Umění

Jan Amos Komenský v českém a světovém výtvarném umění (1642-2016)

Markéta Pánková, Alena Matyášová

V dějinách světového myšlení a pedagogiky není mnoho autorů, kteří svým dílem obsáhli tak širokou paletu témat a trvale vyvolávali takový zájem jako Jan Amos Komenský (1592−1670). Čím více let uplynulo od doby, kdy žil, tím hlouběji jeho odkaz zasahuje moderní společnost a je až zarážející, jak je Komenského dílo i ve 21. století aktuální. O věhlasu Komenského nevypovídá jen jeho rozsáhlé dílo a ohromná literatura jemu věnovaná, charakterizuje ji rovněž ohlas jeho osobnosti a díla ve výtvarném umění, v krásné literatuře, dramatu, filmu a hudbě. Komenský je osobností tak významnou, že se stal symbolem, který je v moderní době s odstupem staletí přitažlivý pro širší společnost i pro výtvarné umělce – a ti prostřednictvím této osobnosti vyjadřují svůj postoj ke vzdělání, kultuře a humanitě.

Benediktini

Martin Mádl

Kniha shrnuje výsledky projektu zaměřeného na dokumentaci a interpretaci nástěnných maleb 17. a 18. století v klášterech benediktinů na území Čech a Moravy. Pojednává o monumentální malířské výzdobě klášterních komplexů v Břevnově, Broumově, Rajhradu, Kladrubech, Sázavě a na dalších místech. Do projektu jsou zahrnuty také benediktinské rezidence a farní kostely. Publikace uvádí nástěnné malby do širšího kontextu monastického umění ve střední Evropě a obsahuje rozsáhlý, bohatě ilustrovaný katalog malířských děl.

2 svazky

Divadelní svět J. A. Komenského

Markéta Klosová

V široké veřejnosti převládají názory z období školních let, že Komenského nejlepší divadelní hrou je Diogenes Cynicus Redivivus (Diogenes znovu naživu), protože zpracovává zajímavou antickou látku, zatímco Abrahamus Patriarcha (Patriarcha Abraham) je dílo o slepé poslušnosti k Bohu, jaká se nám, moderním lidem, z duše protiví. Cyklus osmi školských her Schola ludus (Škola hrou) je pak v očích mnoha divadelníků dramaticky bezcenná práce, již někteří berou na milost jen pro nezanedbatelný pedagogický přínos. Mnoho lidí navíc přijalo hotový názor, podle něhož jsou Komenského dramatická díla vrcholem naší pobělohorské dramatiky. Tato publikace se pokouší oponovat jednoduchých soudům o barokní literatuře s cílem dokázat, že věci nejsou tak jednoduché a přímočaré, jak se zdají.

Bernardinské slunce nad českými zeměmi

Jan Chlíbec

Svatý Bernardin Sienský (1380–1444), původem z Toskány, patří k nejvýznamnějším kazatelům 15. století. Tento reformátor a zakladatel řádu františkánů-observantů ovlivnil svým dílem nejen náboženský, politický a kulturní život na Apeninském poloostrově, ale jeho myšlenky našly širokou odezvu i v záalpské Evropě. Práce je vymezena dobou působení Bernardina Sienského a zhruba rokem 1526, kdy v jagellonských Čechách působnost řádu františkánů-observantů upadá vlivem sílícího luteranismu. Téma mapuje jednu odnož italské středověké estetiky a její absorpci v českém prostředí 15. až počátku 16. století. Jeho zpracování tak zaplní mezeru v soudobém mezinárodním výzkumu historie řádu františkánů-observantů a jeho kulturního vlivu.

Pravda zvítězila

Milena Bartlová

Kniha poprvé ukazuje jednu kapitolu českých dějin umění: výtvarnou produkci spojenou s husitským hnutím. Donedávna se zdálo, že nic takového neexistovalo, a teprve výstava a publikace Umění české reformace (2010) ukázaly, že jde o kulturně bohaté a zajímavé téma. Práce je psána pro širší veřejnost, jíž chce zprostředkovat výsledky autorčina vědeckého výzkumu posledních dvaceti let. Nejprve se zabývá kritikou náboženských obrazů v náboženském reformním hnutí konce 14. století za vlády Václava IV. Obrazoborectví se pak ukazuje nejen jako ničení, ale také jako cenná součást kulturních dějin. Po husitských válkách se v Čechách a na Moravě poprvé v Evropě zformovalo dlouhodobé soužití dvou církví: kališníků s katolíky. Výtvarné umění se na hledání společenského kompromisu významně podílelo.

