej. Umelecké

stvárnenie:

„Národ je mojou ženou i rodinou. Pretože preň vyvolil som i tento stav duchovný,

prinesiem mu ešte i túto obeť, obeť dobrého mena,“riekol som, podávajúc Kalásovi

ruku.

„A neučiníte tým násilie svojmu presvedčeniu?“spýtal sa neočakávaným úspechom

zarazený Kalás.

„Nie,“hovorím.„Takým svedomím môžem vždy byť katolíckym, ako evanjelickým

sväteníkom.

To bol prvý výjav tej smutnohry, ktorá ma akoby do stredu medzi zem a nebo postavila;

pri ktorej som stratil pôdu pod nohami tak, že ma potom ani tam nebolo, ani tu. To bola

obeť nedovolená, ktorú nikdy nemal som priniesť nevďačnému národu.“

(ZÁBORSKÝ 1974: 190)

Ako sa zdá, autor sa nesnaží prekročiť hranice faktu, ak je to vôbec možné posúdiť

z pozície dnešného čitateľa, ale omnoho dôležitejšie je, že na tomto objektívnom základe

uplatňuje subjektívne postupy. Konštatáciu životného faktu podmieňuje osobnými pocitmi,

postojmi, skúsenosťami. Vyberie nejaký fakt a okolo neho spriada „pavučinu “subjektívnych

zážitkov alebo epizód. Vzniká tu napätie medzi faktami a ich umeleckým stvárnením, pričom

nemôžeme vylúčiť, že tu dochádza k určitým posunom. Fakty nevystupujú sami o sebe, ale sú

v dialektickej jednote s ľudskými postojmi, hodnoteniami. Práve toto prepojenie sa ukazuje ako

relevantné, vlieva faktom „život “a približuje autobiografický žáner k umeleckej literatúre.

Táto subjektívnosť sa realizuje nielen na rovine výberu faktov, ale preniká aj do ostatných

rovín diela, najmä na rovine kompozičnej využitím ich-formy. Prostredníctvom nej má autor

možnosť vyjadriť svoje vnútorné stavy, pocity a nálady tak, ako ich sám okúsil. Zároveň mu dáva

možnosť z vlastného uhla pohľadu hodnotiť prebiehajúce udalosti, dobu či osobnosti, s ktorými

sa stretol. Autobiografia ako taká si a priori vyžaduje nielen rozprávanie v 1. os. sg., ale

predpokladá sa u nej aj dominantné postavenie autorskej reči as ňou súvisiaca monologická

forma. Nami skúmané útvary však ukázali, že tomu tak nie vždy je. Monologické rozprávanie

býva prerušované dialógom, inokedy autori vkladajú do výstavby textu úryvky z piesní, básní či aj

učebných textov:

Doufej v Pána od noci do rána

tak zas vstana,

vědě, že bez jeho vůle,

jak na nebi tak že důle

nic se neděje;

166

Page 167

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

I v zlý čas nespadneť z hlavy ani vlas,

jakž k nám zní pravdy jeho hlas.

(KALINČIAK 1975: 331)

Fama, salus, soboles, proles, lux, gloria, tellus.

(TAMŽE: 333)

Autori takýmito postupmi narúšajú stereotypnosť rozprávania a dielo dynamizujú, robia

zábavným a zároveň ilustrujú a približujú dobu, v ktorej žili.

Keďže sa v autobiografických žánroch rozvíjajú udalosti s ohľadom na plynutie času,

rámcovým slohovým postupom je rozprávanie. Jozef Mistrík na margo výstavby takýchto

beletrizovaných útvarov konštatuje, že „výstavba takýchto komunikátov je založená na estetike

výrazu, a nie na logicko-didaktických postupoch, ako je to pri výstavbe náučných, výkladových

textov. Členenie sa tu uskutočňuje kvôli tomu, aby sa naznačili hranice motívov ako atómov

rozprávania, narácie. Komunikátmi, ktoré budujú na rozprávacom slohovom postupe, sú

napríklad denníky, pamäti, memoáre, osobné listy… Spôsob vnútorného členenia uplatňovaný

v literatúre tohto druhu je výhodný pre čitateľov, ktorí majú radi zážitkovú, zábavnú a rekreačnú

literatúru, lebo členy-články naratívneho reťazca sú jednak samy o sebe relatívne samostatné

a navyše sú ešte aj súčasťou vyššej roviny textu “(MISTRÍK 1997: 374). V lexikálnej rovine je

exponovaná predovšetkým hovorovosť, aj keď nechýbajú umelecké prostriedky, či dobové slová,

ktoré korešpondujú s dobou vzniku. U Kalinčiaka sa miestami na povrch derie irónia, uňho

založená na tom, že slová s kladným štylistickým zafarbením vyznievajú záporne.„Takto teda

v gramatike dobre pripravení a telesne ešte lepšie znamenitou gymnastikou otužení, šli sme do

turčiansko-liptovskej akadémie “(KALINČIAK 1975: 334).

Aj keď sa na prvý pohľad mohlo zdať, že autobiografický žáner bude tendovať

k stereotypnosti a nezáživnosti, opak je pravdou a ako sme naznačili, dáva možnosť

k rôznorodému využitiu všetkých rečníckych i štylistických figúr.

PRAMENE

KALINČIAK, Ján. Vlastný životopis. Bratislava: Tatran, 1975

ZÁBORSKÝ, Jonáš. Vlastný životopis. In TÝŽ Dva dni v Chujave. Bratislava: Tatran, 1974

LITERATÚRA

LIBA, Peter.„Biografické žánre. Príspevok k systematike.“In TÝŽ. Dostredivé priestory literatúry. Nitra: Vysoká škola

pedagogická, 1995

MISTRÍK, Jozef. Štylistika . Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1997

PYTLÍK, Radko. O literatuře faktu . Praha: Československý spisovatel, 1987

ŽILKA, Tibor. Poetický slovník . Bratislava: Tatran, 1984

167

Page 168

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

SUMMARY

This contribution does not seek a new classification of biographical genres, but focuses on just one of them–the

autobiography. We may observe numerous variants of this genre in the communication, eg acquiring the skill of

writing one’s CV as a component of education, or autobiographic aspects in fiction. Therefore it is necessary to set

up a system of criteria that basically divide the autobiographic writings into two groups: artistic, aesthetic ones, and

autobiographic texts which are not imposed such requirements on. The next step taken in this paper is the analysis

of autobiographical works by Ján Kalinčiak and Jonáš Záborský. The themes of these works are limited by facts

from the authors’ lives. But they do not want to tell about their lives in the common “flat-footed” way, but attempt

to create attractive, fascinating stories. This effect is achieved by the way of introducing and structuring the facts.

The facts are enriched by employing author’s experiences and emotions, etc.; thus the facts are conditioned by

personal, intimate feelings, and this is the point at which autobiography verges on fiction. The subjective point of

view exercises influence on the structure as well as the language of the work.

168

Page 169

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Ke kořenům žánru fantasy v české literatuře

Michal Čuřín

V letošním roce, kdy si připomínáme sté výročí úmrtí jednoho ze zakladatelů moderní literární

fantastiky Julesa Verna, je myslím vhodné poukázat na kořeny této literatury i v českém prostředí,

neboť dodnes je česká fantastická literatura mnohými literárními vědci i čtenářskou veřejností

marginalizována a odsouvána do oblasti populární literatury . Mnohé bylo dáno historickou realitou

nesvobodných poměrů, zejména posledních dvacet let ale dává novou naději, že z nadprodukce

komerčního škváru vykrystalizuje hodnotná fantastická četba.

