Studie syfilidy v Tuskegee
Studie syfilidy v Tuskegee byla klinická studie oficiálně známá jako „the U.S. Public Health Service Syphilis Study at Tuskegee“, organizovaná v letech 1932 až 1972 Službou veřejného zdravotnictví Spojených států ve spolupráci s Univerzitou v Tuskegee, Alabama. Tato nechvalně známá studie zkoumala přirozený průběh neléčené syfilidy.[1]
Experiment se týkal 600 Afroameričanů, z nichž 399 mělo latentní stádium příjice, zbylých 201 zdravých sloužilo jako kontrolní vzorek.[2] Studie, která začala v roce 1928, měla zpočátku za cíl sledovat vývoj nemoci po dobu 6 měsíců, a následně poskytnout pacientům zdravotní péči pomocí soudobých léčebných metod. Potom, co výzkum přišel o financování, již nebyla pacientům poskytována žádná léčba.[1] Účastníkům bylo řečeno, že jsou léčeni z důvodu „špatné krve“ [3] a za zapojení ve studii jim byla přislíbena léčba, jídlo v místech testování a pojištění pohřbu.[2]
I přes to, že se od roku 1947 začal penicilin používat jako standardní způsob léčby syfilidy, tato informace byla účastníkům zatajována [1], případně jim bylo podáváno placebo.[4] Účast na experimentu byla účastníkům prezentována jako speciální bezplatná zdravotní péče, kterou by si jinak nemohli, jakožto chudí zemědělci z Macon County, dovolit.[5]
Během experimentu zemřelo 128 mužů v přímém důsledku onemocnění syfilis, nebo s ní spojených komplikací. Také jejich ženy a děti byly tomuto nebezpečí vystaveny.[2]
Studie byla eticky problematická od samého počátku, po 2. světové válce navíc došlo ke změnám v mezinárodním právu, týkajícím se experimentů na lidech. Legitimnost Tuskegee experimentu však tehdy nebyla přezkoumávána a zpochybněna byla až v roce 1965 Irwinem Schatzem.[5]
V roce 1972 se tento experiment objevil na titulní straně New York Times a vzbudil zájem veřejnosti. Následně byl jmenován výbor pro veřejné studie, který studii shledal neoprávněnou a ukončil.[1] Účastníkům a jejich potomkům vláda zajistila léčbu a vyplatila odškodné. V roce 1974 pak Kongres schválil zákon upravující podmínky výzkumu. Od té doby jsou pro výzkumy vyžadovány informované souhlasy, sdělení diagnózy pacientům a průběžné informování o výsledcích.[3]
V květnu roku 1997 se prezident Bill Clinton formálně omluvil obětem experimentu a uspořádal ceremoniál v Bílém domě pro přeživší účastníky.[1] Pouze čtyři muži, kteří se účastnili původní studie, dorazili do Bílého domu se svými manželkami a dětmi vyslechnout si prezidentovu omluvu: Herman Shaw (v té době mu bylo 94 let), Carter Howard (93), Charlie Pollard (91) a Fred Simmons (100).[2]
Za autora studie se považuje Taliaferro Clark, kromě něj se na studii podílela také řada lékařů z Venereal Disease Clinic v Hot Springs, včetně několika Afroameričanů.[6] Klíčovou postavou pro výzkum byla také afroamerická zdravotní sestra Eunice Rivers, která byla pojítkem mezi lékaři řídící výzkum a afroamerickou komunitou, z níž pacienti pocházeli.[2]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e The Tuskegee Timeline, NCHHSTP. CDC.Page last reviewed: December 22, 2015 Page last updated: August 30, 2017.
- ↑ a b c d e "Tuskegee Study - Timeline". CDC - NCHHSTP. March 2, 2020. Archived from the original on May 10, 2019. Retrieved May 14, 2020.
- ↑ a b Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Study Archivováno 18. 1. 2018 na Wayback Machine., Tuskegee Syphilis Study Legacy Committee. May 20, 1996. Retrieved December 4, 2008.
- ↑ Parker, Laura (1997). Bad Blood' Still Flows In Tuskegee Study., USA Today. Retrieved December 4, 2008.
- ↑ a b Reverby, Susan (2009). Examining Tuskegee,The University of North Carolina Press.
- ↑ Jones, James H. (1981). Bad Blood: The Tuskegee Syphilis Experiment. New York: The Free Press. p.99.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tuskegee syfilis experiment na Wikimedia Commons