Leopold Bauer

Jindřich Vybíral

Leopold Bauer (1872–1938) patřil kolem roku 1900 k předním představitelům moderní architektury ve střední Evropě. Byl označován za tvůrce prvního moderního domu v habsburské monarchii a za autora první filozoficko-teoretické reflexe moderní architektury v tomto regionu. Později však popřel svá východiska a přešel na pozice nového historismu.

Monografické zpracování jeho architektonického a designérského díla je založeno na studiu Bauerovy obsáhlé písemné pozůstalosti ve vídeňské Albertině a na systematickém terénním výzkumu architektových realizací.

Rituální jeskyně starých Mayů

Stanislav Chládek

Co pro Maye znamenají jeskyně a co v sobě ukrývají za tajemství? Co se v nich dělo a jakou roli hrály v mayském náboženství a mytologii? Na to se snaží odpovědět první souborná práce, která shrnuje nedávné výsledky archeologického výzkumu jeskyní mayské oblasti, a to i na základě osobních zkušeností autora. V češtině jde o první knihu o mayských jeskyních vůbec. Skrytý temný vodní podzemní svět měl (a dodnes má) velký náboženský význam pro staré i současné Maye; považovali jej za vstup do podsvětí. Proto byly jeskynní prostory Mayi často považovány za posvátné a sloužily jako dějiště mnoha tajemných rituálů, ve kterých byli účastníci v kontaktu s bohy, předky a ostatními nadpřirozenými bytostmi.

Umění a mystika

Pavel Kalina

Kniha je věnována vztahu umění a mystiky v rámci západoevropské civilizace, a to od 12. do 20. století. Mystika je zde na rozdíl od obecně zažité představy chápána především jako sociální fenomén. Ani „mystika“, ani „umění“ nejsou chápány jako neproměnné nadčasové entity, ale jako součást dynamických společenských procesů, které nelze přesně pochopit, sledujeme-li svět pouze optikou naší soudobé civilizace. Na dlouhé řadě konkrétních případů, čerpaných skutečně od Hildegardy z Bingen až po Williama Blakea, je ukázána proměnlivá dynamika vztahu mystiky, jež často sloužila jako zdroj inspirace, a umění, které časem získalo značnou autonomii a stalo se poměrně nezávislým prostředkem osobního výrazu. Hlavní důraz je kladen na období středověku, renesance a baroka, publikace však končí pasážemi věnovanými problematice moderního a současného umění.

Václav Vavřinec Reiner

Pavel Preiss

Monografie předního znalce českého a středoevropského barokního umění prof. Preisse věnovaná jednomu z nejvýznamnějších malířů této epochy mnohonásobně přesahuje autorovu práci z roku 1970. Preiss chronologicky a velmi detailně sleduje životní osudy a dílo Václava Vavřince Reinera, stejně jako dobový historický i myšlenkový kontext, z něhož jeho dílo vyrůstalo a těžilo, a zohledňuje moderní poznatky o tomto umělci. Vlastní text doprovází oddíl dokumentace, který soustřeďuje všechny známé archivní doklady k životu a uměleckým dílům Reinera, stejně jako kritický soupis malířových fresek, oltářních obrazů, olejových skic k freskám a obrazům, portrétů, kabinetních obrazů, kreseb a rytin vytvořených podle Reinerových předloh. V katalogu nechybí ani obrazy nezvěstné, neověřitelné či díla Reinerovi dříve mylně připsaná.

Krása českých iluminovaných rukopisů

Pavel Brodský

Práce seznamuje čtenáře popularizující formou s problematikou iluminovaných rukopisů českého původu. Nejde o novátorské dílo ani o vyčerpávající syntézu, ale o úvod do problematiky pro široký okruh zájemců. Její nedílnou součástí je obsáhlý obrazový doprovod. Publikace se snaží přiblížit čtenáři rozsáhlé a různorodé bohatství české knižní malby co nejvšestranněji. Neomezuje se proto na obvyklý slohový vývoj, i když i tato kapitola je zde samozřejmě zastoupena, ale věnuje náležitou pozornost i otázkám ikonografickým, pro toto umělecké odvětví mimořádně závažným, stejně jako ornamentálním motivům, heraldice, způsobu práce, donátorství apod.