Mluvím-li o fantastické literatuře, zpravidla se pod tímto označením skrývají dva

žánry: sci-fi a fantasy, především druhý pak bude předmětem mého zájmu. Science fiction je tradičně

překládáno jako vědecko-fantastická literatura, která se dělí na dva proudy (NEFF

1995: 12): verneovský a wellsovský. První je obrácen k věcem vnějšího světa, k věcem vědy a

techniky, druhý k věcem vnitřním, k prožívání člověka za působení vědecko-technických

vynálezů. Oba proudy se však (každý svým způsobem) vyrovnávají s realitou skutečnou nebo

možnou, představitelnou jako důsledek vývoje lidského společenství. Žánr fantasy takový

předpoklad nepotřebuje. Objeví-li se ve fantasy topos naší skutečnosti, slouží mnohdy jako

paralelní svět ke světu fantasknímu, s bránou-přechodem mezi těmito světy, případně ozvláštňuje

náš svět nadsmyslovými jevy či nadpřirozenými bytostmi. Přechod ze světa naší reality do světa

fantaskního,„jiné dimenze “, bývá v iniciační literatuře provázen změnou v psychice hrdiny.

Fantasy tento přechod často významově vyprazdňuje, a ten se stává pouze dějotvorným prvkem

(ZACHOVÁ 2002: 85, 88). Fantasy se odvrací od vizionářství, prognostiky, nekonstruuje světy

založené na naší realitě, ale tvoří světy nové, našemu nepodobné s vlastní příčinností v oblasti

fyzikální i socioekonomické. Častým jevem je zasazení děje do období naší reálné minulosti; pak

ale bývá narušena kauzalita jevů nebo posunuty některé jednotlivosti oproti světu reálnému (FOŘT

1999: 283). Je ale samozřejmé, že tyto charakteristiky neplatí absolutně.

K definici žánru fantasy se výborně hodí charakteristika německé literární teoretičky

Renate Lachmannové (LACHMANN 2002: 129–141), která odděluje „normální “fikci , vlastní každému

literárnímu dílu, od fantasmatu , fikce heretické , deformující mimetické konvence: kategorie času,

prostoru a kauzality (TAMTÉŽ: 132). Převažuje-li fantasma nad fikcí, blížíme se k žánrům jako mýtus ,

pohádka , legenda . Jestliže fantasma převáží zcela, převezme roli fikce, mluví Lachmannová o tzv.

antifikci , kde již smyšlené parametry ztrácejí platnost–to je případ fantasy . Žánry sci-fi a fantasy

mají k sobě velmi blízko, jejich odlišení je mnohdy neřešitelným problémem a také autoři je velmi

169

Page 170

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

často kombinují. Nezřídka bývá literatura science fiction a fantasy označována jako produkt

touhy–touhy po neskutečném, po překročení svazující reality, po činech překračujících lidské

možnosti.

Je-li část literatury sci-fi výsledkem fascinace či naopak obavy z výsledků vědy a techniky

současné či budoucí, pak fantasy vzniklo jako reakce na neschopnost pochopit podstatu těchto

vynálezů nebo duševně s tímto pokrokem souznít. Navrací se tedy k člověku, jako kdysi navrátil

romantismus člověka literatuře ze zajetí osvícenského racionalismu. Jestliže přistoupíme na tuto

myšlenku, ozřejmí se nárůst poptávky po fantasy literatuře v posledních dvou dekádách, kdy

jedinec již rezignoval na poznání podstaty vynálezů a spíše se oddal jejich využívání–pryč je

doba uctívání průkopníků vesmíru a všemocných vědců. V této souvislosti by bylo zajímavé

pozorovat, jak ze scény pomalu ustupuje žánr sci-fi, kdysi významný a do jisté míry popularizující

vědu, a je nahrazován fantasy, stavící na schopnostech vědě a racionalitě se vymykajících.

Někteří autoři (NEFF 1995: 11) označují za jedno z prvních fantastických děl české

literatury Komenského Labyrint světa a ráj srdce . Avšak i přes formu utopie je třeba hledět na

autorský záměr, motivovaný snahou navrátit duši zpět Bohu. Jedná se tedy spíše o text

persvazivní či alespoň návodný, který k tomuto účelu využívá satiricko-alegorické anti-utopie.

Následující období pobělohorské řešilo problémy oblasti fantasy velmi vzdálené, a proto

až 19. století přináší opět díla, ve kterých se objevují fantastické prvky. Zejména romantismus

konstruuje svou poetiku s momenty vyhrocenosti, popřením přirozených geofyzikálních jevů a

nezřídka také s nadsmyslovými jevy či zásahem vyšších sil.

Příkladem historizující fantastiky může být román Josefa Jiřího Kolára Pekla zplozenci

(1862), který staví na historických postavách z doby vlády Rudolfa II. Odehrává se

v alchymistických dílnách, kde proti sobě svedou boj síly dobra a zla. Lidé jsou svobodně jednající

individua schopná přiklonit se na jednu či druhou stranu, ale osud je předurčuje k zaujetí předem

dané pozice, svobodné rozhodování je determinováno zásahem vyšších sil. Neopominutelnou

postavou české fantastiky je Jakub Arbes, jehož romaneta spojují prvky hororové, detektivní a

fantastické, avšak nikdy nedosáhnou fantastického konce. Arbes neponechává čtenáře ve svém

iluzivním světě plném záhad, nepodá vysvětlení záhad v rámci fantastické kauzality, ale vždy

dojde byť sebepodivnějším způsobem k přirozené, racionálně objasnitelné příčině všech

podivností. V 19. století stojí z hlediska fantasy ještě za zmínku Pravý výlet pana Broučka do Měsíce

(1887) a Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století (1888) Svatopluka Čecha, kde

autor opět pomocí ironické alegorie s fantaskními prvky poukazuje na nešvary tehdejší

170

Page 171

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

společnosti. Jedná se o podobný příklad jako u Komenského–fantastika je pouze pomocníkem

jiného autorského záměru.

Kvalitativní proměna nastává po období první světové války. Lidstvo bylo poprvé

konfrontováno s globálním válečným konfliktem a naplno pocítilo hrůzné možnosti zneužití

vědy a techniky v nesprávných rukou. Tato vidina zničení lidstva nalézá silnou odezvu v díle

Karla Čapka. Ať už máme na mysli drama RUR (1920) nebo romány Továrna na absolutno

(1922) a Krakatit (1923–1924), vždy je přítomen humanismus stavící člověka do role jediného

tvora schopného udržet techniku na rovině, kde neškodí. Důrazné připomenutí odpovědnosti

člověka za vlastní činy bylo dána jednak živou vzpomínkou na první světovou válku, jednak

rozpoznáním škodlivosti režimů rodících se v Německu a Itálii. Bližší fantasy literatuře je dílo

Jana Weisse Dům o tisíci patrech (1929). Autor vyvolává snovou fantastiku Mullerdómu, který je

alegorickým zobrazením světa. Hlavní postava detektiv Petr Brok je uveden do tohoto podivného

světa, v němž se musí zorientovat, najít správnou cestu pro splnění svého úkolu a zároveň odhalit

jeho pravou tvář. Můžeme tedy tento román nazvat iniciačním. Spojení našeho reálného světa a

světa fantaskního probíhá skrze sen (FOŘT 1999: 283–289). Nakolik bylo funkční demaskování

světa Mullerdómu jako snu člověka stiženého tyfovou horečkou, můžeme jen spekulovat, ale stále

ještě tento postup ukazuje snahu autora zůstat alespoň částí svého díla v realitě (fikci) a

neodevzdat se fantasmatu.