Mnichov-Praha. Výtvarné umění mezi tradicí a modernou

Taťána Petrasová

Publikace objasňuje nejen smysl mnichovské zkušenosti u klasiků českého umění 19. století, jako byli Josef Mánes, Václav Levý nebo Karel Purkyně, ale upozorňuje také na zásadní význam umělců povolaných do Čech z Mnichova nebo díky jejich mnichovským kontaktům: malíře Christiana Rubena, sochaře Ludwiga Schwanthalera a architektů Johana G. Gutensohna a Bernharda Gruebera. Vzájemné vztahy Mnichova a Prahy jako dvou „měst umění“ se rozvíjely na několika úrovních. První rovinu představovaly cesty umělců a uměleckých děl v období 1814–1900 směrem z Čech do Mnichova a z Mnichova do Prahy. K nim přináší kniha dva obsáhlé soupisy, neocenitelnou pomůcku zásadního významu pro odborníky i laiky. Druhou rovinu vzájemného ovlivňování obou měst dokládají školní a výstavní instituce. V tomto ohledu přináší kniha dosud nepublikované materiály k reformě pražské Akademie výtvarných umění v oboru sochařství i architektury. Třetí rovinu vzájemných vztahů určovaly vývojové peripetie jednotlivých druhů umění od tradičních akademických předmětů (krajinomalba, malba historií, sochařství, architektura) přes grafické reprodukční techniky k fotografii. Tady získal Mnichov pozici důležitého centra, z něhož se do českého prostředí šířilo využití nového média v roli zprostředkovatele sochařských děl i jako svědka nadpřirozených jevů okultistických seancí.

Knihu připravili Roman Prahl a Taťána Petrasová, spolu s M. Sekyrkovou, L. Jiraskem, C. Sternberg, L. Vlakovou, V. Laštovičkovou, J. Vybíralem a L. Bydlovskou.

Kniha je dvojjazyčná, česko-německá.

Zwischen München und Prag: Die Kunst des 19. Jahrhunderts

Die Publikation geht auf die Bedeutung ihrer Münchener Erfahrungen für die Klassiker der tschechischen bildenden Kunst (Josef Mánes, Václav Levý oder Karel Purkyně) ein, macht darüber hinaus aber auch auf die wesentliche Bedeutung aus München nach Böhmen berufener Künstler oder auf die Münchener Kontakte überhaupt aufmerksam: den Maler Christian Ruben, den Bildhauer Ludwig Schwanthaler oder die Architekten Johan G. Gutensohn und Bernhard Grueber. Die gegenseitigen Beziehungen zwischen München und Prag als „Städte der Kunst“ haben sich auf mehreren Ebenen entwickelt. Die erste von ihnen waren die Reisen der Künstler und der Austausch von Kunstwerken zwischen den Jahren 1814–1900 aus Böhmen nach München und aus München nach Prag. Zu diesem Thema beinhaltet das Buch zwei umfassende Verzeichnisse, die ein wertvolles Hilfsmittel für Fachleute und Laien darstellen. Die zweite Ebene in der gegenseitigen Beeinflussung beider Städte belegen die Schul- und Ausstellungsinstitutionen, wozu das Buch bisher nicht publizierte Dokumente über die Reform der Akademie der bildenden Künste in Prag in den Fächern Bildhauerei und Architektur bringt. Die dritte Ebene der Wechselbeziehungen war von den Entwicklungsperipetien einzelner Kunstgattungen bestimmt, von den akademischen Fächern (Landschafts- und Historienmalerei, Bildhauerei, Architektur) über die graphischen Reproduktionstechniken bis zur Fotografie. In diesem Sinne hat München eine wichtige Zentralposition eingenommen, von der aus dieses neue Medium sich in Böhmen als Vermittler der plastischen Kunst, aber auch als Zeugnis für die „übernatürlichen“ Erscheinungen bei okkultistischen Seancen verbreitet hat.

Redaktion Roman Prahl und Taťána Petrasová in Zusammenarbeit mit M. Sekyrková, L. Jirasek, C. Sternberg, L. Vlaková, V. Laštovičková, J. Vybíral und L. Bydlovská.

Die Publikation erscheint in tschechischer und deutscher Sprache.

.