V období dvacátých a třicátých let 20. století je žánr sci-fi na pokraji zájmu čtoucí

veřejnosti. Hlavní pozornost se obrací spíše k žánrům detektivním a westernu, které tvoří

převážnou většinu produkce proslulých Rodokapsů . Toto období je však také ve světové tvorbě

počátkem vzniku žánru fantasy literatury. Jeden ze dvou otců zakladatelů světové fantasy JRR

Tolkien vydává roku 1937 Hobbita , v téže době již v obrysech existuje i jeho Silmarillion (1977),

kde popisuje mytologii svých světů. Kromě díla Jana Matzala Trosky, nazývaného také českým

Vernem (trilogie Kapitán Nemo ), nemá česká fantastika v tomto období výrazného zástupce.

Druhá světová válka znamenala definitivní konec rozvoje české fantasy literatury na více

než padesát let. O něco lepší postavení měl žánr sci-fi, který byl sice po roce 1948 potlačen

(Troskovy knihy šly do stoupy), ale již v první polovině 50. let, s uvolněním situace po kritice

kultu osobnosti, mu byl vymezen jistý operační prostor. Tehdejší nomenklatura jej totiž

považovala za schopný nést pokrokové myšlenky a traktovat marxistickou ideologii

prostřednictvím utopistické fikce. V šedesátých letech došlo i na tomto poli k uvolnění, kromě děl

české sci-fi (Souček, Běhounek, Nesvadba) dostali tedy čtenáři, zejména pak na konci

sedmdesátých a v osmdesátých letech, do rukou i překlady světových autorů (Bradbury, Asimov).

171

Page 172

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Utužení normalizace přivedlo mnoho autorů a čtenářů sci-fi a nově také fantasy do

neoficiálního prostředí fanzinové tvorby . Žánr fantasy se začíná objevovat právě v časopisech

fanouškovských klubů–fanzinech.

Svobodné poměry po roce 1989 přinesly možnost vydávání periodik specializujících se na

fantastické žánry. Jedním z prvních byl Svět fantastiky , který se dočkal jen několika čísel, ale právě

tady můžeme vysledovat povídky dnes etablovaných autorů a autorek fantasy–za všechny

jmenujme například Vilmu Kadlečkovou. V roce 1990 byl založen časopis Ikarie (DOKOUPIL

2002: 72–73) jako orgán Syndikátu autorů fantastiky , který je ovšem více orientován na sci-fi

literaturu a vychází dodnes; z přispěvatelů v oblasti fantasy jmenujme Janu Rečkovou, laureátku

řady ocenění žánru fantasy. Jediným tištěným periodikem zabývajícím se soustavně fantasy

literaturou je v současné době měsíčník Pevnost (vychází od roku 2001). Své povídky tu publikují

víceméně všichni čeští autoři fantasy a zdá se, že Pevnost má ambici stát se arbitrem kvality.

Mezi recenzenty vynikají Martin Šust (orientovaný především na anglo-americkou fantastiku) a

Martin Fajkus, avšak mnohé recenze se stále potýkají s nevyrovnanou metodou a stylem, což je

na škodu jinak kvalitní publicistice.

Co lze říci úhrnem o současné české fantasy literatuře? Je mladá–téměř žádný z autorů

nepublikoval před rokem 1989. Nijak nevybočuje z průměrné produkce triviální literatury, byť se

mnozí autoři snaží pomyslnou a těžko definovatelnou hranici uměleckosti překročit. Jen velmi

málo autorů je překládáno do cizích jazyků, výjimkou z poslední doby je jen Miloslav Žamboch

( Seržant) . Schopnost prorazit na zahraniční trh však není dána pouze jazykem, kterým autor píše.

Nabízí se nám totiž srovnání s polskými autory, kteří jsou hojně překládáni a vydáváni i mimo

region střední Evropy (rytířské fantasy romány s humornými prvky o zaklínači Geraltovi z pera

Andrzeje Sapkowského či fantasy parodie Andrzeje Pilipiuka Kroniky Jakuba Vandrovce ).

Poněkud překvapivý je počet autorek české fantasy. V porovnání s muži jsou v naprosté

většině a dá se říci, že zcela ovládly tuto literární scénu. Můžeme zde najít zástupkyně starší

generace: Jana Rečková (1956), Františka Vrbenská (1952), ale i autorky mladší, nedávné

debutantky, jako je například Ester Marie Nováková (1978; Země za mořem, Prameny Omodrenu ).

Čím je tato ženská převaha způsobena, je záhadou a ocitli bychom se na půdě spekulace a

myšlenkových schémat, kdybychom tvrdili, že muži více tíhnou k tématům vnějším, obráceným

k technickým záležitostem, tedy k science fiction, zatímco ženy kladou důraz na vztahový rámec a

psychično a jsou tak předurčeny k psaní fantasy literatury. Zejména anglo-americká fantastika nás

přesvědčuje, že žádný z těchto žánrů není příznačný pro muže nebo pro ženy.

Literatura žánru sci-fi ztratila dech a do značné míry i širší čtenářskou základnu. Fantasy

se naopak těší zvýšenému zájmu i mimo oblast fandomu (= komunita „skalních příznivců “,

172

Page 173

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

„fanů “sci-fi nebo fantasy) podpořenému úspěchem filmové verze Tolkienovy trilogie Pán prstenů

a celosvětovým šílenstvím vyvolaným doposud šestým pokračováním románů o Harry Potterovi J.

K. Rowlingové. V našich podmínkách se však zatím neobjevila výrazná spisovatelská osobnost,

schopná převzít vůdčí roli, aktualizovat zaběhnutá klišé fantasy a stát se inspirací zejména pro

začínající autory. Po opadnutí vlny zvýšeného zájmu hrozí, že se tato literatura stane četbou

pouze omezeného okruhu příznivců, což by bylo jistě škoda, neboť i fantasy je schopna

estetického účinu, bez ohledu na její současné nepříliš významné postavení v rámci české

literatury.

LITERATURA

ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction . Praha: R3, 1995

DOKOUPIL, Blahoslav (ed.). Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945–2000 .

Brno–Olomouc: Host–Votobia, 2002

FOŘT, Bohumil.„Weissovy fantaskní ženy.“In DVOŘÁK, Jan–MLSOVÁ, Nella (edd.). Neznámí (autoři)–neznámé (texty).

Sborník příspěvků z III. literární laboratoře konané v Hradci Králové 29.–30. ledna 1998 . Hradec Králové: Gaudeamus, 1999,

s. 283–289

KAGARLICKIJ, Julij Iosifovič. Fantastika, utopie, antiutopie . Praha: Panorama, 1982

LACHMANNOVÁ, Renate. Memoria fantastika. Praha: Herrmann & synové, 2002

NEFF, Ondřej.„Pět etap české fantastiky.“In ADAMOVIČ, Ivan. Slovník české literární fantastiky a science fiction . Praha: R3,

1995

PAVERA, Libor–VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Olomouc, 2002

ŠUST, Martin. Slovník autorů anglo-americké fantastiky. Díl 1. A–K . Plzeň: Laser–books, 2003

ZACHOVÁ, Alena.„Topos, jiných dimenzí ‘v iniciační a fantasy literatuře.“In TÁŽ. Mýtus jako paměť prózy. Interpretace

vybraných textů umělecké literatury . Hradec Králové: Gaudeamus, 2002

SUMMARY

The paper sums up basic aspects of fantasy genre . A survey of typical motifs and plot schemes of Czech fiction shows

a long tradition of fantastic writing; unfortunately, the development of the genre was interrupted during the World

War II and handicapped by the Communist regime after 1948. Recent Czech fantasy literature (ie after 1989) is

mainly represented by successful women writers; anyway, it still seems to remain under the influence of western mass

production; so far, a leading personality with a particular vision of a Czech alternative of the genre has not appeared

yet.

173

Page 174

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Poznámky ke gnozeologické skepsi aneb Kam se poděl fakt?

Lenka Krausová

Vztah reality a fikce, vztah historie a umělecké fabulace nedávají literární vědě spát od momentu,

kdy o nich začala vůbec přemýšlet. Blahoslav Dokoupil upozorňuje na konvenci historické prózy

předstírat historiograficko-popularizační funkci (DOKOUPIL 1987: 26) a klasifikuje typy oscilování

románu na této hranici. 1 Obtížnost aplikování jeho schémat na většinu děl (nejen) dvacátého

století není třeba zdůrazňovat, podstatné je, že principy výstavby některých textů přímo (i když

nevědomky) na tento model útočí a zpochybňují jeho platnost, neboť zpochybňují platnost

historické pravdy (potažmo historického faktu) vůbec. 2

Mám tedy za to, že to, co vyčleňuje tzv. postmoderní prózu , je-li nějaká, z řad historického,

historizujícího či dokumentarizujícího románu, je především odlišné pojetí reference , respektive její

problematizace, a zcela jiný přístup k pojmu fakt a pojmu pravda, které přestávají tvořit alespoň

hypotetické premisy konstrukce fikčního světa a stávají se jeho tematickou součástí. Mezery

v množině lidského poznání vytvářejí nekonečné pole domněnek, stojících někde na pomezí

historického faktu a fikce. 3 To umožňuje nejen zaměňovat realitu a fikci jako takové, ale i

znejisťovat čtenáře v tom, zda je předkládaná informace vůbec verifikovatelná, 4 případně zda je

její verifikování relevantní.

V posledních desetiletích se v české literatuře objevilo mnoho děl, jež rozostřují hranice

chápání historického (či dokumentarizujícího) narativu a narativu fikčního, přičemž využívají

mystifikace, parodie, satiry, hyperboly jako nástrojů, jak svérázně formulovat otázku po existenci

1 Směrem k současnosti překračuje historický román svou žánrovou formu aktualizací (usouvztažňováním historické

látky a současnosti, která na ni vrhá nové světlo), modernizací (aktualizací „násilnou “, vzhledem k historické látce

„neopodstatněnou “) a privatizací (ztvárněním historické látky tak, že tvoří pouhou kulisu soukromému, intimnímu

příběhu). Dokoupil dále klasifikuje tři typy poměru historických faktů a fikce: typ dokumentární (historická fakta jako

základ+ fikce jako stmelující element); typ epický (fikce jako základ+ historická fakta jako pomůcka); typ projekční

(fikce jako východisko+ fakta jako kulisy; minulost je zrcadlem vlastní epochy, projekcí problémů současnosti)

(DOKOUPIL 1987).

2 Směrem k současnosti překračuje historický román svou žánrovou formu aktualizací (usouvztažňováním historické

látky a současnosti, která na ni vrhá nové světlo), modernizací (aktualizací „násilnou “, vzhledem k historické látce

„neopodstatněnou “) a privatizací (ztvárněním historické látky tak, že tvoří pouhou kulisu soukromému, intimnímu

příběhu). Dokoupil dále klasifikuje tři typy poměru historických faktů a fikce: typ dokumentární (historická fakta jako

základ+ fikce jako stmelující element); typ epický (fikce jako základ+ historická fakta jako pomůcka); typ projekční

(fikce jako východisko+ fakta jako kulisy; minulost je zrcadlem vlastní epochy, projekcí problémů současnosti)

(DOKOUPIL 1987).

3 White rozlišuje události, jejichž historická pravda je ustálena a konvencionalizována (holocaust), a události, které lze

ještě interpretovat libovolně. Pak ale není možné mluvit o míře fakticity, nýbrž pouze o různých významech příběhu

(DOLEŽEL 2002: 346nn).

4 White rozlišuje události, jejichž historická pravda je ustálena a konvencionalizována (holocaust), a události, které lze

ještě interpretovat libovolně. Pak ale není možné mluvit o míře fakticity, nýbrž pouze o různých významech příběhu

(DOLEŽEL 2002: 346nn).

174

Page 175

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

historické pravdy a po způsobu, jak se jí přiblížit. Zaměřím se na dvě z nich jako na extrémní

ilustraci fenoménu mnohem širšího. Objevila se na sklonku devadesátých let, a ačkoli se to na

první pohled nezdá, jsou si v ledasčem tak tematicky i formálně podobná, že kdyby nevyšla

během jediného roku (1998), museli bychom pochybovat o náhodě. Jedná se o Urbanovu Poslední

tečku za rukopisy a Škvoreckého Nevysvětlitelný příběh . Obě využívají mystifikačních principů ke

zpochybnění různých forem reference, obě se vyjadřují k pojmům pravdy a faktu a obě tematizují

a zpochybňují vlastní žánrovou formu.

Již předznamenání na předsádce Urbanovy knihy–„román odhalující šokující pravdu “

(URBAN 1998)–vzbuzuje první sémě nedůvěry svým paradoxem. Beletrii je zde očividně

připisována funkce, která jí nenáleží, respektive nenáleží věcně, ale pouze symbolicky.

V termínech Doleželových: čtenáři je předkládán K-text , ale ten si nárokuje zřetel k pravdivostní

hodnotě, náležející pouze Z-textům (DOLEŽEL 2003).

Poslední tečka za rukopisy je stylizována jako první, průkopnické dílo nové literatury faktu , tzv.

nolitfaku, která má být spjata s osobností svého tvůrce skrze biografické pasáže a která

nepotřebuje (na rozdíl od tradiční literatury faktu) ozvláštňovat, neboť samotné moderní vědecké

postupy prý mají ráz až dobrodružný či detektivní a mohou vypadat románově (URBAN 1998: 76).

Personální vypravěč Josef Urban (předstírající totožnost s autorem) kritizuje oddělování literatury

faktu od hrdiny-vypravěče, tedy genologické dogma omezující formu beletrie a formu naučné

literatury. Tím si jednak vytváří licenci pro narušování hranice mezi nimi, pro jejich prolínání,

jednak legitimizuje svůj text jako fakticky věrohodný i přes beletrizující výstřelky. Inscenuje

umělou ověřovací autoritu. K témuž slouží i zmíněné „biografické “vsuvky sugerující serióznost

vypravěče jako vědce.

Hra na fakticitu, prolínání reality a fikce, to je základní princip výstavby Urbanova textu.