Počátky umění

Jiří A. Svoboda

Před 35 tisíci lety začal prehistorický člověk vytvářet umění a tato kniha si klade otázku, jak dnes k tomuto fenoménu přistupovat. Vychází z archeologické databáze, ale využívá také analogií, evolucionistických teorií a diskutuje celou škálu hypotéz, které byly na toto téma za posledních 150 let vysloveny. Ukazuje se, že dávnému umění porozumíme lépe, když se je pokusíme vsadit do původního kontextu času, prostoru a samotného tvůrce – člověka. Prehistorické umění není uniformní. Během tisíciletí prošlo vnitřním vývojem, přičemž využívalo širokou škálu materiálů a technik. Ze světa zvířat vybíralo jednotlivé druhy, zřejmě podle určitého klíče, zobrazovalo samotného člověka a některé tvary redukovalo do podoby standardizovaných znaků. Badatelé rovněž zkoumají seskupování obrazů do tematických celků – příběhů a posuzují je z hlediska interpretačních modelů, které připadají v úvahu – magie, šamanismu, rituálu a mýtu.

Francouzské moderní umění a česká politika v letech 1900–1939

Nikolaj Savický

Jak a proč se do českých veřejných uměleckých sbírek už od roku 1902 dostávala slavná díla francouzského moderního umění? Co vedlo československou vládu v roce 1923 k tomu, že uvolnila značnou částku na nákup vynikající kolekce francouzského malířství a sochařství? Za jakých okolností získala Moderní galerie v Praze v roce 1937 legendární Gauguinův obraz Bonjour, Monsieur Gauguin? – Návštěvníci Národní galerie dnes obdivují díla Gustava Courbeta, Augusta Renoira, Paula Gauguina, Paula Cézanna, Henriho Rousseaua či Pabla Picassa, ale původ této výjimečné sbírky jim často zůstává utajen.

Autor detailně, i v politických souvislostech popisuje osudy proslulých uměleckých děl české sbírky moderního francouzského umění. Ukazuje se, že vytvoření této sbírky bylo výsledkem šťastné souhry historických a politických okolností: Na počátku bylo od konce 19. století intenzivní budování kulturních a politických vazeb k Francii, v němž česká a především pražská politická reprezentace hledala protiváhu skutečnosti, že v rámci Rakouska-Uherska nemohla rozvíjet samostatnou zahraniční politiku. Dlouhodobě rozvíjené a mimořádně intenzivní kontakty pražské a pařížské literární a výtvarné sféry na počátku 20. století výrazně ovlivnily celou českou kulturu. Po vzniku Československé republiky hrála pak významnou roli profrancouzská politická orientace mladého státu. A k příznivému politickému a společenskému klimatu se tenkrát shodou okolností přidalo i působení vynikajících osobností veřejného kulturního a politického života: Vincence Kramáře, Zdeňka Wirtha, bratří Karla a Josefa Čapkových, diplomata Štefana Osuského a dalších.

Nejen obrazy, sochy či stavby, ale také umělecké sbírky mají své osudy. Kniha Nikolaje Savického je příkladem, jak lze takové téma zpracovat nejen zasvěceně, ale zároveň i velmi čtivě.

Umění české reformace

Kateřina Horníčková, Michal Šroněk (eds.)

Benedikt Ried a počátky záalpské renesance

Pavel Kalina

Monografie historika umění a architektury doc. dr. Pavla Kaliny, CSc., je věnována architektovi, jehož jméno je spjato s prvními projevy renesančního slohu u nás. Autor zasazuje Benedikta Rieda (Rejta) do kontextu středoevropské architektury a rozvoje stavební technologie 15. století, sleduje pronikání renesance do zemí na sever od Alp a dostatečný prostor věnuje rozboru jednotlivých Riedových staveb (na Pražském hradě, v Kutné Hoře, v Lounech, v Annabergu aj,).
Kniha ja založena na výsledcích archivních a stavebně historických průzkumů konaných během posledních desetiletí; poslední (a pravděpodobně jediná) monografie Riedovi věnovaná vyšla bezmála před padesáti lety (autor Götz Fehr, 1961).