Faktické údaje se sofistikovaně mísí s vyfabulovanými, spíše než o jejich koexistenci lze však

mluvit o interakci. Fiktivní údaje vytvářejí kontext ponoukající k ilustrativnímu čtení segmentů

s ikonickou platností , autentická fakta (tedy fakta verifikovatelná v aktuálním světě) naopak přesouvají

možnost reprezentačního čtení i na své okolí fiktivní povahy . Vypravěč se výslovně distancuje od

beletrie („[…] nechci, aby cokoli bylo ponecháno čtenářově fantazii.“„Nebudu vám tu psát

romány.“TAMTÉŽ: 33), zároveň ale bezezbytku využívá jejích vyprávěcích postupů. Když Marie

tvrdí, že „ti, kdo píší romány, to mají snadné. V posledních letech si zvykli nestoudně klamat

čtenáře “(TAMTÉŽ: 35), pro Josefa je to příležitostí připomenout, že on romány nepíše („Má práce

s reálem je poctivá a přímá, věrně ho popisuje. Nemusím vás přesvědčovat, že píšu pravdu,

175

Page 176

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

protože to dobře víte.“TAMTÉŽ: 35). Dostává se ke slovu indikátor mystifikace inverzí. Tak dlouho

nás vypravěč přesvědčuje o tom, že nečteme román, až docílí nejen toho, že jsme přesvědčeni, že

čteme román, ale i toho, že jsme přesvědčeni, že je bezvýhradně nutné nás na to explicitně

upozornit, neboť skutečná hranice románu a literatury faktu je nepoznatelná.

Rukopisná kauza, k níž se román vyjadřuje, představuje téma, nad nímž visí tolik otazníků,

že o pojmu jako „historická pravda “můžeme uvažovat jen stěží, a proto nemůže být

„zobrazena “, ale pouze „interpretována “. Interpretační zvůle se přitom zdá být všemocná. Mimo

jiné i proto, že platnost exaktních faktů jako takových je textem relativizována. Jízlivý vypravěč

upozorňuje na ošemetnost důvěry ve fakta („Kdo pracuje s fakty, má důvěru čtenáře zaručenou.“

TAMTÉŽ: 35) a mezi řádky útočí na nekritickou lačnost po nich jako po záruce pravdivosti („Nevadí

vám ta fakta?[…] Kvůli faktům jsme přece tady, ne?“TAMTÉŽ: 45). Ukazuje se, že sled

ověřitelných údajů ještě nemusí mít s pravdivostí nic společného. Zároveň s relativizací

autentických fakt probíhá totiž rehabilitace fakt fikčních, neboť ta jsou paradoxně schopna

vysvětlit mnohé nejasnosti kolem RKZ tam, kde fakta skutečná a známá selhávají. Text generuje

až noetickou otázku: Co je pravda? To, co odpovídá historickým dokumentům, nebo to, co

dokáže uspokojivě vysvětlit fungování vztahů, které zachycuje? To, co odpovídá skutečnosti,

nebo to, co dokáže rozptýlit naše pochybnosti o ní?

Protože v rukopisné kauze stále nepanuje definitivní jasno, jakým právem rozhodujeme

o závěrech vyplývajících z Poslední tečky za rukopisy jako o nemožných? To, že dosavadní stav

bádání ničemu takovému nenasvědčuje, ještě neznamená, že se tak nikdy nestane.„Až v roce

2003 objeví pracovník restaurátorského a konzervačního oddělení knihovny Národního muzea

pod přídeštím starého foliantu pergamenové proužky, na nichž budou další skladby, které budou

zapadat do předpokládaného souboru básní tzv. Rukopisu královédvorského , co budeme dělat?“

(VALÁŠEK 2005), ptá se jeden z recenzentů. Již nejednou skutečnost ukázala, že předčí fantazii

básníků.

Mystifikace pracuje s úhly pohledu, s optikami měnícími nejen význam událostí, ale i jejich

pravdivostní hodnotu. Tak se pravda relativizuje. 5 Tím, co může měnit pravdivostní hodnotu

lineárního sledu faktů, je mimo jiné kauzalita . Urban poukazuje na její nejednoznačnost, tedy na

nemožnost objektivně rozhodovat o příčině a následku. Jejich inverzním uspořádáním vzniká

kontrafaktuální historie (vztah RK a Lindovy Záře nad pohanstvem ; RKZ a Hájkovy kroniky ; RKZ a

ruských bylin–kterým směrem vedou aluze a citáty?). Obdobně jako obrácená kauzalita funguje i

5 White rozlišuje události, jejichž historická pravda je ustálena a konvencionalizována (holocaust), a události, které lze

ještě interpretovat libovolně. Pak ale není možné mluvit o míře fakticity, nýbrž pouze o různých významech příběhu

(DOLEŽEL 2002: 346nn).

176

Page 177

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

defektní linearita , tedy vřazení fiktivního dokumentu mezi autentické (případně naopak). Tak jako

Linda s Hankou údajně chtěly (podle Urbana) implantováním mystifikačního prvku vychýlit

z rovnováhy pomyslný maskulinní společenský řád, je text samotný a jeho vnitřní organizace

zpochybňován mystifikací uvnitř něj. Staronový princip strukturalismu: změna prvku struktury

mění její celkový význam. Stačí jediný fiktivní dokument v souboru pravých listin, jediný

smyšlený údaj mezi stovkou autentických (respektive čtyři neexistující fragmenty korespondence)

a vzájemné vztahy mezi nimi se mění k nepoznání, mnohdy až inverzně, struktura se přeskupuje

a generuje sérii nových významů.

Vzniká jednak fikční svět paralelní se světem autentickým–Barbora Mádlová mrtvá týden

před svatbou (a příslušné vysvětlení této záhady); Hanka a Linda jako konspirující

protofeministky atd.–a jednak fikční svět jako možná varianta světa autentického–

demytizovaný život a osobnost Boženy Němcové vyvozený z (nad/dez) interpretace faktických

detailů; Viktorka jako pomsta Vítězce Paulové a podobně. Potlačováním určitých atributů a

zdůrazňováním jiných se generuje nová pravda, paralelní pravdě všeobecně známé. Fiktivní

lamentace Josefa Němce může poskytovat mnohem věrohodnější pohled na skutečnost, navíc je

fakticky nevyvratitelná, maximálně stylisticky a gramaticky vylučitelná z údajné doby vzniku.(Je

to i variace na téma „historie všedního dne “, která demytizuje historická data, mezi nimiž

prosvítá.)

Škvoreckého Nevysvětlitelný příběh imituje svou strukturou vědeckou edici historického

textu– Questova rukopisu . V komentáři se Patrick Oliver Enfield snaží o interpretaci rukopisu a

zapojení nových faktů do struktury známé historie. Jeho předpoklad je výmluvný:„Jelikož

pravost Questova textu byla opětovně potvrzena laboratorními zkouškami a jazykovými rozbory,

nevidím já, laik, důvod, proč bychom v jeho vyprávění neměli přijmout údaje z dosavadní historie

neznámé (např. jména Ovidiových manželek), často neuvěřitelné až nevysvětlitelné (např. římský

způsob boje jako inspiraci Questova vynálezu;“ŠKVORECKÝ 1998: 73). Fiktivní editor jednak

nepočítá s Questovou vlastní interpretací historie (tedy určitou mírou jejího zkreslení) a jednak se

na ověření pravosti rukopisu odvolává nápadně často, kdykoli se rukopisný údaj dostává do

rozporu se známou skutečností. Stejným způsobem jako Urban tak ironizuje víru ve vědecky

ověřený fakt. Formální rysy, respektive kompozici vědecké edice paroduje i hyperbolizovaným

opakováním a připomínáním týchž údajů neustále dokola.

Důmyslně pracuje Škvorecký s referencí, zejména vlastních jmen. Některá jsou

kontextuálně postulovaná buď jako referenční vzhledem k aktuálnímu světu, jiná naopak jako

177

Page 178

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

jména s referencí nulovou , ve skutečnosti odkazují k jiným textům a jejich fikčním světům

(Miskatonická univerzita a další). Některé postavy jsou v Enfieldově komentáři legitimizovány

odkazem na údajné příbuzné, které již historie zná (Spurius Caecina Ventro je „ověřen “odkazem

na bratrance Aula Caecina Severa, prý historicky doloženého legáta v Moesii–ten je ale ve

skutečnosti také kombinací dvou reálných postav–Aula Caecina Aliena a císaře Lucia Septima

Severa; VIDMANOVÁ 1999: 556). Patrick Oliver Enfield skrývá v akronymu příjmení Edgara Alana

Poea, k němuž odkazují i citáty z jeho díla, formální rysy výstavby příběhu, detektivní prvky a

podobně. Jde tedy o nepřímou, skrytou referenci–k denotátu neodkazuje znak, ale teprve určitá

kombinace znaků. Clark Ashton Sprague odkazuje jednak ke Clarku Ashtonu Smithovi,

Lovecraftovu příteli a spisovateli fantaskních příběhů, jednak vyzývá k hybridnímu čtení

„s Prague “ve významu „z Prahy “, což má být zřejmě určitá forma manifestace Škvoreckého jako

české paralely Poea (POLÁCH–PROCHÁZKOVÁ 2003: 183–184). Podobně příjmení Rudolfa Ceecha

můžeme číst jako „Čech “, překladatel Daniel S. Miritz skrývá Dannyho Smiřického, latinská

jména pak nezřídka manifestují svůj význam převedením do jiného jazykového kódu (Sikulus–

šikula, Questus–z angl. pátrat).

Vidíme, že řada jmen je primárně symbolická (rozuměj se symbolickou referencí),

sekundárně lze dešifrovat jejich přímý vztah k aktuálnímu světu jako indexový (v případě šifer) až

ikonický (v případě postav s prototypem v aktuálním světě). Řečeno s Parsonovou terminologií

vzniká zde napětí zejména mezi původní a převzatou entitou (většina postav z rukopisu) a mezi

převzatou a zástupnou entitou (například Ovidius). Podobných případů je v knize nespočet,

signifikantními, záměrnými chybami v latině počínaje a důmyslně skrytými odkazy na jiné texty a

kontexty konče.

Tak jako Miloš Urban v Poslední tečce za rukopisy i autor Nevysvětlitelného příběhu se chytá

bílých míst historie a pomocí fiktivních faktů jí dává nový smysl–buduje paralelní historický svět,

který může být mnohem pravdivější než svět nám známý. Využívá nejasných momentů dějin a

jejich otázek (proč byl Ovidius vyhnán? jak skutečně zemřel?). Na rozdíl od Urbana však

nepředstírá (ani v prvním plánu textu) nacházení definitivní odpovědi. Tematizuje změnu

v chápání otázky a odpovědi v takzvané postmoderní situaci a její literatuře vůbec, kde legitimní

odpovědí na otázku je jen otázka další, kde tajemství generuje nová tajemství a umění ptát se je

hodnoceno výše než umění odpovídat. Odpověď bývá v postmoderním diskurzu

178

Page 179

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

diskvalifikována, protože uzavírá jiné možnosti a zužuje význam. 6 Záhada, která je bezezbytku

vyřešena, přestává být záhadou. 7

Tematizován je (tak jako u Urbana) i vztah literatury a fikce, forma textu se zrcadlí v jeho

obsahu (rozhovory Ovidiových přátel nad listy z Pontu, v nichž se řeší poměr skutečnosti a

básnické licence Ovidiovy při zobrazování geografických a dalších reálií Tomidy). Sami hrdinové

vyprávění jsou v zajetí mystifikace, tápou mezi indexovým a symbolickým čtením Ovidiových básní,

jež se zdají vysvětlovat skutečné osudy skutečných lidí.

Nevysvětlitelný příběh je v neposlední řadě svérázným příspěvkem Josefa Škvoreckého do

diskuse nad samými pojmy fakt a fikce (tak jako tomu bylo u Urbana). To, co chápeme jako fikci,

je ve skutečnosti pouze neověřený fakt. Za autentický fakt naopak považujeme takový, který se

nevylučuje s řadou dalších ověřených faktů. 8 Ověřují se navzájem. Škvoreckého text bourá

stereotypy této dichotomie. Co se stane, ověří-li se navzájem řada fikcí? Jak se bude tato pravda

lišit od pravdy předchozí? Fiktivní dokumenty předkládané a komentované Enfieldem se

navzájem doplňují a ověřují. Jediné, co nezapadá do tohoto fungujícího mechanismu, je nakonec

skutečná historie. Oscilování mezi historickou pravdou a fikčním konstruktem ukazuje zároveň

na absurdnost snahy odlišit je. Upírání autentičnosti dokumentu jako ideálu, kterého nelze

dosáhnout, ho přibližuje příběhu. 9

Domnívám se, že pokud se nějakým způsobem proměňuje chápání historických faktů a

nakládání s nimi od historizujícího či dokumentarizujícího románu ve více méně žánrově čisté

variantě k tzv. románu postmodernímu (ať už je toto označení jakkoli zavádějící), proměňuje se

především jejich funkce v textu, a to od informativní po řekněme mystifikačně estetickou . Od prostého

„vzdělat “po sofistikované „vyzkoušet vzdělanost “(úroveň kompetencí). Neznamená to

dichotomii převahy informativní a estetické funkce–na straně historizujícího a

dokumentarizujícího románu jde o koexistenci obou funkcí, na straně románu s mystifikačními

principy o polemiku těchto funkcí, do níž je čtenář „zlomyslně “vtažen.

Jak dokázal Ivo Osolsobě, když formuloval teorii token-token modelů jako vystižení principu

mystifikace, parodie apod., odhalením záměny dvou tokens jednoho type se nepřímo připouští

falešné token jako spolumožnost token originálního , jako hypotetická varianta. Rozšiřuje se sémantické

6 Dvacáté století je považováno za století noetické krize a skepse, pravda se již nehledá, ale je vytvářena. Ne-pravda

přestává být opozicí pravdy a stává se její spolumožností, variantou fungování světa.„Co je pravda? Historická

pravda dějin? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti?“(HÁRL 2001: 124)

7 Srovnej Škvoreckého hodnocení principu nedořešených záhad v doslovu k Poeovým Příběhům Artura Gordona Pyma

(ŠKVORECKÝ 1995).

8 Srovnej Škvoreckého hodnocení principu nedořešených záhad v doslovu k Poeovým Příběhům Artura Gordona Pyma

(ŠKVORECKÝ 1995).

9 Paul Ricoeur například definuje fikci jako nenaplňování ambicí „historického narativu “(DOLEŽEL 2003: 38).

179

Page 180

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

pole token-originálu o další pragmatický rys. Díky tomu může mystifikace coby polemika dvou

možností spolehlivě relativizovat výsadní platnost jedné z nich. A to je i případ historické pravdy.