Dějiny českého výtvarného umění VI/ 1, 2

Rostislav Švácha, Marie Platovská

Šestým dílem, vzhledem k velkému rozsahu rozděleným do dvou svazků, se dovršuje velký projekt, který započal už v osmdesátých letech 20. století dílem věnovaným umění středověkému. Období, které je představeno v závěrečném díle, se dělí do několika period. Začíná proslulým vystoupením československých umělců a architektů na EXPO 58 v Bruselu, dále následují šedesátá léta, během nichž české umění těžilo z „tání“ politických poměrů před rokem 1968, potom téměř dvě desetiletí normalizace a konečně umění v zásadně změněné politické a společenské situaci po roce 1989, do současnosti. Autoři – historici umění z Ústavu dějin umění AV ČR, z univerzit a z dalších institucí pojednávají o vývoji českého umění ve všech jeho oblastech a žánrech – od architektury, malířství, kresby, grafiky a sochařství přes umělecká řemesla, fotografii, scénografii atd. až po tzv. nová média, k nimž v současnosti patří například land art, body art nebo videoart. Zvláštní kapitoly jsou věnovány umělcům žijícím v exilu.

Křičte ústa

Marie Rakušanová

Velká obrazová celobarevná publikace (zastupující zároveň katalog k výstavě), věnovaná expresivním tendencím v českém výtvarném umění přelomu 19. a 20. století, nabízí zcelanový pohled na fenomén expresionismu v českém moderním umění. V minulosti byl expresionismus jako umělecko-historická kategorie některými teoretiky relativizován či dezinterpretován jako pojem zahrnující širokou škálu uměleckých projevů roztroušených neomezeně v čase, případně spojován výhradně s tvorbou představitelů expresionistické skupiny Osma, založené v roce 1907. Právě podobné názory se pokouší publikace Křičte ústa! vyvracet, když zcela zřetelné rysy expresivity nachází v podstatné části tvorby generace 90. let, ale i u umělců starších, jako byli např. Maxmilián Pirner či Hanuš Schwaiger. Záměrem publikace není však vnutit expresionismu nové pevné kontury jakési uměleckohistorické škatulky naplněné konkrétními jmény a uměleckými díly. Cílem je zjistit, jak se kontury expresionismu rodily, které osobnosti a která díla vytvořily předpoklady k jejich načrtnutí.

Rudolf Kremlička

Karel Srp

Obrazová monografie významného českého malíře (1886–1932), který byl jedním z hlavních představitelů moderního českého umění. V roce 1918 se zúčastnil první výstavy skupiny Tvrdošíjní, byl především vynikajícím portrétistou, ale i krajinářem. Rudolf Kremlička patřil již ve své době k nejvíce oceňovaným českým umělcům. Většina z barevných reprodukcí, které obsahuje tato kniha, nebyla nikdy publikována. Kniha vychází u příležitosti výstavy nazvané Rudolf Kremlička se vrací, která se koná v Galerii hlavního města Prahy, v Domě u Kamenného zvonu, od 18.10. 2006 do 21.1.2007.

Nová encyklopedie českého výtvarného umění - dodatky

Anděla Horová a kolektiv

Obsáhlá publikace zásadním způsobem doplňuje Novou encyklopedii českého výtvarného umění, vydanou nakladatelstvím Academia v roce 1995 a stále velmi využívanou širokou kulturní veřejností. „Dodatky“ přinášejí množství nových hesel, jednak věnovaných dalším umělcům, institucím, galeriím, výtvarným časopisům a školám, a jednak shrnujících údaje o oblastech, které dosud nebyly slovníkově zpracovány (restaurátoři, grafický a průmyslový design, scénografie).

Design v českých zemích 1900-2000

Iva Knobloch, Radim Vondráček

„Vývoj posledních desetiletí dává za pravdu všem, kteří v designérské tvorbě již dříve spatřovali důležitý integrující faktor moderní či postmoderní kultury a poukazovali na jeho zprostředkující roli mezi oblastí materiální každodennosti a světem umění. Jestliže se design stává předmětem široce založeného interdisciplinárního výzkumu, je tomu proto, že stále více je patrný jeho význam pro utváření předmětného světa jak v jeho praktických, funkčních aspektech, tak v jeho rétorice a estetických hodnotách.“

Publikace představuje dějiny designu v českých zemích prizmatem institucí, jež jeho vývoj ovlivňovaly (školy, spolky, výrobní podniky a družstva ad.), přičemž design chápe v širokém záběru designu interiéru, užitkových předmětů, průmyslového a grafického designu, módy a textilního designu, užité fotografie a designu nových hmot 20. a 21. století. Ve dvaceti kapitolách jsou zde instituce kontextuálně vztaženy ke stylovému vývoji designu souběžně s periodizací dějin výtvarného umění. Dílo představuje vůbec první systematické zhodnocení dějin moderního designu v českých zemích s takovýmto zřetelem a zároveň první komplexní uchopení dějin designu v jeho multidisciplinaritě. Rukopis publikace vznikl jako výsledek výzkumného grantu Uměleckoprůmyslového musea v Praze, které zapojilo do svého autorského týmu také externí spolupracovníky z dalších muzejních institucí a vysokých škol.