PRAMENY

ŠKVORECKÝ, Josef. Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula . Praha: Ivo Železný, 1998

URBAN, Josef. Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu) . Praha: Argo, 1998

LITERATURA

BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace. K modernímu prozaickému textu . Brno: Host, 2003

DOKOUPIL, Blahoslav. Český historický román 1945–1965 . Praha: Československý spisovatel, 1987

DOLEŽEL, Lubomír.„Fikční a historický narativ: setkání s postmoderní výzvou.“ Česká literatura 50, 2002, Č. 4, S. 341–

369

DOLEŽEL, Lubomír. Heterocosmica . Praha: Karolinum, 2003

HÁRL, Vlastimil.„Fikce reality, nebo realita fikce?“In OUŘEDNÍK, Patrik. Europeana . Praha: Paseka, 2001, s. 119–126

JANIŠ, Viktor.„Literární ticho po pěšině?“ Interkom 1998, č. 12 (http://interkom. scifi. cz/1998/19981261. htm)

KOSKOVÁ, Helena.„Nový román Josefa Škvoreckého.“ Tvar 10, 1999, č. 7, s. 13

OSOLSOBĚ, Ivo. Ostenze, hra, jazyk . Brno: Host, 2002

POLÁCH, Vladimír P.–PROCHÁZKOVÁ, Ivana.„Josef Škvorecký: Žert.“In FEDROVÁ, Stanislava–HAVLÍK, Jiří–

JEDLIČKOVÁ, Alice (edd.). Cesta tam a zase zpátky v české literatuře. Sborník z celostátní studentské vědecké konference 2002 .

Praha: Univerzita Karlova–Pedagogická fakulta, 2003, s. 173–186

SLÁDEK, Ondřej.„Mezi fikcí a historií.“ Česká literatura 52, 2004, č. 6, s. 836–844

STANZEL, Vladimír.„J. Urban fecit aneb chvála nové literatury fikce.“ Host 15, 1999, č. 1, s. IV–V

ŠKVORECKÝ, Josef.„Podivný pán z Providence.“In LOVECRAFT, Howard Phillips. Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy .

Praha: Mladá fronta, 1992, s. 279–291

ŠKVORECKÝ, Josef.„Poe aneb Dobrodružství v literární vědě.“In POE, Edgar Alan. Příběhy Artura Gordona Pyma .

Brno: Jota, 1995, s. 174–199 (původně In Světová literatura 38, 1993, č. 1, s. 16–39)

TRÁVNÍČEK, Jiří. Příběh je mrtev? Brno: Host, 2003

URBAN, Jiří (ed.). Almanach rukopisné obrany 1991 . Praha: Neklan, 1992

VALÁŠEK, Martin.„Metamystifikace.“ Souvislosti 39, 1999, č. 1, s. 260–264

VIDMANOVÁ, Anežka.„Škvoreckého postmoderní antika.“ Česká literatura 47, 1999, č. 5, s. 554–557

SUMMARY

Traditional literary criticism, classifying historical novels and non-fiction according to the proportions of the fictional

and historical aspects of the narratives concerned, cannot be employed in analyzing postmodern fiction, as this kind

of writing aims at questioning the validity of historical facts and truth in general. The paper displays two examples

from recent Czech literature– Poslední tečka za Rukopisy by Josef (Miloš) Urban and Nevysvětlitelný příběh by Josef

Škvorecký. These texts call into question various alternatives of reference to the actual world as well as the chosen

literary genre, in order to present a “relativist truth”. This attitude results in an “inversive causality”(inversion of

180

Page 181

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

cause and result in historical events) and a “defective linearity”(fictional and authentic components are intertwined,

resulting in mystification). The function of the historical facts, as known from traditional historical novel, is changed

in postmodern fiction: the originally informative function is transformed into an aesthetic-mystifying function; in

other words, from “educating” the reader into “testing his or her education”. A historical novel may involve both

these functions, whereas a postmodern novel containing components of mystification establishes a tension and

competition between these functions. The contrafactual history becomes nearly a legitimate part of the canonized

history.

181

Page 182

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Cena Vladimíra Macury ve studentské kategorii byla udělena

Petru Tomáškovi (PedF UJEP, Ústí nad Labem, 4. ročník) za příspěvek Písňový text součástí

literatury? Nad tvorbou Oldřicha Janoty

Čestné uznání ve studentské kategorii bylo uděleno

Petru Mrázovi (FF UK, Bratislava, 3. ročník) za příspěvek Literárno-smerové tendencie v diele

Michala Godru

Filipu Pacalajovi (FF UK, Bratislava, 2. ročník) za příspěvek Poetika textov skupiny Horkýže slíže

Cena Vladimíra Macury v doktorandské kategorii byla udělena

Mgr. Marcinu Filipowiczovi (WP UW, Warszawa) za příspěvek Pani Georgiadesová na cestách.

Veselý cestopis do Prahy Terézie Vansové. Ženská verze ideologického cestopisu

Čestné uznání v doktorandské kategorii bylo uděleno

Mgr. Haně Kusákové (FF OU, Ostrava) za příspěvek Podoby a proměny žánru kázání v době

vrcholného baroka

Seznam účastníků konference

Lubomír Bacho, PedF UMB, Banská Bystrica

Mgr. Ladislav Ballek, Dr. hc, velvyslanec Slovenské republiky

Terezie Beránková, PedF UK, Praha

Zdenka Bugajová, FF PU, Prešov

Mgr. Zuzana Bariaková, FF PU, Prešov; FHV UMB, Banská Bystrica

PhDr. Věra Brožová, PedF UK, Praha

Markéta Čaková, PedF UK, Praha

Lenka Čermáková, PedF UK, Praha

Martina Černá, PedF UK, Praha

Michal Čuřín, PedF UHK, Hradec Králové

Helena Dražná, PedF UK, Praha

Zuzana Duchaňová, PedF UK, Praha

Mgr. Stanislava Fedrová, ÚČL AV ČR, Praha; FF UK Praha

Mgr. Zuzana Ferusová, USLL SAV, Bratislava

Mgr. Marcin Filipowicz, WP UW, Warszawa

182

Page 183

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Mgr. Eva Formánková, ÚČL AV ČR, Praha

doc. PhDr. Marta Germušková, vedoucí Katedry slovakistiky a odborovej didaktiky FHPV PU,

Prešov

Mgr. Erik Gilk, Ph. D., FF UP Olomouc

PaedDr. Ivo Harák, Ph. D., PedF UJEP, Ústí nad Labem

Václav Hašek, PedF UK, Praha

PhDr. Ondřej Hausenblas, PedF UK, Praha

prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc., proděkan pro vědu PedF UK Praha