Koedice s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze

Bytosti odnikud

Marie Rakušanová

Publikace, jež vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy se zabývá akademickou malbou v první polovině 20. století v Čechách, sleduje tedy jakési paralelní dějiny umění, běžící vedle „velkého“, dobře zpracovaného a stále důkladněji prozkoumávaného vývoje české moderny a avantgardy. Představuje malíře, kteří stojí dlouhá desetiletí na okraji zájmu českých dějin umění nebo kteří z nich byli téměř či dokonce úplně vyloučeni. Jedná se zčásti o příslušníky generací starších, nastupující na uměleckou scénu ještě v poslední čtvrtině 19. století, malíře akademické a novoromantické, ale také o jejich následovníky, v jejichž tvorbě se projevují zásadní změny uměleckých cílů, nároků a tím i hodnotících kritérií. Hlavní výklad doplňují biografie umělců.

Architektura ve věku rozdělené reprezentace

Dalibor Veselý

Kniha významného teoretika moderní architektury, profesora univerzity v Cambridge, tematicky založená na pomezí historie architektury a filozofie, je mnohovrstevným výkladem o lidské kultuře ohrožené rozkladem celistvosti světa a o hledání cest, jak napomoci – zejména v oblasti architektury – její obnově. Autor vychází ze skutečnosti, že myšlenkové proměny, k nimž došlo postupně mezi 16. a 18. stoletím, vedly k rozkladu představy hierarchicky uspořádaného univerza, tedy představy opírající se o tradiční kosmologii. 

Emauzy

Klára Benešovská, Kateřina Kubínová

Benediktinskému klášteru v Praze Na Slovanech s chrámem Panny Marie a sv. Jeronýma – jedné z prvořadých památek české gotiky – nebyla dosud věnována žádná samostatná uměleckohistorická monografie (a poslední kniha pražským Emauzům věnovaná vyšla v roce 1956!). Nová publikace shrnuje výsledky konference, která byla pořádána v roce 2003 u příležitosti znovuotevření emauzského chrámu po dlouhodobé rekonstrukci. Autoři, přední historici umění, představují nejnovější výsledky výzkumu dějin kláštera, sledují jeho historický a stavební vývoj od založení ve 14. století až do současnosti a mj. podávají výklad proslulého „Emauzského cyklu“, gotických nástěnných maleb v ambitu.

Emil Filla

Vojtěch Lahoda

Monografie významného českého malíře, grafika, sochaře a výtvarného teoretika (1882–1953), jednoho z předních představitelů moderního českého umění, především kubismu.

Publikace je vybavena množstvím barevných reprodukcí a černobílými fotografiemi.

Jazyky umění

Nielson Goodman

Stěžejní dílo významného amerického filosofa a estetika zabývající se sémiotickou strukturou umění, představuje též tzv. kognitivní směr v estetice z důrazem na aktivní roli umění ve světatvorbě. Jazyky umění tvoří ideový základ pro pozdější Goodmanovu knihu Způsoby světatvorby, která již v češtině vyšla (překlad prof. Vlastimil Zuska). V této knize Goodman prezentuje též svou provokativní teorii zobrazení, které je pouhou konvencí nezávislou na podobnosti, čímž také zcela popírá teorie mimésis.

Dějiny českého výtvarného umění V

Rostislav Švácha, Marie Platovská

Pátý díl rozsáhlé řady publikací, vycházející od osmdesátých let, se zabývá čtyřicátými a padesátými lety 20. století, obdobím, v němž všechny oblasti života – a tedy i umění – poznamenaly postupně dva totalitní režimy: nacistická okupace Československa a posléze nástup komunistické moci v nejtvrdší podobě právě v padesátých letech. Autoři, přední historici umění z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR i z dalších institucí, zasazují vývoj umění v daném období do širších filosofických, politických a společenských souvislostí a podrobně probírají všechny umělecké projevy, od oficiálního umění sloužícího politické moci přes různé umělecké směry a uskupení (Skupina 42, SVU Mánes, surrealismus, existencialismus atd.) až po oblasti, které byly donedávna uměnovědou téměř zcela opomíjeny (např. kresba a malba v nacistických koncentračních táborech nebo Škola umění ve Zlíně). Jednotlivé kapitoly jsou věnovány všem oborům výtvarného umění: architektuře, malířství, kresbě a grafice, sochařství, fotografii, scénografii, designu, sklářství, keramice a typografii.

Dějiny českého výtvarného umění IV/ 1, 2

kolektiv autorů Ústavu dějin umění AV ČR

K vydání připravil Ústav dějin umění AV ČR. Dílo zpracovává toto období poprvé v ucelenosti všech uměleckých oborů: malířství, sochařství, architektura, fotografie, scénografie a užitého umění. Sleduje nástup generace devadesátých let, která položila základy moderního umění u nás - J. Preisler, M. Švabinský, F. Bílek. V prvních dvou desetiletích nového století se prosadily výtvarné směry kubismus a expresionismus - B. Kubišta, E. Filla, J. Zrzavý či J. Čapek, ze sochařů např. O. Gutfreund a z architektů J. Gočár. Těžištěm umění dvacátých a třicátých letech jsou nové výtvarné směry - abstraktní umění, artificalismus a surrealismus. Každý z těchto směrů reprezentovali význační umělci K. Teige, J. Štýrský, Toyen, J. Šíma a F. Kupka. Architektura tohoto období dosáhla zásluhou B. Fuchse a P. Janáka a dalších opravdu evropské úrovně. Text provází množství barevných a černobílých reprodukcí, fotografií i kreseb.

Perseus a Medusa

Jan Bažant

Ztvárnění antických mýtů jsou dnes pro většinu lidí nesrozumitelná. A to je škoda. Cílem této knihy je, aby neohrožený Perseus, hrůzná Medusa, obětavá Danae, krásná Andromeda a tajemný Pegas znovu promluvili. Publikace ovšem není určena pouze odborníkům, její text je v podstatě komentářem k autentickým pramenům – textům a především k pěti stům typických zobrazení Perseova mýtu.

Na zadní straně obálky je fotografie antické římské gemy s hlavou Medusy, která s největší pravděpodobností pochází zesbírky Karla IV. Patří ke vzácným předmětům, o nichž můžeme říci, že je český král a císař římský měl v ruce, pozorně si je prohlížel a přemýšlel o nich. Tyto úvahy ovlivnily podobu koruny římského krále, která vznikla v Praze roku 1349. Proč do její výzdoby Karel IV. začlenil antické gemy s hlavami Medusy? Co pro něj tato zobrazení znamenala a jak si mýtus o Meduse vykládal? To jsou otázky, na které tato monografie hledá odpovědi. Chce čtenářům ukázat, že všechna zobrazení Persea a Medusy – obrazy, reliéfy i sochy – v kultuře poantické Evropy jsou stejně pozoruhodná jako vznik a vývoj tohoto mýtu ve starověkém Řecku. Čtenáři se v předkládané knize mohou podrobně seznámit s vývojem gramatiky a slovníku těchto zobrazení od antiky až po současnost. Nejstarší památky jsou z 2. tisíciletí před Kristem, nejmladší je ze současnosti – a tato díla pocházejí nejen z celé Evropy, ale i z Předního východu či Severní Ameriky. Mezi vybranými obrazy a sochami inspirovanými Perseovým mýtem jsou i nejvýznamnější zobrazení, která vznikla v českých zemích. A proč právě mýtus o Perseovi? Od svého vzniku byl spjat s viděním a zobrazováním, na němž je naše dnešní kultura postavena.