Jan Hejk, PedF UK, Praha

Stanislava Hvězdová, PedF UK, Praha

Tomáš Chaloupka, PedF UK

Ing. Pavel Janáček, Ph. D., ÚČL AV ČR, Praha

prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., FF UK, Praha

doc. PhDr. Pavel Janoušek, CSc., ředitel ÚČL AV ČR, Praha

Mgr. Ján Jariabka, FF UKF, Nitra

PhDr. Alice Jedličková, CSc., ÚČL AV ČR, Praha

Richard Klíčník, PedF UK, Praha

Mgr. Anna Kobylińska, WP UW, Warszawa

Klára Kolčavová, FF UP, Olomouc

Mgr. Jiří Koten, PedF UJEP, Ústí nad Labem

PhDr. Irena Kraitlová, ÚČL AV ČR, Praha

Lenka Krausová FF UP, Olomouc

Martin Kuba PedF UHK, Hradec Králové

Mgr. Hana Kusáková, FF OU, Ostrava

PhDr. Lenka Kusáková, ÚČL AV ČR, Praha

Veronika Lanová, PedF ZČU, Plzeň

Mgr. Romana Ličková, FF OU, Ostrava

Silvia Miklošovičová, FF UK, Bratislava

doc. PhDr. Dagmar Mocná, CSc., vedoucí Katedry české literatury PedF UK, Praha

Peter Mráz, FF UK, Bratislava

Mgr. Jindřiška Nováková, PedF JU, České Budějovice

Filip Pacalaj, FF UK, Bratislava

Lucia Paraličová, FF PU, Prešov

Mgr. Marcela Pátková, PedF JU, České Budějovice

183

Page 184

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

PhDr. Karel Piorecký, ÚČL AV ČR, Praha

Katarína Pekariková, FF UKF, Nitra

Lucie Peisertová, PedF UK, Praha; ÚČL AV ČR, Praha

Kira Podlipaeva, PedF JU, České Budějovice

doc. PhDr. Lydia PETRÁŇOVÁ, CSc., členka vědecké rady AV ČR

Mgr. Lenka Rišková, USLL SAV, Bratislava

Mgr. Magdaléna Sedláčková, USLL SAV, Bratislava

Tereza Schautová, PedF UK, Praha; ÚČL AV ČR, Praha

Mgr. Mária Striešková, FF UKF, Nitra

Mgr. Miriam Suchánková, USLL SAV, Bratislava

Petr Šimek, PedF UK, Praha

PhDr. Jiřina Šmejkalová, CSc., University of Lincoln

Mgr. Alena Šporková, ÚČL AV ČR, Praha

Mgr. Martina Šulcková, FF UK, Praha

Petr Tomášek, PedF UJEP, Ústí nad Labem

Adéla Urbanová, PedF UK, Praha

prof. PhDr. Anna Valcerová, CSc., FF PU, Prešov

Štěpán Vimr, PedF UK, Praha

Mgr. Timotea Vrábelová, CSc., USLL SAV, Bratislava

doc. PaedDr. Alena Zachová, CSc., vedoucí Ústavu českého jazyka a literatury PedF UHK,

Hradec Králové

Alena Ziebikerová, PedF UK, Praha

184

Page 185

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky

ve spolupráci s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze

pořádají ve dnech 6. a 7. dubna 2005

IV. ročník studentské literárněvědné konference

Mezi deklamovánkou a románem: proměny žánrů v české a slovenské literatuře

Středa 6. dubna:

8.30–9.00 prezentace

9.00–9.20 zahájení

9.20–10.20

Historické dominanty a jejich variace

Mgr. Hana Kusáková (FF OU, Ostrava): Podoby a proměny žánru kázání v době vrcholného

baroka

Lubomír Bacho (PedF UMB, Banská Bystrica, 4. ročník): Žánrová premena Anonymovej kroniky .

Cesta kroniky ku historickému románu

Mgr. Jiří Koten (PedF UJEP, Ústí nad Labem): Jan Pancéř –k výstavbě historické povídky Prokopa

Chocholouška

10.20–10.50 diskuse

10.50–11.10 přestávka na kávu a čaj

11.10–12.10

Mezi lyrikou a epikou

Silvia Miklošovičová (FF UK, Bratislava, 5. ročník): Balada ako žáner realizmu–Pavol Országh

Hviezdoslav

Mgr. Mária Striešková (FF UKF, Nitra): Metamorfózy riekanky a rozprávky v Rúfusovej tvorbe

Mgr. Marcela Pátková (PedF JU, České Budějovice): Holanova Babyloniaca

12.10–12.40 diskuse

12.40–14.00 přestávka na oběd

Odpoledne:

14.00–15.00

185

Page 186

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

V procesu utváření národní literatury

Peter Mráz (FF UK, Bratislava, 3. ročník): Literárnosmerové tendencie v diele Michala Godru

Zdenka Bugajová a Lucia Paraličová (FF PU, Prešov, 3. a 4. ročník): Žánrové metamorfózy poézie

v almanachoch študentov 19. storočia

Mgr. Anna Kobylińska (WP UW, Warszawa): Torzo jako literární žánr–casus Dráma sveta Janka

Kráľa

15.00–15.30 diskuse

15.30–15.50 přestávka na kávu a čaj

15: 50–17: 10

Rozměry autorské poetiky

Mgr. Zuzana Bariaková (FF PU, Prešov): Apokryfy Petra Karvaša (v komparácii s apokryfmi

Karla Čapka)

Mgr. Romana Ličková (FF OU, Ostrava): Novela Marie Alexandra Klimenta

16: 30-16: 50 diskuse

Stanislava Hvězdová (PedF UK, Praha, 6. ročník): Neznámý člověk Milady Součkové–mezi

povídkovým cyklem a románem

Klára Kolčavová (FF UP, Olomouc, 5. ročník): Smrtelnost díky Nesmrtelnosti aneb kunderovské

variace

17.30–17.50 diskuse

Společenský večer: 19.00–?

Čtvrtek 7. dubna dopoledne:

9: 00–10: 00

Žánrové rozpětí realistické tvorby

Mgr. Marcin Filipowicz (WP UW, Warszawa): Pani Georgiadesová na cestách. Veselý cestopis do Prahy

Terézie Vansové. Ženská verze ideologického cestopisu

Katarína Pekariková (FF UKF, Nitra, 5. ročník): Román Terézie Vansovej v intertextuálnych

vzťahoch súčasnej slovenskej drámy

Martin Kuba (PedF UHK, Hradec Králové, 3. ročník): Temné příběhy Světlé Karoliny

186

Page 187

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Písňový text

Veronika Lanová (PedF ZČU, Plzeň, 6. ročník): Karel Kryl–básník?

Petr Tomášek (PedF UJEP, Ústí nad Labem, 4. ročník): Písňový text součástí literatury? Nad

tvorbou Oldřicha Janoty

Filip Pacalaj (FF UK, Bratislava, 2. ročník): Poetika textov skupiny Horkýže slíže

Autenticita–stylizace–imaginace

Mgr. Ján Jaraibka (FF UKF, Nitra): Typologie autobiografických žánrov

Mgr. Jindřiška Nováková (PedF JU, České Budějovice): Komparace Ortenových a Máchových

deníkových záznamů

14.40–15.00 diskuse

Michal Čuřín (PedF UHK, Hradec Králové, 3. ročník): K tradicím žánru fantasy v české literatuře

Lenka Krausová (FF UP, Olomouc, 5. ročník): Poznámky ke gnozeologické skepsi aneb kam se

poděl fakt

15.40–16.00 diskuse

16.00–16.10 porada členů komise

16.10–16.30 vyhlášení Ceny Vladimíra Macury, slavnostní závěr

16:. 0–17.00 káva a čaj u kulatého stolu pro vážné zájemce: dotazy, komentáře a podněty pro příští

ročník

187

Page 188

Mezi deklamovánkou a románem (Proměny žánrů v české a slovenské literatuře) Edičně

http://www. ucl. cas. cz

Mezi deklamovánkou a románem

Proměny žánrů v české a slovenské literatuře

Studentská literárněvědná konference

K vydání připravili Stanislava Fedrová, Jan Hejk, Alice Jedličková

Ústav pro českou literaturu AV ČR

2006