Zaniklý svět stříbrných pláten

Miroslav Čvančara

Knihu Zaniklý svět stříbrných pláten. Po stopách pražských biografů lze bez přehánění označit za první ne snad zcela vyčerpávající, ale přece velmi ucelené zpracování jistě pozoruhodného tématu starých pražských kin, kterých v české metropoli v dobách největšího rozmachu bylo více než sto, ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století průměrně kolem osmdesáti a z nichž i dnes mezi nově vybudovanými multiplexy a prodejnami levných DVD bojuje o své místo na slunci alespoň několik posledních mohykánů s často dlouholetou tradicí jako Lucerna, Ponrepo, Světozor či Aero. Autoři v první části své práce podávají přehled o počátcích a vývoji kinematografického dění v českých zemích zejména do znárodnění kinematografie v roce 1945, ve druhé pak formou průvodce seznamují čtenáře (mnohdy jistě pamětníky) s – většinou již zaniklými – biografy jednotlivých městských částí a líčí leckdy vrtkavé osudy těchto „stánků světel“ i osobností či filmů s nimi spojených. Nedílnou součástí díla bratří Čvančarových je rozsáhlá obrazová část vytvářející jakousi koláž či mozaiku starých pražských biografů, promítacích kabin, dobových vstupenek, fotosek i plakátů, majitelů kin, promítačů, kameramanů, režisérů, herců – nejen z filmů českých, ale i z těch zahraničních, které se ve sledovaném období v pražských biografech promítaly.

Pražský Belvedér a severská renesance

Jan Bažant

Publikace se podrobně zabývá historií vzniku, podobou a výzdobou pražského Belvedéru, stavby, jejíž výrazná podoba je jednou z hlavních pražských dominant a která je obestřena romantickou pověstí, že ji dal postavit český a uherský král a římský císař Ferdinand I. pro svou milovanou manželku Annu. Ve skutečnosti byl její význam především politický, a tomu odpovídá i promyšlená koncepce bohaté výzdoby. V kontextu evropských dějin umění má stavba mimořádný význam tím, že její architektura je jedním z prvních ohlasů italské renesance v záalpské Evropě. Obsahuje množství odkazů na antickou řeckou a římskou kulturu, ale je výjimečná také propojením se středoevropskou kulturní tradicí.

Italské renesanční sochařství v českých státních a soukromých sbírkách

Jan Chlíbec

Základy dnešních sbírek italského renesančního sochařství u nás vznikaly v době od 18. do počátku 20. století, třebaže kořeny takto zaměřeného sběratelství sahají až do 16. století. Touto historií vztahů české uměnímilovné veřejnosti k italské renesanční kultuře se zabývají úvodní kapitoly knihy, a po nich následuje podrobný soupis sochařských děl. Nejcennější část sbírek tvoří soubory drobných bronzů, reprezentujících jak hlavní umělecká centra italské renesance (Benátky, Padovu, Florencii, Řím atd.), tak široké tematické spektrum – antickou mytologii a historii, oblíbené sošky zvířat, křesťanskou tematiku, drobné účelové předměty a architektonické prvky i v renesanci velmi oblíbené portrétní medaile. Přehled zahrnuje i práce z dalších materiálů (kamene, terakoty, štuku a dřeva), mezi nichž převažují díla toskánských a benátských mistrů. Práce na tomto tématu umožnila autorovi identifikovat jako produkt italské renesance velký počet dosud neznámých děl.

Van Eyck

Jarmila Vacková

První česká celobarevná monografie o jednom z nejzářivějších vrcholů výtvarné kultury Západu pojednává o všech známých dílech Jana van Eycka, a to v obrazově neuvěřitelném záběru, charakteristickém mnoha unikátními detaily. Tvorba tohoto proslulého umělce tvoří virtuózní most mezi evropskou gotickou a renesanční malbou. Autorka shrnuje dosavadní stav eyckovského bádání a postihuje – kromě vazeb nizozemské oblasti a Středomoří – možné vzájemné umělecké vlivy Čech doby Lucemburků a Burgundska.

Proč lidé pláčou před obrazy

James Elkins

Autor – historik umění, profesor na univerzitě v Chicagu – se v knize zabývá tím, jak výtvarné umění působí na naše city. Vychází z výpovědí současných návštěvníků muzeí a galerií – laiků i odborníků –, sleduje jejich přístup k uměleckým dílům z různých historických období a z rozboru získaných poznatků vyvozuje obecnější závěry o tom, jakou roli hrají emoce v dnešní době nejen v přístupu k umění, ale i v mezilidských vztazích. Autor postihuje také historický vývoj citového vnímání uměleckých děl, který samozřejmě výrazně ovlivňuje i skutečnost, že někteří umělci upadají časem v zapomnění a jiní, jejichž dílo v době svého vzniku nedosáhlo většího ohlasu, jsou naopak mnohem více oceňováni s odstupem třeba několika století.